Manžel nic konkrétního neví, ale není padlej na hlavu a určitě tuší. Intimně spolu nežijeme. Ostatně i dřív měl o sex, stejně jako o mě, zájem jen ojediněle. Teď už ani jeden z nás nemá zájem vůbec.
Odejít ode mě a našich tří dětí ale nechce a nechci odejít ani já. Jednak nemám, kam se odstěhovat, protože můj milenec bydlí pořád u rodičů, a i kdyby měl svůj byt, je prostě moc mladý.
Když jsme se poznali, nevěděla jsem, kolik mu je let, a když jsem se pak zeptala, ještě si pár let raději přidal. Čísla bych ale dokázala překousnout, jenomže on se jako dítě chová. Nikdy nenesl za nic zodpovědnost a staral se jen sám o sebe. Je zvyklý, že mu máma nakoupí, uvaří, vypere, vyžehlí, doma uklidí. Sice chodí do práce a vydělává nějaké peníze, ale investuje je do svého počítače, kola, bruslí, auta, ani na domácnost nepřispívá.
Všechno platíme napůl, že by mě někam pozval za jeho peníze, to tedy nehrozí. Navíc je emočně dost extrémní, takže když nemá dobrou náladu, je lepší se mu vyhnout.
Hlavně proto mi vyhovuje, že spolu nebydlíme, nemusím se o něj starat jako o čtvrté dítě a můžu si ho užívat, jen když na sebe máme náladu. A ty chvíle jsou - jak už to u těchto extrémistů bývá - hodně hezké.
Kromě toho jsme oba víc rodinné typy, vystačíme si, jezdíme spolu a někdy i s mými dětmi na in-linech, chodíme plavat, zatímco manžel raději ujíždí za svou mámou nebo za kamarády a tráví večery v hospodě. Program se mnou a s dětmi ho nebaví, a i když někdy jdeme na rodinný výlet, stejně pochoduje nejméně sto metrů před námi, protože prý děti moc křičí. Zato je soběstačný, spolehlivý, nevyžaduje po mně každodenní servis, vydělává dost peněz a není lakomý.
Vlastně by takhle mohl můj život pokračovat... ale s jakou perspektivou? Ať budu nebo nebudu bydlet s manželem, stejně zůstane otcem dětí, takže si dovedu představit, že bychom spolu vycházeli tak jako tak. Možná i líp, kdybychom bydleli každý zvlášť.
Možná si milenec co nevidět najde mladší přítelkyni, ale ani to není tak jisté, když už se mnou vydržel tak dlouho. Jsem k němu sice upřímná, ale možná doufá, že mě přesvědčí a že jednou přece budeme žít spolu.
Léta nám utíkají všem. Vždycky jsem chtěla mít prima rodinu. S manželem to moc nevyšlo a kvůli milenci, kterého mám ráda, ale každodenní soužití si s ním představit neumím, nechci dětem bořit jejich svět. Poraďte mi prosím:
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pátek 25. září 2009. Anketa je uzavřena.
