Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Zpěvačka Hana Robinson: Čeští muži jsou hrozně rozmazlení

  0:14aktualizováno  0:14
Zpěvačka Hana Robinson je důkazem toho, že k úspěchu nestačí jen talent, je také třeba mít štěstí. Bratr Pavel potkal náhodou textaře Michala Horáčka a dal mu CD s jejími písněmi. Díky tomu je jednou ze sedmi šansoniérek zpívajících na desce Ohrožený druh.

Jak dlouho vám dnes trvala cesta autem z Brna do Prahy?

Nejela jsem autem, ale po dlouhé době vlakem. Jsem docela spolehlivá, a když vím, že na mě čeká pět lidí, tak jsem nechtěla riskovat, že uvíznu v zácpě. Raději jsem zvolila vlak, bylo to v něm docela příjemné.

Ptám se, protože vaši rodiče byli automobiloví závodníci. Jaká jste řidička?

Oni závodili do té doby, než měli nás. Když se narodil starší bratr, tak maminka řekla, že toho nechají. A jestli jsem dobrá řidička, tak na to byste se měla zeptat manžela nebo rodičů. Já si myslím, že dobrá, ale to si asi myslí každá ženská. Nejezdím bezohledně, při odbočování dávám blinkry, poděkuju, když mě někdo pustí, na druhou stranu se sem tam rychleji vecpu do vedlejšího pruhu. Ale celkově to se mnou jde.

Jezdíte rychle?

Občas nejedu podle předpisů. Jezdím ráda rychle, ale pokutu jsem ještě nedostala.

Zpíváte si v autě?

Skoro pořád, ale jen když jezdím sama. Zpívám si s rádiem a taky si vymýšlím své písničky. Napadají mě v něm nové melodie. Někdy si je hned nahraju do telefonu, někdy se je snažím zapamatovat, bohužel někdy je taky zapomenu.

Žila jste několik let v Anglii. Jak se vyrovnáváte s řízením vpravo a vlevo?

Překvapivě s tím nemám potíže. Tedy teď už ne. Když jsem poprvé v Anglii řídila pravoruké auto, tak jsem určitě nějaký chodník z jedné strany vzala. Dnes dokonce i tady v Česku jedno z našich aut má pravoruké řízení a já tu s ním jezdím. Už jsem si zvykla.

Kdo vás učil řídit? Maminka, nebo tatínek?

Oba dva. S bratrem nás vedli k autům, abychom se naučili řídit, ale jako sport už šlo závodění úplně mimo nás. Na učení byla rozhodně klidnější maminka. Tatínek umí být, asi jako každý chlap, nervák.

Jste klidná po mamince?

Tak to o sobě nemůžu říct. Taky někdy vybuchnu.

Vdávala jste se loni. Jak vám to s touto povahou funguje v manželství?

Zatím docela dobře. Manžel to má taky tak půl na půl. Někdy je velice klidný, láskyplný, ale umí si říct svoje. A musím říct, že mně se to líbí. Na takový model jsem zvyklá od rodičů. Myslím, že muž by měl být dominantnější. Neříkám, že má mít hlavní slovo. I žena by měla být dominantní, ale to chlap nemusí vědět.

Vypadá to, že se rychle učíte. Používáte ženské metody?

Stále se je učím. Myslím, že je používá každá žena. Tyhle věci se nedají naučit za rok, je to na celý život.

Kde jste se s manželem seznámili?

V jeho baru v Londýně, kde jsem si přivydělávala. On byl můj šéf.

Je o devět let starší než vy. Máte generační spory?

V tuhle chvíli věkový rozdíl až zase tak nevnímám, ale je mi jasné, že se časem určitě jednou projeví. Můj manžel je docela hravý. Je mu osmatřicet let, ale nebyl nikdy ženatý, neměl děti, a tím jako kdyby se jeho mentální věk, i když to zní hloupě, trochu snižuje, a my se dostáváme více k sobě. Myslím, že kdyby měl za sebou rodinu, byl ženatý, tak by byl v životě se svými zkušenostmi o kus dál než já.

