Herectví je podvod, říkával táta oceněné Zuzaně Kronerové

  0:29aktualizováno  0:29
Když letos Zuzana Kronerová získala Českého lva za hlavní roli ve filmu Bába z ledu, neměla moc času na oslavy. Nadlouho ji skolila chřipka. Musela se omluvit ze zkoušek a nakonec zrušila i divadelní představení. Teď už je zase v plné síle, plná sarkasmu a nadsázky, kterou v rozhovoru pro magazín OnaDnes nešetří zejména na svoji adresu.

Zuzana Kronerová | foto: Michaela Džurná

Kolikrát za svoji kariéru jste kvůli nemoci musela zrušit představení?
Párkrát se to stalo a samozřejmě to dělám velmi nerada. My herci máme tu vlastnost, že i když máme smrt na jazyku, vylezeme na jeviště a představení odehrajeme. S kolegou Milanem Kňažkem jsme kdysi hráli Amadea. Já byla Konstancie, on Mozart. Jednou přišel do divadla s očima planoucíma jako reflektory. Když jsem se ptala, co mu je, hrdě mi oznámil, že má teplotu 39,2. Tehdy jsem ho posílala do postele, ale sama jsem pak dělala to samé.

Fotogalerie

Je zrušené představení pro herce noční můra?
Ne, noční můra je, že na představení zapomenete, to je to nejstrašnější, a to jsou takzvané prázdninové sny. Oba moji rodiče tím trpěli. Na chalupě v horách se pokaždé ráno jeden nebo druhý probudili s výkřikem: „Ježišmarjá, to byl strašný sen!“ Zdálo se jim o tom, že nedoběhli na představení, že nejel autobus, maminka hrála záskok, ale neznala text. To jsou herecké noční můry.

Prožila jste ji někdy reálně?
Jen jednou a bylo to šílené. V mém prvním působišti v divadle pro děti v Trnavě bylo od dvou hodin naplánované představení. Ráno jsem ještě šla na zkoušku do rozhlasu v Bratislavě, a když jsem přišla někdy v půl desáté domů, máma nervózně chodila v předsíni a trhala si svoje krásné husté vlasy. Řekla, že mi volal rozčílený ředitel divadla, kde jsem, že za chvíli začíná představení. Změnili čas, ale já to nevěděla. Bylo to v únoru, všude plno sněhu, dálnice zasněžená, nasedla jsem do Fiatu 127 a uháněla tak rychle, že se dodnes divím, že jsem se nezabila.

Stihla jste to?
Přijela jsem, když končila první polovina představení, kterou za mě vzala kolegyně. Byla o dost menší, kostým na ní visel, paruka jí byla veliká. Všechno jsem z ní strhla, oblékla se a začala hrát. Vnímala jsem, jak děti koukají, že princezna je najednou vyšší, má velké oči, velký nos. Kolega mi pak po představení řekl, že jsem byla v takovém šoku, že jsem prvních deset minut hrála úplně jinou roli.

Co ředitel divadla?
Když nám po revoluci dávali kádrové materiály, které psali šéfové, bylo tam, že jsem málo politicky angažovaná a že mi strhli prémie za celý rok, protože jsem nestihla polovinu představení. Myslím, že je to dost velká rarita, že nikdo z herců nemůže říct, že nestihl polovinu představení.

Doma máte nového Českého lva za roli ve filmu Bába z ledu, kvůli které jste začala s otužováním. Zůstala jste u něj, když natáčení skončilo?

Kvůli nemoci jsem měla výpadek, ale už se zase chystám zpátky do vody. Jsou to už tři roky, co se otužuji a dělá to se mnou i celá rodina. Manžel se ke mně přidal hned, velmi aktivní zimní plavec se stal z našeho syna, chodí dvakrát do týdne, dokonce v zimě vstával za tmy v šest ráno. Dcera má taky nějaké pokusy, ale zatím nebyly pravidelné. Nevím, jak tady v Česku, ale na Slovensku se otužování stalo velmi populární.

