Každá dvacátá česká žena má problematický vztah k jídlu. Počet anorektiček a bulimiček u nás navíc stále vzrůstá a věk postižených žen se snižuje. Ročně přibude až třicet tisíc nových pacientů s poruchou příjmu potravy (PPP) a psychologové se shodují, že obrovský podíl na této skutečnosti mají právě média, především potom televizní seriály a lifestylové magazíny.
Nikdo tě nemá rád!
Podle údajů TV-Turnoff Network z roku 2005 zhlédne průměrné americké či evropské dítě za rok více než třicet tisíc komerčních televizních pořadů. Děti a dospívající se v průměru dívají na televizi víc než jednadvacet hodin týdně. Navíc je k mediálnímu vlivu samozřejmě nutné připočítat řadu magazínů a filmů.
Nicméně mnoho výzkumů přesvědčivě dokázalo, že obraz, který tento typ médií svému publiku podává, je od reality velmi vzdálený. Například rozsáhlá studie Sarah Groganové, která byla mimo jiné zveřejněna roku 2002 v Health magazine, dokazuje, že herci a modelky prezentovaní jako úspěšní a šťastnější jsou vždy štíhlí, mladí a mají pevné souměrné tělo. A naopak role zlých, hloupých a neúspěšných lidí jsou obsazovány herci, kteří jsou zobrazováni jako starší, neupravení, zanedbaní a silnější.
Podle této studie má 32 % žen, které televize zobrazuje, podváhu (v reálném světě je však takových žen jen 5 %). Jen 3 % žen zobrazovaných v televizi je naopak obézních (do této kategorie však například ve Spojených státech spadá celých 25 %).
Mezi divačkami a čtenářkami by se ale samozřejmě jen velmi těžko našla taková, která by chtěla být nešťastná a neúspěšná. Podle autorky studie tak média servírují svým konzumentkám následující sdělení: "Není v pořádku, že jsi taková, jaká jsi. Jedině pokud si koupíš produkt, který inzerujeme, budeš moci vypadat jako modelka nebo herečka (která měří sto osmdesát centimetrů, obléká se v dětském oddělení a nejspíš trpí anorexií) a teprve pak budeš kvalitním člověkem. Bez našeho produktu to ale nikdy nedokážeš, my jsme tvou jedinou šancí."
Hubený muž? Nesmysl!
Ideální muž, tak jak ho prezentují média, je však diametrálně odlišný od toho, jak je prezentována žena. Výzkumy ukazují, že mediálně prezentované ženy jsou, až na několik výjimek, vždy mladé, krásné a štíhlé. Naopak u kladné mužské postavy na věku nezáleží (muž může být mladý i starší), ale muž musí být především silný a úspěšný ve všech oblastech svého života. Vlastní krásné vypracované tělo a úspěch slaví jak ve své kariéře, tak ve vztazích.
Štíhlost však není u mediálně prezentovaných mužů žádoucí, cení se svaly, síla, moc a schopnosti. Štíhlí muži jsou naopak vnímáni jako vychrtlí; vychrtlost je pak synonymem slabosti, křehkosti, narkomanie či deviace.
Psychologové Silverstein, Persue, Peterson a Kelly udělali v roce 1986 zase srovnávací studii obsahu ženských a mužských časopisů. Vzorek tvořilo osmačtyřicet čísel čtyř nejprodávanějších ženských magazínů a stejný počet pánských časopisů. Zatímco u tohoto počtu čísel ženských magazínů se objevilo třiašedesát článků o dietě, v pánských magazínech to byl pouze jeden článek. V magazínech pro ženy se vyskytlo šestadevadesát článků zaměřených na tvar těla, zatímco v pánských časopisech to bylo jen osm textů. Na druhou stranu však bylo ve vzorku ženských magazínů napočítáno tisíc sto sedmdesát devět reklam na jídlo v porovnání s deseti podobnými reklamami, které se objevily v pánských magazínech. Jediná sledovaná oblast, kde měly pánské magazíny "navrch", byly reklamy na alkoholické nápoje.
Šílenství z Fidži
V roce 1999 publikovala psycholožka Anne Beckerová svůj výzkum na ostrově Fidži, který leží v Tichém oceánu. Teprve v roce 1995 na tento ostrov "dorazilo" televizní vysílání. Na ostrově byl v té době navíc dostupný pouze jeden kanál, na kterém běžely převážně americké, australské a britské pořady.
Do doby, než se pro ostrovní obyvatele stala dostupnou televize, považovali ostrované za ideální robustní stavbu těla. Za krásné bylo považováno tělo, které bylo okrouhlé, kypré a měkké. Podle antropologů to vyplývalo z tradic ostrovanů, kteří vzdávají úctu svým hostům jídlem. Čím vyšší sociální status, tím více potravin musel hostitel před svého hosta položit. Povinností hosta potom bylo jíst, dokud mohl.
Anne Beckerová sledovala dospívající dívky z Fidži po dobu čtyř let. Po osmatřiceti měsících od začátku vysílání seriálů Melrose Place a Beverly Hills 90210 dramaticky stoupl výskyt poruch příjmu potravy mezi dospívajícími dívkami. Po třech letech od zavedení televizního vysílání se zpětinásobil počet dívek, které kvůli udržení tělesné váhy pravidelně zvracely. Těsně po zavedení televize to byly 3 %, v roce 1998 už to ale bylo 15 %.
Tři roky po zavedení televize na ostrov se 74 % dospívajících dívek cítilo alespoň občas "příliš tlustých nebo velkých". Ty, které sledovaly televizi minimálně třikrát týdně, měly o polovinu větší pravděpodobnost, že budou se svým tělem nespokojeny. 62 % dívek potom přiznalo, že v průběhu předcházejícího měsíce drželo dietu.