Netlačí vás ve svém věku do rodiny?

U nás je to spíš trochu naopak. Manžel by rád, abych se teď více hudebně rozvíjela. Nechce, abych se k němu za pět let otočila a řekla, že jsem mohla něco mít, něco dokázat, ale neudělala jsem to, protože jsem měla dítě. Moc si cením, že mi tohle umožňuje. Chci počkat, něco dokázat, pak se naplno věnovat rodině. Mít děti je vždycky na dohodě obou dvou. Už se na rodinu moc těšíme, ale zatím vyčkáme.

Jak přijali rodiče, že jste si vzala cizince?

Oni už dlouho tušili, že budu mít cizince - ať Američana, Angličana, nebo Brazilce. Bohužel moji rodiče nemluví moc anglicky, tak manžel nemůže říct mému otci: "Pojď, zajdeme na pivo a pokecáme o tvé dceři." Ale na druhou stranu to má zase jisté výhody.

Například?

Z každé nevýhody se snažím udělat výhodu. V tomhle případě je to fakt, že si žijeme svůj život, víceméně nám do něj nikdo nemluví. Rodiče manžela si žijí svůj život, stejně tak moji. Jsme tím pádem volní, nestahuje nás ani jedna strana.

Hana Robinson

Co vás lákalo na mužích cizincích?

Nerada bych urazila české muže, ale mně se zdají malinko rozmazlení od maminek. Když se ožení, tak žena musí v roli maminky rozmazlovatelky pokračovat dál. Nevím, jak ostatní ženy, ale já jsem zatím na tohle u českých mužů narazila. Muži cizinci se mi v tom zdají jiní. A nejsou to jen ti, kteří žijí na Západě, ale i na Východě. Sice mají jiné mouchy, ale nejsou tak rozmazlení.

Máte konkrétní zkušenost, nebo jsou to jen odposlouchané historky od českých kamarádek?

Než jsem odjela do Ameriky, měla jsem českého přítele. Čeští muži jsou inteligentní, ale určitě v porovnání s mým manželem nebo s těmi muži, se kterými jsem se přátelila, jsou určitě rozmazlenější.

Co všechno doma zvládá váš manžel?

Když se snaží, tak naprosto všechno. Myslím, že zlenivět je strašně jednoduché. Z lásky člověk udělá první poslední, ale já se snažím, aby to bylo oboustranné. Aby i on z lásky dělal první poslední. U nás doma například většinou vařím já, ale vím, že kdybych chtěla, aby vařil manžel, tak to bude dělat.

Váš bratr žil dlouho v Americe. Podepsalo se to na něm?

Byl tam dlouho, ale je to pořád Čech. (směje se) Je taky trochu zpovykaný, ale tím, že od osmnácti žil ve světě, tak si troufám říct, že je hodně ovlivněný.

Velkou roli na rozmazlenosti synů mají maminky. Mluvila jste o tom někdy se svojí?

Já jí to nerada připomínám,myslím, že ona to ví, ale s tím už se nedá v tuhle chvíli nic dělat. On je to takový zakletý kruh. Nejdříve tak vychovávají maminky své syny, pak v tom pokračují manželky, které se pak stanou maminkami.

Dá se to vůbec změnit?

Tak to právě nevím. Kdybych to věděla, tak mám za manžela Čecha. Raději jsem si proto vzala cizince, u kterého to nemusím řešit. A za to jsem moc ráda.

Po manželovi jste přijala příjmení Robinson. Jak je to s vaším křestním jménem? Někde se objevujete jako Hanya, jinde jako Hana.

