"Když mi po operaci rozvázali oči, zjistil jsem, že nic nevidím," vzpomíná muž, který poté absolvoval ještě čtyři zákroky, žádný mu však zrak nevrátil. V oku totiž popraskaly cévy, a tak už nešlo nic zachránit.
Kurz anatomie
Práce vedoucího prodejny musel nechat, ačkoli právě kvůli ní šel původně na operaci. "Viděl jsem mlhavě a chtěl jsem vidět lépe, třeba na faktury," říká.
Ani poté, co oslepl, se však nevzdal a stal se masérem. Pomohli mu dva dospělí synové a pobyt v pražské Dědině, zařízení, kde se nevidomí učí chodit, jíst sami a podobně. Paradoxně se však stal masérem ještě dříve, než se naučil sám pořádně chodit s holí. Dnes má v Mladé Boleslavi vlastní masérskou praxi.
Vypadá to jednoduše, ale jak Josef Hejl přiznává, zprvu se vůbec zdráhal uvěřit, že už nikdy neuvidí, a nechtěl proto třeba chodit s holí. "Styděl jsem se," popisuje dobu, kdy ho lidé z Tyfloservisu učili chodit po městě. "Pak jsem si uvědomil, že bych se nikam nedostal, a rozhodl jsem se, že nebudu zkoumat, co si kdo myslí."
Přesto ho občas něco zaskočilo. "Třeba když na mě děti z legrace bafaly a čekaly, až se leknu," kroutí nevěřícně hlavou při té vzpomínce. Setkal se i s klasickou chybou, kdy ho neznámí lidé v dobré víře chytili, aniž ho oslovili, a chtěli ho převést přes ulici.
"Lidé nejsou zvyklí na setkání s postiženými. A neberou na ně ohledy," stýská si. Vadí mu, když na něj třeba v obchodech lidé najíždějí s vozíčkem. Nebo když mu někdo kopne do hole, protože pak ztratí směr.
Naštvali ho u notáře, když zjistil, že jelikož nevidí, stojí ověření jeho podpisu pod plnou mocí pro syna dva a půl tisíce namísto pár korun. "Podobné situace vnímáte nejvíce, když se nemůžete bránit," říká. Jeho klientům však masérova nevidomost nijak nevadí. "Mají výhodu, nemusí se stydět při svlékání," vtipkuje Josef Hejl.
Když oči nevidí, je třeba se učit
Zkuste se nebát, radí všem lidem Milan Pešák, předseda Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých.
Zároveň ale přiznává, že vyrovnat se s tímto postižením a naučit se žít bez zraku může trvat léta. "Přesto tím nemusí končit hezký život," dodává.
I ostatní rozbili mnoho talířů
O zrak přicházejí lidé z různých důvodů, nejčastěji ztrácejí zrak postupně kvůli nějaké nemoci, ale mohou o něj přijít i naráz, třeba po úrazu. "Nejlepší, co mohou udělat, je zvyknout si na bílou hůl a přijít do zařízení, kde jim pomohou naučit se s ní chodit a starat se o sebe," radí Milan Pešák.
Lidem pomůže, když zjistí, že i ostatním nevidomým se mnohdy zprvu nedařilo a rozbili třeba spoustu talířů, než se naučili s nimi bez pomoci očí zacházet. "Nevidomí mohou být samostatní, i když pomoc druhých budou do jisté míry potřebovat vždy," říká Milan Pešák.
|
Jak pomáhat nevidomým - základní rady čtěte ZDE |
Chce to naučit se chodit s holí, hodně šikovným lidem to trvá půl roku až rok, ostatním déle. Výuku lidem bezplatně poskytuje Tyfloservis, který má pobočky ve všech krajích.
Někdo může využít slepeckého psa, ale je třeba si zároveň uvědomit, že je to starost navíc. Na druhou stranu lidem usnadňuje pohyb po městě, protože jim pomůže vyhnout se třeba výkopu. "A oni mohou tak jako ostatní lidé místo o rozkopaném chodníku přemýšlet, co uvaří k večeři," doplňuje Milan Pešák.
Přístroje a pomůcky
Existuje množství přístrojů, které nevidomým ulehčují život. Mohou používat i speciální počítače, které jim mimo jiné přečtou dopisy a maily, přístroje, které převádějí Braillovo písmo do běžného, ale i zdánlivé maličkosti, jako přístroj rozlišující barvy oblečení či pomůcka bránící tomu, aby přelili hrnek při zalévání kávy.
Paradoxně však technika, která nevidomým lidem ulehčuje život, jim ho zároveň komplikuje, protože stroje často vykonávají práci, kterou dřív dělali oni dejme tomu na telefonních ústřednách. Mezi nevidomými je alarmující až sedmdesátiprocentní nezaměstnanost. "Lidé, kteří nevidí, jsou mnohem pomalejší a zaměstnavatele nic příliš nemotivuje k tomu, aby je přijímali," konstatuje Pešák.
Zatím jen experimenty
Nevidomost je zátěží i pro vztahy, mnoho manželství se kvůli ní rozpadne. Přitom právě podpora partnera je velmi důležitá při zvládání těžké situace. Ztráta zraku je většinou konečnou diagnózou, protože pokusy zkoumající, jak by šel postiženým lidem vrátit zrak, jsou teprve na počátku.
"Ve světě existují výzkumy směřující k tomuto cíli, ale stále jde jen o experimenty bez možnosti využití v praxi. Samozřejmě, že my na nich máme stejný zájem jako zrakově postižení, a navíc máme možnost zasvěcených informací - jakmile bychom zaznamenali nějaký prakticky využitelný pokrok, ihned by se to naši pacienti dozvěděli," říká lékařka Jitka Řehořková z oční kliniky v pražském Motole.
|
Jsou slepí lidé závislí na jiných? Existuje řada mýtů o nevidomosti, které se přitom nezakládají na pravdě. Přinášíme některé z nich. Není pravda, že: • slepci vidí jen tmu. I lidé, kteří nevidí, mohou vidět třeba šero nebo se jim vybavují barevné obrazce • slabozraký se časem stane úplně slepým. Záleží na tom, proč je člověk slabozraký • používáním se zrak slabozrakému člověku ještě víc kazí • nevidomí od narození mají vyvinutý zvláštní smysl pro vnímání překážek, navíc mají mnohem lepší (často i hudební) sluch či hmat • ve společnosti nevidomého by se nemělo mluvit o barvách a jiných zrakových vjemech, obratům jako: "podívej se", "uvidíme se" a podobně je třeba se vyhnout • ztráta zraku s sebou automaticky nese úplnou závislost na ostatních • na nevidomého musíme mluvit nahlas a zřetelně • nezáleží na tom, zda nevidomému člověku budeme tykat, nebo vykat - není zcela svéprávný • nevidomému může být docela jedno, jak je oblečen, stejně na sebe nevidí, proto jej druzí nemají právo kritizovat • nevidomým lidem vadí soucit, proto je lepší raději bagatelizovat nebo trochu vulgarizovat |