Zuzana Kronerová

  • Narodila se před 66 lety v Martině do herecké rodiny. Její otec byl Jozef Kroner a matka Terézie Hurbanová-Kronerová.
  • V roce 1974 absolvovala Vysokou školu múzických umění v Bratislavě. Nastoupila do Divadla pro děti a mládež v Trnavě, po pěti letech odešla do Bratislavy na Novou scénu a poté do Slovenského národního divadla. Po třech letech během sametové revoluce šla do nově vznikajícího divadla Korzo 90, dnešní Astorka. Spolupracovala také s Radošinským naivním divadlem a Studiem L+S.
  • Za film Divoké včely Bohdana Slámy (2001) získala Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli. Letos za Bábu z ledu od stejného režiséra dostala Českého lva za hlavní roli.
  • Patří mezi slovenské herečky, které jsou často obsazované v českých filmech – Štěstí, Venkovský učitel, Všechno nebo nic, Mamas & Papas, Perfect Days, Domácí péče.
  • V Praze ji můžete vidět v Ypsilonce v představení Jezinky a Bezinky či ve vile Štvanice v představení Čaj a apokalypsa.
  • Je vdaná, má dvě dospělé děti.

Jste díky otužování odolnější, zdravější?
Určitě, otužování je dobré nejen pro tělo, ale i pro duši. Když vyjdete z vody, dostaví se velká euforie. Zlé a nepřející jazyky tvrdí, že je to euforie z toho, že jsem přežila, ale opravdu je to překrásný pocit. Vím o jedné šarmantní staré paní, která si tímto způsobem vyléčila duševní nemoc. Čtyřicet let díky tomu nebere prášky. A jiný pán v Bratislavě mi zase vyprávěl, jak se začal otužovat, když mu umřela manželka. Pomohlo mu to tehdy překonat smutek a pomáhá mu to pořád.

Co pro vás na začátku bylo to nejhorší?
Největší problém pro mě byl vejít do vody. Musíte to udělat plynule, jako když jdete po schodech do metra, a to mi nešlo. Začala jsem trénovat v teplém moři na konci srpna v Chorvatsku a vypadalo to tak, že všichni kolem mě už byli ponoření, zatímco já stála a křičela, že je voda studená. Manžel, reklamní textař, pro mě jako pomůcku v rámci autosugesce vymyslel slogan „Užij si svůj chlad“, ale to není zrovna to, co by mi pomohlo, tak jsem si při vstupu do vody říkala: „Ta voda je odporně teplá!“ Nakonec jsem po týdnu to plynulé ponoření do vody zvládla.

Co vám otužování dalo?
Euforii a dobrý pocit z toho, že jsem něco dokázala. A pak se z toho stal skvělý návyk a dnes už si svůj život bez otužování neumím představit.

Je pravda, že jste neměla hrát hlavní roli?
Pan režisér to nerad slyší, ale je to tak. Dal mi scénář, agitoval, ať se začnu otužovat, ale původně jsem měla hrát Květu, postavu ženy, která chodí ve vodě a nikdy neplave. Nakonec si to Bohdan Sláma rozmyslel. Rozhodl se, že hlavní postava musí být žena, které divák uvěří, že vyrostla na vesnici.

Neiritovala vás víc než studená voda slepice, která je ve filmu téměř vždy a všude?
Trochu ano, ale mnohem víc vadila některým kolegům ze štábu. Chodili za mnou a říkali: „Zuzano, prosím tě, řekni tomu Bohdanovi už něco, ta slepice nemůže být v každé scéně.“ Tak já se vždycky šla k Bohdanovi přimluvit, jestli tam ta slepice musí být, a on vykřikl: „To ti určitě poradila Blanka a Radim!“ Zapírala jsem, ale slepice tam stejně zůstala. Takže ano, lehce mě iritovala, hlavně když šlo o nějakou něžnější a intimnější scénu, ale když jsem pak viděla celý film, uznala jsem, že je to vtipné, že tam pasovala.

Zarazilo vás, když šel nedávno film na Slovensku, že z něj televize vystřihla intimní scénu s Pavlem Novým?
Neviděla jsem to, ale vím, že se to stalo. Nemyslím, že to bylo šťastné rozhodnutí, víc to komentovat nebudu.

Bylo těžké tu scénu natočit?
Samozřejmě to nebylo lehké. Takové scény nebyly lehké ani v mládí. Říká se, že pro herce je to utrpení, ale když jsou k sobě lidé pozorní, dá se to zvládnout. Já i Pavel Nový jsme stydlivky, naštěstí pan režisér byl velmi citlivý, zůstal tam tehdy jen kameraman a ostatní šli pryč. Všichni, kteří ten film viděli, mi řekli, že je to krásná scéna, téměř až dojemná, rozhodně ne pobuřující.

Zuzanu Kronerovou jste zvolili jako ženu měsíce května!