Hanyu vymyslel můj brácha, když jsem se přihlásila do jedné soutěže. Byla v zahraničí a mně přišlo, že každý má zajímavější jméno, než je to moje, tak jsme vymysleli Hanyu. Teď jsem Hana Robinson, což je mnohem zajímavější než mé rodné příjmení Trčalová. Své nové jméno si užívám.

Bratr ve vašem životě hraje velkou roli. Ve dvaceti jste za ním jela na prázdniny do Ameriky a nakonec tam zůstala pět let. Může taky za spolupráci s Michalem Horáčkem. Je pravdivá historka, že ho potkal na ulici a vnutil mu vaši nahrávku?

Je. Bratr šel kolem univerzity v Brně a viděl tam auto pana Horáčka. Protože jich nejezdí tolik, dal se do řeči s jeho řidičem. Zjistil, že tam opravdu je, tak utíkal domů pro nahrávku. Počkal na něj, až ukončí přednášku. Pan Horáček byl velmi slušný a na to, kolik lidí ho takhle oslovuje, i velice vstřícný.

Hana Robinson

Co bylo na té nahrávce?

Moje CD, které jsem si udělala v Anglii. Byly tam samé anglické nahrávky, jazzově naladěné, kde zpívám své texty na svoji hudbu. Udělala jsem si ho v kvalitním studiu právě pro takové příležitosti. (směje se)

Měla byste sama odvahu oslovit Michala Horáčka?

Asi bych to neudělala. Nestyděla bych se, ale já nerada obtěžuju. Tím, že za mě obtěžoval brácha, to bylo příjemnější.

Jak vám to bratr řekl?

Já jsem u toho dokonce byla. Brácha mi zavolal, abych přišla ke škole. Předali jsme CD a šli. Bylo to opravdu krátké setkání.

Poděkovala jste mu, nebo vyhubovala, že byl tak troufalý?

V mém životě, kromě manžela, je bratr velice důležitá spojka. Je to brácha, někdy mi leze na nervy, ale za většinu věcí mu děkuju.

Změnil se váš život od té doby, co vyšla deska Ohrožený druh?

Vdala jsem se a z Anglie se vrátila do Česka. A po hudební stránce je toho spousta - focení, rozhovory, křest, seznámení se spoustou zajímavých lidí. Kdyby se brácha nesetkal s panem Horáčkem, asi bych dál žila v Anglii, učila hudbu a hrála v hotelu. Takhle je to rozhodně zajímavější.

Kde teď vlastně žijete?

S manželem jsme si pořídili byt v Brně a chtěli bychom tu žít. Ale ještě tu nejsme úplně zabydlení, stále převážíme věci z Anglie, takže jsem dost často i tam.

Čí to byl nápad, přestěhovat se do Brna?

Nás obou. Brno je skvělé místo na žití. Za chvíli jste v Bratislavě, ve Vídni, do Prahy je to co by kamenem dohodil. Navíc tam létá linka Londýn-Brno. Já jsem původně neplánovala vracet se do Evropy, myslela jsem, že prožiju kus života v Americe. Ale plány se mi změnily, začalo se mi stýskat po Evropě, tak jsem odjela do Anglie, kde jsem žila v Londýně, ale ten mi přišel moc hektický, tak jsme se přestěhovali do městečka Brighton. V Anglii mě živila hudba, sice ne tak, abych byla bohatá, ale vyžila jsem dobře. Manžel anglický bar prodal a dnes podniká v nemovitostech. Tuhle práci může dělat kdekoliv, jen mu teď tady musím pomáhat, protože se zatím nedomluví. Dnes pracuju s manželem jako realitní makléř. Uživí nás to a zatím nám to funguje, nehádáme se.

Chystáte se ještě dostudovat filozofickou fakultu, ze které jste vlastně odešla kvůli Americe?

Tu rozhodně ne, ale ráda bych ještě studovala. Vždycky mě lákala práva. Neptejte se mě proč, vůbec to nevím, ale je možné, že se do nich ještě pustím.

Asi víte, co vás na nich láká, ne?

