"Mnohdy zbytečně," upozorňuje Richard Rokyta, přednosta Fyziologického ústavu 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, "až devadesát procent lidí se totiž může bolesti při správné léčbě zbavit."
To je však ta potíž - stejně jako u depresí ve více než polovině případů lékaři příčinu či zdroj bolesti nerozpoznají, špatně diagnostikují a nevhodně léčí.
Bolest má paměť
Kde vlastně bolest vzniká? Pro vnímání bolesti je naše tělo vybaveno zvláštními buňkami - receptory, umístěnými na nervových zakončeních po celém těle. Odtud putuje bolestivý podnět po dráze bolesti do míchy.
Informace o akutní bolesti směřuje do struktur thalamu a do senzorických oblastí mozku, zpráva o chronické bolesti se ukládá i ve strukturách, jež ovlivňují naše emoce. "Proto je tak důležité bolest co nejdříve odstranit, aby si ji náš mozek nezapamatoval," dodává profesor Richard Rokyta.
Děs, který pociťuje člověk vstupující do zubařské ordinace, nebo panika zachvacující dítě před očkováním jsou dvěma velmi typickými příklady paměťového záznamu bolesti.
Jak bolest cítíme
"Bolest je často nemocí sama o sobě a její velmi důležitou složkou jsou emoce," zdůrazňuje fyziolog Rokyta.
Zvlášť pro chronickou bolest je typické, že její intenzita je větší, než odpovídá nálezu lékařů. Mnohdy jako by příčina vůbec neexistovala - ale bolest tu přece je. Právě proto je tak důležité pacientovi jeho bolest věřit, zdůrazňuje Rokyta. Hypochondrů je rozhodně výrazná menšina, říká.
"Psychické nastavení hraje u bolesti obrovskou roli," připomíná fyziolog. Její vnímání obecně ovlivňuje dědičná dispozice, výchova, pohlaví (muži mají vyšší práh bolesti, ale hůř ji snášejí, ženy ji vnímají silněji, ale víc vydrží), příslušnost k etniku a kultuře (přírodním národům nečiní potíž vydržet i silnou bolest).
V konkrétním případě velmi záleží na schopnosti mobilizovat své síly, ale i na povaze - optimista snáší bolest lépe než pesimista," zdůrazňuje profesor Rokyta. Právě proto u léčby bolestivých nemocí tak funguje i psychoterapie, při které se pacient učí s bolestí lépe vypořádat.
U bolesti právě proto takového úspěchu dosahují i paramedicínské obory, které pracují s placebo efektem. Placebo účinkuje tak, že už pocit, že jsem dostal lék, sám o sobě spouští tvorbu "hormonů štěstí" - endorfinů a enkefalinů, které tlumí bolest. "Efekt placeba je však jen krátkodobý," dodává Rokyta.
Léky na míru
Jen v psychoterapii samozřejmě léčba chronické bolesti není. Je na lékařích, aby vyzkoušeli, zda pomůže fyzioterapie (masáže, rehabilitace), či farmakologická léčba.
Vzhledem k tomu, že léčbu chronické bolesti potřebuje třetina populace a že bolest zad alespoň jednou zažije 82 % obyvatelstva, není divu, že bolest je předmětem zkoumání mnoha vědeckých týmů.
Snahou je vyvinout léky, které by mířily pouze na postižené oblasti (na receptory u tzv. nociceptivních bolestí, na nervové dráhy u bolestí neuropatických a na mozková centra u bolestí psychogenních).
Dalším cílem výzkumu je, aby tyto léky netlumily veškerou aktivitu pacienta a měly co nejméně vedlejších účinků. Vědci však musí ještě pátrat i v základech bolesti. Na objasnění stále čeká psychické působení bolesti i její genetický základ.
"Víme o endorfinech, víme, že bolest souvisí s celým souborem neuropřenašečů, jako je serotonin a dopamin. Proto se k léčbě bolesti začala používat antidepresiva biochemický princip obou nemocí je totiž podobný. Nicméně přesné mechanismy, jakými bolest ovlivňuje mozek a mozek bolest, ještě neznáme. Bolest stále zůstává rovnicí o mnoha neznámých," dodává profesor Rokyta.