Zuzana Kronerová

Žádné negativní reakce jste neměla?
Vůbec ne, dokonce jeden mladý kolega herec prohlásil, že roky neviděl ve filmu tak romantickou milostnou scénu. Mám radost z toho, že mě dodnes lidé zastavují a říkají, že je film povzbudil do života. Ten příběh jim pomohl v tom, že už se nebojí mít svůj vlastní život, rozhodovat sami o sobě a nenechají se do něčeho vmanipulovat. V tu chvíli si říkám, že mělo smysl ho natočit.

Vy sama přitom o herectví říkáte, že je to podvod, ale Bohem požehnaný. Jak to myslíte?
To říkal můj otec při našich rozhovorech, které jsme vedli dlouho do noci. A je to pravda, protože vy nemůžete prožívat skutečné emoce postavy, jinak byste se dostala na psychiatrii. Schopnost zahrát nějakou postavu je podvod, ale přitom je to krásné povolání.

Dokážete se snadno odstřihnout od role, kterou hrajete?
To musíte! Samozřejmě když je to těžká psychologická postava, chvilku člověk s tou postavou žije, ale ještě se mi nestalo, že bych kvůli tomu nemohla v noci usnout. Každý to však máme jinak, znám herce, kteří s tím problémy mají. Mně vždycky pomáhal a pomáhá smysl pro humor a rodina.

Mají to v tomto směru herečky lehčí, že jim rodina nedovolí se „prožívat“?
Mají, ale zároveň to mají obtížnější v tom, že musí zvládnout několik rolí – roli herečky, matky, manželky, kuchařky, uklízečky... My ženy to vůbec máme těžké, těžší než muži, to si tady mezi sebou můžeme přiznat. Když muži mají pracovní problém, my okolo nich chodíme po špičkách, zatímco oni nám to neulehčují. I když já si nemůžu stěžovat, já mám manžela skvělého a tolerantního.

Dá se v herectví vyhořet?
Určitě jako v každém povolání, ale asi to není takové pravidlo, protože máte neustálou změnu. Nikdy se mi to nestalo a doufám, že ani nestane. Zas tak náročné na psychiku herectví není, na rozdíl třeba od špičkových lékařů nebo letových dispečerů. Vždycky říkám, že u nás naštěstí nejde o život. V nejhorším, když něco zkazíte, otrávíte diváky, ale nikdo nezemře.

Pochybovala jste někdy, jestli jste si zvolila dobře?
Samozřejmě, v mládí jsem se cítila nespokojená, měla jsem pocit, že bych hrála jinak, kdybych měla příležitost, chtěla jsem víc dělat velké umění, chvíli jsem zvažovala i režii, ale pak jsem musela na Vysoké škole múzických umění jako pedagožka režírovat a zjistila jsem, že to není vůbec lehké. Jako režisér toho máte spoustu na starosti, a když se herci rozhodnou režiséra zničit, může se jim to povést. Musíte mít velkou autoritu, která se nedá zahrát, a taky sebevědomí, abyste všechno ukočírovali. 

Zažila jste někdy, že herci režiséra nepřijali?
Vícekrát, a on je pak chudák. Na to já říkám, že nejlehčí je destruovat, to dokáže každý, ale to není umění. Zasahuji ve prospěch režisérů, aby se všechno dostalo do normálních kolejí.

Udílel vám při těch dlouhých rozhovorech tatínek nějaké rady do profesního života?
On nedával rady, byl velmi kolegiální, a když jsme si spolu zahráli, což bylo jen třikrát, choval se ke mně jako k jiným kolegům, férově. Nementoroval, ale při rozhovorech o životě a kumštu o herectví mluvil. A mám radost, že mi kolegové, kteří s ním hráli, řekli, že jim častokrát pomohl, když ho požádali o radu. On to dělal velmi nenásilně, milovali ho a byli mu vděční.

Dnes ty rady můžete udílet vy sama, děláte to?
Když někdo přijde, pomůžu, ale sama od sebe ne. Teď už třetím rokem neučím, nemám čas, protože jsem rozkročená mezi Českem a Slovenskem, ale 25 let jsem byla ve škole a díky tomu vím, že sebevědomí mladého herce je velmi křehké. Proto nikdy nedávám nevyžádané rady, nementoruji, nepoučuji.

Měla jste i vy v mládí křehké sebevědomí?
No samozřejmě, ale zároveň jsem byla plná energie, což jsem pochopitelně stále, jen tělo už toho tolik nezvládá. Byla jsem premiérový typ, nové uvedení představení mi vždycky svědčilo. Teď se to s věkem změnilo, jsem zodpovědnější, protože to nechci pokazit sobě ani kolegům. Dnes mám větší respekt, když se blíží premiéra.

