Po jedné důležité pracovní poradě, které se odérní Jindra naštěstí nezúčastnila, jsme uspořádali poradu nepracovní. Bylo léto, potní žlázy (zejména ty její) běžely na plné obrátky, ne tak klimatizace, takže jsme zůstali všichni.
Celá věc se však ukázala jako závažný etický problém. Nejen proto, že člověku nelze jen tak sdělit, že nevoní, ale také proto, že zvolit onoho posla špatných zpráv nelze jinak než nedemokraticky, protože dobrovolně se nikdo nepřihlásí.
Přestože se považuji za poměrně otevřeného člověka, i já zbaběle sklopila oči, když nás ředitel vyzval, aby se přihlásil dobrovolník, který by se zhostil tak nelehkého úkolu. Šéfa lidských zdrojů pak napadla spásná myšlenka. Jindra bude mít zanedlouho narozeniny, věnujeme jí kosmetický balíček! Uznali jsme, že je to člověk na svém místě, a jeho autorita stoupla. Hned nato odstartovala horlivá debata o tom, jak chceme, aby nám Jindřiška voněla. Zasněně jsme si představovali něžné aroma konvalinek a šťavnatou vůni melounu, až se nám sliny sbíhaly. Muži se přikláněli k Sabatiniové (ukázalo se, že je to jediná značka, kterou znají, a to navíc pouze ti, kdo vlastní tenisovou raketu), ale my ženy jsme je převálcovaly mnohem sofistikovanějšími návrhy. Když už to vypadalo, že zvítězí svěží květinové Gucci nad smyslně ambrovým Chanelem (svěžest se přece jen u Jindry ukázala jako nepoměrně žádoucnější než svůdnost), pronesla (lakomá) sekretářka Barka rozhodující větu: "Jí by stačilo i fáčko." A to jsme zase museli všichni uznat, přičemž se nám v duchu ulevilo, že se nemusíme skládat na drahý parfém.
Barka s pýchou převzala patřičný obnos - desetikorunou přispěli čestně všichni - koupila deodorant, vkusně jej zabalila a ozdobila mašlí. Osudný den jsme balíček s napjatým očekáváním předali, přece jen existovala důvodná hrozba, že se Jindra urazí. Ta však s bezelstným a radostným zvoláním "No to je krása, to dám neteři, ta bude mít radost!" uložila balíček do ošuntělé kabely a nám definitivně sklaplo. Pár lidí nepodařený konec předávky natolik rozzlobil, že se v kantýně rozčilovali a prý "řekneme jí to natvrdo", ale do chvíle, než jsem příští jaro odešla do jiné společnosti, si stejně nikdo netroufl.
Od té doby si lámu hlavu otázkou: říct, či neříct? Na jednu stranu je to opravdu velmi žinantní a nerada bych se dotkla něčího křehkého ega, na stranu druhou, kdo to má proboha čichat?! Myslím si, že hezky vonět, nebo alespoň nepáchnout, je známkou kultivovanosti, ale i úcty k okolí, stejně jako třeba nepomlouvat a nedonášet na kolegy.
Pro své fatální dilema jsem nakonec našla řešení v příhodě jedné osvícené a od přírody velmi přímočaré ženy, jejíž kamarádky stále lamentovaly nad prazvláštním a navýsost nepříjemným odérem spolupracovnice. Celé měsíce jí naznačovaly, ukazovaly různé kosmetické vymoženosti, pošklebovaly se lidem, kteří nepoužívají antiperspiranty, v její přítomnosti dlouze rozebíraly vrcholy, srdce a základy drahých parfémů a nic. Tak tahle osvícená žena jednoho dne nesla oné smradlavce pracovní podklady do kanceláře a při nádechu pronesla ledově klidným hlasem: "Boženko, ty ses snad počurala, nebo ti někdo chodí močit do kytek, ale ten smrad je příšernej, dělej s tím něco, nebo ti sem už nikdy nic nepřinesu." A jak to dopadlo? Božena se s ní nějaký čas nebavila, ale přešlo ji to, přestala zapáchat a pak prý už jen nesnesitelně voněla.
Takže: vy, před kterými kolegové a známí nápadně často používají slova jako "déóčko", "sprcha" nebo "proč si nevyvětráš?", zamyslete se nad sebou. A vy, kteří máte nějakého tchoře v okolí, vyberte ze svého středu tu nejprořízlejší papulu a obětujte jí v plen i za cenu, že bude možná potřebovat následné ošetření.
| AUTORKA již několik let přispívá svými fejetony a články o vztazích do nejprodávanějších českých magazínů pro ženy. Pracuje v oblasti public relations. Její oblíbený parfém je Gucci Envy vonící po drobných vinných kvítcích. |