Kostýmky. (směje se) V Berklee jsem studovala hudební byznys a management. Chvíli jsem koketovala smyšlenkou návazného studia práv, chtěla jsem dělat právo v showbyznysu. Možná to tedy nejsou ty zmiňované kostýmky, ale láká mě showbyznys. Neláká mě tolik jako zpěvačku, ale spíš právě z té druhé stránky.

Jak vás tak poslouchám, mám pocit, že zpívání zatím berete tak nějak okrajově. Je to tak?

To rozhodně ne, ale ještě jsem tu příliš krátce na to, abych se mohla pracovně vrhnout na výdělky z hudby, navíc musím pomáhat manželovi, abychom tu mohli být a fungovat. Moc ráda bych se hudbou jednou živila a moc ráda bych se jí živila dobře, ale na to si budu muset ještě počkat. Musím si najít kontakty, rozkoukat se.

Původně jste měla v plánu jinou kariéru. V dětství jste závodně lyžovala, proč jste toho nakonec nechala?

Stálo moc peněz. Chodila jsem na gymnázium a každý víkend na horách se nedal finančně zvládat. Moji rodiče, ať se dělo, co se dělo, tak na první místo dávali vzdělání. Další důvod taky byl, že na horách se o mě staral hlavně můj bratr. Ten ale odešel do Ameriky, a pak vlastně nebyl nikdo, kdo by na mě dohlížel.

Lyžujete pořád?

Samozřejmě. Dnes mnohem raději než mezi brankami lyžuju po prašanu, někde mimo sjezdovky. To je mnohem lepší.

Co se vám na tom líbí?

Svoboda. Mezi brankami je to jasně dané, stejně jako když hrajete etudy na klavír. Víte, co musíte udělat, což je dobré pro dítě. Když jsem přišla do Ameriky na jazzovou školu, tak nám řekli, že musíme umět improvizovat. S lyžováním je to podobné. Když jste ve volném terénu, můžete si jet, kam chcete, kdežto mezi brankami to nejde. Tam je všechno dané.

Zkusila jste se někdy nechat vyvézt vrtulníkem do volné přírody a pak sjíždět na lyžích?

To se mi bohužel ještě nepodařilo, ale možná to letos zažiju. I bez toho se dají vzít lyže na rameno a někam si vyšlápnout. Hezky se to dělá v Tatrách i v Alpách. Ale nejdůležitější je bezpečnost.

Riskujete na lyžích?

Riskuju, ale čím jsem starší, tím méně. To souvisí s věkem.

Nebojíte se, že nastydnete a nebudete moc zpívat?

Nejsem moc zpěvačka, spíš hraju na piano. To mé zpívání je takové domácké, takže se rozhodně nebojím, že nastydnu. Na nové desce sice zpívám, ale také jsem na ní zhudebnila některé věci, což mě těší daleko víc. Samozřejmě bych chtěla zpívat, ale znám své limity. Vím, že jsou lepší zpěvačky. Vím, že co si napíšu, to si zazpívám. A ten zbytek svět může slyšet od někoho jiného, kdo to zazpívá líp než já.

Nejste zbytečně skromná?

Ale ono je to pravda. Znám se.

Hana Robinson

Vždyť jste vystudovala prestižní hudební školu Berklee College v Bostonu. Tím se v Česku může pochlubit málokdo. Jak jste se na ni dostala?

V Brně jsem skončila gymnázium, pak studovala na vysoké škole. Původně jsem odjela na prázdniny za bráchou do Ameriky, ale nakonec jsem se tam přihlásila na školu ve Washingtonu, potom mě vzali na výbornou školu v New Yorku, kde jsem začala studovat jazz. Můj učitel mi pak doporučil Berklee. Dala jsem si tam přihlášku. Dokonce jsem se kvůli tomu, ještě než mě vzali, přestěhovala do Bostonu, kde jsem pracovala v baru.