S tatínkem jste vedla hovory, jakou roli hrála ve vašem životě maminka?
Maminka byla nejlepší maminka na světě. Byla velká optimistka, svoji kariéru obětovala péči o mě. Když jsme se přestěhovali do Bratislavy, její kariéra už nebyla tak hvězdná jako v Nitře a Martině, ale pořád hrála. A skvěle. Kromě toho byla také vynikající manželka. O mého tatínka se zajímaly různé ženy, byl velmi šarmantní a populární, a ona všechno ustála s nadhledem. Otec taky nakonec přiznal, že nejvíc miluje ji. Potíž byla, že když jí lásku vyznával, řekl to mně, maminka už dávno spala.

Čtěte v pondělí

Zuzana Kronerová

Rozhovor se Zuzanou Kronerovou vyšel 21.5. v příloze MF DNES OnaDnes.

Jaké bylo jejich manželství?
Živé, doma byly často velmi emotivní situace, hádky, ale vždycky to ustáli díky tomu, že měli smysl pro humor a že se milovali, jinak by spolu nezůstali. Tím, že jsem byla jedináček a uznávala oba dva, říkám, že jsem bezcharakterní prachovka, protože jsem se naučila dávat za pravdu jednomu i druhému. Ale co má chudák jedináček dělat! Kdybychom na to byli dva, mohli bychom si to v rodině rozdělit.

Máte podobné manželství, jako měli vaši rodiče?
Bouřlivé není, ale bez smyslu pro humor by se žádné manželství nedalo vydržet. Naštěstí můj muž je nesmírně vtipný člověk, dokonce se občas zasměje i mým vtipům, za což jsem mu nesmírně vděčná. A já se těm jeho směji taky, ale podstatně víc.

Je výhoda, že není z branže?
Je, ale tím, že je renesanční člověk, studoval přírodní vědy, matematiku, měnil povolání každých deset let, byl i novinářem, má rád umění a zajímá se prakticky o všechno, se s ním dá mluvit o všem. Je hodně vnímavý, přitom ale velmi kritický vůči divadlu, kumštu i mně. A takto vychoval i naše děti.

Snášíte dobře kritiku?
Rodiče mě v tomto směru vycepovali. Oni mě totiž skoro nikdy nepochválili. Na pochvaly měli štěstí spolužáci rodičů neherců, ti pěli ódy o tom, jak jsou úžasní.

Co jste se od rodičů dozvídala o své práci vy?
Když jsem přišla z první premiéry domů, debatovala jsem s otcem a byla celá dychtivá. „Tvůj partner byl vynikající, no ale jak ty jsi to hrála, jak jsi vypadala, co jsi říkala!“ Všechno bylo špatně a tak to bylo pořád dokola, až jsem je na premiéry přestala zvát. Po nějaké době jsem jim zase dala šanci a nakonec se dočkala i pochvaly. Když mě otec viděl v drobné roli s minimem textu, kterou jsem hrála jako záskok, řekl: „No konečně suverénní výkon, tohle ti šlo!“ Takže já jsem vycepovaná a z kritiky si nic nedělám.

Vychovávala jste děti v podobném duchu?
Ano, oba dva s mužem. Třeba když jsme hráli společenskou hru, nenechali jsme je schválně vyhrát. Chtěli jsme, aby si vítězství zasloužily, protože život je boj a přežijí jen ti nejsilnější.

Jaký je podle vás život s herečkou?
Tak to je otázka spíš pro manžela. Moje rodina nemá ráda, když o nich mluvím, ale snad mi manžel promine, co teď řeknu. Tvrdí se, že herečky jsou hysterky, což je snad trochu pochopitelné, protože pracujeme s emocemi, a týkalo se to i mě. I já jsem jako mladá byla výbušná, ale když můj muž pracoval v reklamní branži, byl to takový nápor na nervy, tak těžká profese, že se z něj, velkého kliďase, stal nervák. A jak se ti dva v páru vždycky vyvažují, já se z té hysterické herečky změnila v pokornou a klidnou ženu.

Z vašeho hlasu je cítit nadsázka, vždycky si ze všeho dokážete utahovat?
Bez toho to nejde, je nesmírně důležité neztratit nadhled. Člověk ho nasává s mateřským mlékem. Moje máma měla velký smysl pro humor, táta též, tak jsem se tomu nevyhnula ani já.

