Co se stane na území jednoho státu, podléhá jeho zákonům a jeho výkonné moci, druhý stát nemůže do řešení takové události přímo vstupovat. Hranice představuje ochrannou bariéru vůči tomu, co je vně.
Stejný smysl má i hranice psychická, hranice já, která se uplatňuje v mezilidských vztazích. Kdyby bral člověk životní zájmy všech ostatních lidí (případně i zvířat, rostlin a přírody jako celku) stejně vážně jako své osobní životní zájmy, pak by nepřežil.
Každý má tedy v prvé řadě na starosti sám sebe. Jedno moudré rčení nás upozorňuje, že hledáme-li pomocnou ruku, najdeme tu nejúčinnější na konci vlastní paže. To je nutný důsledek toho, že jsme ohraničenou, autonomní jednotkou.
Se schopností vytvářet hranice se člověk nerodí. Dokonce ani vnímání hranic vlastního těla není samozřejmostí. Na počátku prvního roku života vnímá dítě sebe a matku jako jeden celek, prožívá období symbiózy.
V průběhu druhého a třetího roku podniká malý člověk první základní vývojové kroky na cestě k autonomii. Učí se říkat "já" a "já ne". Díky chůzi se vzdaluje od matky. Učí se s potěšením vzdorovat.
V období dospívání se vzdorovitost druhého roku opakuje v jiné, dospělejší formě. Rigidní, neprůchodná hranice vůči všemu, co přichází od rodičů ukazuje, že touha po blízkosti a závislosti na rodičích je stále živá, a tím nebezpečná. Je třeba přísně si ji zakazovat.
Otevírá se však nová možnost rozpuštění hranic - láska k druhému pohlaví. V době zamilovanosti se vzájemné hranice rozpouští, dva lidé se dočasně stávají jedním celkem.
Nemůže to ale vydržet dlouho, dva lidé nejsou jeden organismus, dříve či později se ukáže, že i v důležitých věcech chce každý něco jiného. Teprve potom, co zamilovanost odezní, začíná možnost pro lásku - trvale pečující zájem o druhého člověka, přestože je jiný, že se zájmy obou střetávají, že si v mnohém nerozumějí. Láska je mostem mezi dvěma břehy, mezi dvěma autonomními územími.
Vývoj člověka od dětství do stáří směřuje k větší oddělenosti, samostatnosti, samotě. Ne k trpkému snášení samoty jako nutného zla, nýbrž ke stavu, kdy se člověk může radovat ze života i sám, i bez druhého. Pak přestává být strach ze samoty nouzovým pojítkem základních životních vztahů.
Jak zacházet s pracovními vztahy
Hranice v pracovních vztazích jsou nezbytné, stejně jako v ostatních blízkých vztazích s lidmi. Často se významně uplatňují v řadě konkrétních momentů: když mámě vyslovit svůj nesouhlas na poradě, odmítnout zůstat v práci přesčas, protože dcera má narozeniny, prosadit vlastní řešení úkolu oproti jinému a tak podobně.
Se svými kolegy často trávíme většinu dne, známe navzájem mnohé ze svého soukromí. Jsme si více či méně blízcí. Naše schopnost hájit vlastní hranice je často prioritní podmínkou k tomu, abychom se v práci cítili spokojení.
Jedním z možných způsobů, jak se vhodně naučit pracovat se svými hranicemi, je u nás již dobře známý výcvik asertivity. Mezi asertivní dovednosti patří umět dát najevo své požadavky a trvat na nich, nebát se nesouhlasit, nestydět se o něco požádat, umět vyjádřit kompliment.
Přirozeným způsobem jak si udržet žádoucí hranice již na počátku pracovních vztahů je zásada vykání. Jan Skácel, známý moravský básník, v jednom ze svých fejetonů nazývá vykání "plůtkem z kvítí", který do vztahu mezi dvěma lidmi vnáší vzácný respekt a úctu k druhému a tykáním se kamsi vytrácí, ke škodě věci.
Možná, že i vy budete sdílet podobnou zkušenost. Někdo, s kým jste si doposud vykali, Vám najednou nabídne tykání. Jenže nám to nějak nejde "přes pusu". Nikoliv proto, že by nám tykající nebyl sympatický, právě naopak. Jenže už jsme si zvykli říkat mu (nebo jí) vy. Už jsme si zkrátka zvykli respektovat "plůtek z kvítí".