Musela jste dělat nějaké talentové zkoušky?

Dala jsem jen přihlášku a k ní nějaké své nahrávky. Na téhle škole je nejdůležitější doporučení. Protože už jsem nějakou dobu byla v Americe, měla jsem je od amerických učitelů. Potom už stačí jen si na školu sehnat peníze.

Ty jsou dost zásadní. Kde jste je sháněla vy?

Jsou různá stipendia, granty, nadace, dá se to poslepovat, i když potřebujete hodně peněz. Semestr přišel tak na deset dvanáct tisíc dolarů. Sama jsem si musela vydělávat na nájem, jídlo, letenky. Hodně mi pomohl brácha, zbytek šel z nadací.

Odešla jste z domova ve dvaceti. Stýskalo se vám, nebo jste si užívala svobodu bez dozoru rodičů?

Nebyla jsem tam sama, měla jsem tam bráchu, tak se mi nestýskalo. Z počátku to bylo příjemné, všechno bylo nové. Když jsem byla dítě, měla jsem hodně úrazů. Rodiče se o mě proto dost báli. Nemohla jsem jezdit třeba na společné výlety přes víkend se spolužáky. V Americe jsem najednou byla sama. Nemusela jsem říkat, kam jdu, v kolik přijdu domů, bylo to něco nového, nepoznaného, proto mi to připadalo hrozně vzrušující. Pochopitelně mi to ale dlouho nevydrželo, musela jsem se začít otáčet, abych mohla v Americe přežít. Pracovala jsem jako servírka, byla tak zaměstnaná, že jsem neměla čas na nějaké flámování.

V Anglii jste pak vydělávala v hotelích hrou na piano. Nevadilo vám, že přitom lidé jedli?

Na to se mě ptá spousta lidí, ale mně to opravdu nevadilo. Vím, že se to nezdá, ale ono je někdy i příjemné, když vás lidé soustředěně neposlouchají, protože se můžete pocvičit, máte víceméně volnou ruku, můžete si hrát, co chcete. Pracujete v hezkém prostředí, obvykle ve čtyř pětihvězdičkových hotelích, nosí vám tam šampaňské. Navíc se teď v Anglii nikde nekouří, tak to bylo opravdu příjemné.

Stalo se, že vám dal host bankovku za výstřih, jak to známe z filmových scén?

Tam ne, ale na jiná místa ano.

A to?

Třeba na klavír, do ruky, ale já jsem peníze moc nechtěla. Docela dobře mě platili, tak jsem peníze od hostů už nebrala. A když, tak jedině od ženy.

Od muže by to bylo moc zavazující?

Přišlo by mi to tak, bála jsem se, že by od toho čekal něco dalšího. Často jsem hrála až čtyři hodiny. Hosté při tom seděli, jedli a také pili. V šest odpoledne přijdou slušní pánové, ale v deset hodin už jsou to opilí, rozvášnění muži. Od těch by mi nebylo příjemné vzít si bankovky.

Musela jste si někdy poradit s ovíněným mužem?

To se na takových místech moc nestává. Párkrát si ke mně na stoličku u piana chtěl nějaký přisednout a hrát. To mi nebylo moc příjemné, ale většinou obsluha nebo manažer zasáhli a hosta odvedli.

Dovedla byste si pomoc i bez nich?

Ani nevím, jak bych to řešila. Výhodou bylo, že mě manžel tak do půl hodiny od konce hraní vždycky vyzvedával. Když mi chtěl host dát za hraní peníze, raději jsem si řekla o skleničku nějakého pití po hraní, protože při něm jsem nikdy nepila. Tak se mi občas stalo, že jsem měla na konci večera pět skleniček šampaňského. Dala jsem si tak dvě, víc by mi u manžela neprošlo.

Je žárlivý?

Určitě, jako každý chlap. A já jsem ráda. Žárlí zdravě.