Rodina je ústředním motivem i v Bábě z ledu, kde jste trpitelsky snášela útisky svých dospělých synů. Jaká jste ve skutečnosti matka?
Opět by to spíš řekly děti, ale protože i ony mají smysl pro humor, tak asi všechno charakterizuje věta mé dcery: „Nemůžu uvěřit, že jsi moje matka!“ Myslím, že mám jako matka mnoho chyb, ale zároveň stejně jako se dokážu vžít do role postavy, dokázala jsem se vžít i do mateřství. Vždycky jsem chtěla mít nejméně dvě děti, jak jsem sama byla jedináček. Na děti jsem se moc těšila a role matky se mi velmi líbila. I když nevím, jestli můj muž není lepší otec než já matka.

Dokážete pochopit, proč se některé ženy obětují vlastním dětem?
Režisér Bohdan Sláma napsal, že se dnes běžně mluví o týrání žen, malých dětí, ale málo o týrání starých lidí rodinou. Bohužel na Slovensku i v Česku je hodně takových žen, které se obětují dětem a později vnoučatům. Asi je to nějaký národní zvyk, jako kdyby starší lidé neměli nárok na svůj život. A i proto je dobře, že ten film vznikl. Z reakcí diváků vím, že jim příběh otevřel oči. Naplnil je pozitivní energií, osvobodili se a už se nebojí žít naplno.

Kde máte lva, kterého jste teď za tu roli získala?
Uložila jsem ho vedle toho staršího, hezky se na sebe dívají.

Autor:



Nejčtenější

Jsi prase, kráva a smrdíš, dozvěděla se ve Výměně manželek mladá maminka

Tereza s Eliškou a Marek bydlí v ostravském bytě.

Tereze vadí, že na ni ani na její dvouletou dceru Elišku nemá přítel Marek čas. Po práci jde do posilovny, pak přijde a...

Trhám si vlasy a ochlupení, protože mi to dělá dobře, říká nemocná žena

Sara si říká Miss Swirl a propaguje svůj příběh, aby dodala odvahu a sebevědomí...

Osmadvacetiletá Sara Meucii z Itálie trpí poruchou zvanou trichotilománie. Kvůli ní si neustále vytrhává vlasy a...



Kvůli extrémní chuti k jídlu váží roční holčička čtyřiadvacet kilo

Chahat Kumarová váží stejně jako desetileté dítě. A to jí ještě není ani rok a...

Chahat Kumarová z Indie váží v pouhých šestnácti měsících neuvěřitelných čtyřiadvacet kilogramů. Rodiče stále netuší,...

Příběh Jaroslava: Svatba, nebo rozchod. Nedokážu se rozhodnout

Vztah lze udržet, jen stojí-li o to oba partneři (ilustrační snímek)

V životě by mě nenapadlo, že se dostanu do situace, kdy si nebudu vědět rady s vlastním životem. A zápletky typu „ona...

OBRAZEM: Třiašedesátiletá žena chtěla vypadat na pětadvacet. Povedlo se?

Jekaterina Tereškovič Gauguin Solntcev

Manželka ruského moderátora Gauguina Solnceva by mohla být jeho matkou. Dělí je od sebe šestadvacet let....

Další z rubriky

Nejhezčí neslyšící muž na světě je úředník z Česka

Čech Jan Emmer se stal 29. září 2018 v Praze vítězem 18. ročníku světové...

Za 18 let mezinárodní soutěže neslyšících o nejkrásnější ženu a muže získal poprvé vítězný titul Čech - třiatřicetiletý...

Žena shodila čtyřicet kilogramů, místo tuku buduje svaly

Rachel Krebs

Dvaatřicetileté Rachel Krebsové z amerického Bellinghamu změnila život jedna fotografie. Nechala se s manželem zvěčnit...

Kvůli extrémní chuti k jídlu váží roční holčička čtyřiadvacet kilo

Chahat Kumarová váží stejně jako desetileté dítě. A to jí ještě není ani rok a...

Chahat Kumarová z Indie váží v pouhých šestnácti měsících neuvěřitelných čtyřiadvacet kilogramů. Rodiče stále netuší,...

Stát chce finančně podporovat mikrojesle a dětské skupiny, aby maminky mohly jít do práce
Stát chce finančně podporovat mikrojesle a dětské skupiny, aby maminky mohly jít do práce

Ministerstvo práce vyslalo do připomínkového řízení návrh, aby státní rozpočet financoval dětské skupiny a nově také mikrojesle. Do nich chodí hlavně děti, které nezískaly místo ve státní školce, ale jejich rodiče nastupují do práce dřív než po třech letech mateřské dovolené.



Najdete na iDNES.cz