Hana Robinson

Hana Robinson - klavíristka, zpěvačka a skladatelka se narodila 5. prosince 1979 v Brně.

Vystudovala gymnázium. Po roce na Filozofické fakultě v Brně odjela na prázdniny za bratrem do USA. Zůstala tam pět let a vystudovala skladbu a harmonii na Berklee College of Music v Bostonu. V roce 2005 se přestěhovala do Anglie, kde mimo jiné hrála na piano v hotelích.

Na desku Michala Horáčka Ohrožený druh napsala tři písně. Dvě z nich zpívá.

Loni se vdala, za manžela má Angličana. Je bezdětná.

Autor:






Nejčtenější

ilustrační snímek
Není vaše dítě osamělé? Víme, jak mu pomoci získat nové kamarády

Pokud je vaše dítě spíše introvertnější typ, možná jste si již někdy položili otázku, zda se necítí osaměle a neprospělo by mu víc kamarádů. Přinášíme vám...  celý článek

Jane Fondová (Cannes, 17. května 2015)
Představuji si, jak umřu. Smrti se nebojím, říká Jane Fondová

Americká herečka Jane Fondová (79) na svůj věk vypadá neuvěřitelně skvěle a vitálně. Filmová legenda však přiznala, že přemýšlí o smrti. A dodala, že se jí...  celý článek

Letošní podzim přeje barevným botám, stejně jako zdobení a různým texturám...
Obujte se do podzimu. Neokoukané kousky, které by vám neměly chybět

Poslední sluneční paprsky si můžete užít v pohodlných oxfordkách, elegantních kotníčkových střevíčkách nebo sexy upnutých kozačkách nad kolena. O slovo se...  celý článek

Ellen DeGeneresová na People's Choice Awards (Los Angeles, 7. ledna 2015)
Měla jsem deprese a navštěvovala jsem terapeuta, přiznala DeGeneresová

Ellen DeGeneresová (59) patří mezi nejúspěšnější ženy Hollywoodu. Má vlastní televizní show, je šťastně zadaná a nebojí se mluvit o své sexuální orientaci....  celý článek

Babička s dědou se starají o svá vnoučata - jedenáctietou Anežku a osmiletého...
Děti žily ve stanu, než je máma opustila. U prarodičů našly nový domov

Na 35 metrech čtverečních žijí ve dvou místnostech babička s dědou a jejich dvě vnoučata. Jejich máma a prarodičů nejmladší dcera je opustila. Do televizního...  celý článek

Další z rubriky

Cara Delevingne (New York, 1. srpna 2016)
Za deprese jsem se nenáviděla, říká modelka Cara Delevingne

Cara Delevingne (25) patří k nejvyhledávanějším modelkám. Má před sebou slibnou kariéru a dokonce se objeví v několika filmech. Nyní promluvila o svém boji s...  celý článek

Sarah Fergusonová v Cannes (2011)
Hrdá jsem jen na to, že jsem dobrá matka, říká vévodkyně z Yorku

Skandály proslulá Sarah Fergusonová (57), vévodkyně z Yorku, se po rozvodu s princem Andrewem (57) stáhla na jistý čas do ústraní. Nedávno se ale stala...  celý článek

Charlize Theronová, Ashley Juddová, Goldie Hawnová a Megan Foxová
Cesta k roli přes postel. Herečky promluvily o sexistickém Hollywoodu

Nechvalně proslulá hollywoodská praktika „obsazování rolí přes postel“ není mýtus. V posledních letech o svých zkušenostech se zvykem mocných filmových...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Tajemství dokonalého make-upu odhaleno! Nanesete ho vycpávkou podprsenky
Tajemství dokonalého make-upu odhaleno! Nanesete ho vycpávkou podprsenky

Nanést na pleť make-up tak, aby dokonale seděl? Pořádná alchymie. Beauty blogerky i obyčejné smrtelnice proto sahají k m... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.