Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Yvonne Přenosilová: Vždycky jsem byla hubatá

  0:29aktualizováno  0:29
V šedesátých letech natočila své největší hity. Díky ojedinělé barvě hlasu se stala hvězdou pop-music. Život naruby jí převrátily dva roky. Nejdřív 1968, kdy emigrovala, pak 1989, kdy se vrátila. Dnes se považuje hlavně za moderátorku, žije sama a stýská se jí po synovi, který zůstal v Německu.

Zpěvačka Yvonne Přenosilová se dnes považuje hlavně za moderátorku. | foto: Lucie RobinsonMF DNES

Když jste emigrovala v srpnu roku 1968 z Československa, byla jste populární a měla jste už za sebou pár hitů. Nebála jste se, že o zpívání přijdete?
Ne. Nevadilo mi to. Hnal mě životní strach a byl tak velký, že jsem o takových věcech nepřemýšlela.

Bylo vám jednadvacet let. Neodrazovali vás rodiče? Můj táta měl už zkušenosti s touhle nádhernou zemí z doby, kdy ho komunisti a StB v padesátých letech zavřeli, takže ten řekl: "Ty vypadneš!" V tu dobu jsem vůbec nepřemýšlela, co bude, jak to bude - je vám to fuk. Je vám 21 let a chcete žít.

Takže vás vůbec nenapadlo, že to, co jste si tady vybudovala, ztratíte?
Ne! Ten strach byl strašně silný. V tu chvíli nemyslíte do budoucnosti. Říkala jsem si jen to, že snad nevypadám jako ropucha, mám dobré jazykové vybavení, tak že se snad nějak uživím.

Kdy jste odcházela?
Sedmadvacátého srpna. Ale do té doby jsme všichni, kterých se to týkalo, absolvovali několikrát denně výhrůžné telefonáty o tom, jak nás zabijou a utlučou a že například ženy z ČKD žádají naše potrestání. Tohle probíhalo už od června, kdy jsme podepsali "2 000 slov".

Proč jste to tehdy podepsala? Z kamarádství? Z přesvědčení?
Ani jedno, ani druhé. Mně se zdál ten článek od pana Vaculíka naprosto neškodný. Bylo to v období pražského jara, v době jakéhosi uvolnění a nebylo tam nic, co by vypadalo revolučně.

Takže jste nečekala, že když to podepíšete, tak bude zle?
Vůbec ne! Podepsali to chytřejší lidi než já. Podškrábla jsem to cestou na letiště, když jsem odjížděla na nějaké vystoupení. Když jsem tam viděla ta podepsaná jména slovutných pánů a dam, přečetla jsem si to a řekla jsem si - vždyť na tom nic není…

Z hlediska pozdější politické garnitury ale na tom "něco bylo".
S tak silnou reakcí vládní totality po okupaci nikdo z nás nepočítal. Bylo nás jen pár desítek signatářů, kteří jsme to podepsali veřejně hned na začátku června, a hned to vyšlo v novinách. Teprve potom to začali podepisovat lidi na ulicích.

Překvapily vás reakce?
To bezesporu. Ona nás už překvapila reakce v telefonátech. Výhrůžné telefony jsme koupili všichni. To organizovala KGB a StB.

Na jak dlouho jste si myslela, že odcházíte?
My jsme se - takzvaná emigrace - sešli asi po týdnu ve Vídni v jedné kavárně. Byli tam všichni, co měli ruce a nohy, ti, co zdrhli a byli ještě v té době v Evropě. Přemýšlelo se, co dál. Všichni jsme počítali s tím, že jsme pryč z Československa tak asi na čtrnáct dní.

A co jste vymysleli?
No nikdo právě moc nevěděl. My jsme si prostě mysleli, že okupační vojska zase půjdou do háje. Naivně jsme předpokládali, že tomu nebude svět přihlížet a že se nás někdo zastane a že se to vrátí zpátky, alespoň do té atmosféry jara roku 1968.

Jenže se to protáhlo. Jak jste se na začátku živila? Zpěvem?
V Německu jsem ještě chvíli zpívala pod jedním německým vydavatelstvím. Jenže to spolupracovalo se Supraphonem a ten jim položil nůž na krk. Jestli prý mě nechají jít nahoru, tak s nimi zruší nějakou důležitou smlouvu. Tak jsem dozpívala. A zabalila jsem to. Pracovala jsem na letišti a bylo to nejkrásnější období mého života. Pracovala jsem sice "na zemi", ale lítaly jsme si s kamarádkami, kam jsme chtěly…

Pak jste odešla do Svobodné Evropy jako hudební redaktorka...
Mě si lidi pamatují hlavně jako redaktorku ze Svobodné Evropy. Oni tady to vysílání poslouchali pod duchnou a byl to pro ně symbol svobody.

Ve svých hudebních pořadech jste hodně pouštěla americké country písničky, proč právě tento žánr?
Normální americká milostná písnička je hrozně jednoduchá - miluji tě, opustím tě, už tě nechci a tak, ale country muzika má ve svých textech hezké výpovědi. To je vždycky uzavřený příběh. Uměla jsem dobře anglicky, protože máma byla Rakušanka a po válce nebylo radno mluvit v Československu německy, tak se doma mluvilo anglicky. A když jsem pak ve Svobodné Evropě začala dělat hudební relace, pouštěla jsem právě americké country písničky. Jenže ty mají silný dialekt. A tak jsem si je hrála dokola až do zblbnutí duše, abych jim porozuměla. Nechci se vytahovat, ale pak jsem si naladila ucho na tu američtinu -na tu "texánštinu" - a začala jsem je překládat. V roce 1989 jsem tady potkala Michala Tučného a Zdeňka Rytíře a oni mi říkali, že z těch mých překladů tady v Československu čerpali.

Vůbec jste ve Svobodné Evropě nedělala žádné politické pořady?
Rozhodně ně. Bránila jsem se tomu jak lev. To nebyla moje parketa, ale hudba ano. A já jsem věděla, že jestli v tom rádiu k něčemu jsem, tak rozhodně přes hudbu.

Při vašem prvním návratu po jednadvaceti letech - v roce 1989 - vám tleskala celá Lucerna. Byla jste překvapená?
Strašně. Vůbec jsem to nečekala. Myslela jsem si, že když vylezu na jeviště a řeknu "dobrý den", tak že to bude stačit. Jenže když jsem vešla na pódium, tak všichni povstali. A vy tam stojíte s knedlíkem v krku a říkáte si, jak já tohle přežiju, a ptáte se - proč? Proč mi po těch letech tak tleskají? Tehdy jsem jen bulela.

Jak dlouho jste nezpívala?
Jednadvacet let.

Ani doma v kuchyni jste nezpívala synovi?
Moc ne.

Nebála jste se, že jste svůj netypický hlas ztratila?
Bála. Tehdy v Lucerně jsem ani nevěděla, jestli ten hlas mám. Ale otevřela jsem pusu a ono to šlo. Petr Janda říkal: "Zatímco ty jsi těch dvacet let řvala na psa a na dítě v parku, tak my jsme se tady vykřičeli, a tobě to teď funguje."

Jste známá svými bonmoty, děláte si legraci ze sebe i z jiných. Ne vždy působíte jako dáma...
Takhle jsem mluvila vždycky. Vždycky jsem byla hubatá. Tuhle mluvu jsem převzala od svého otce - vojáka. A taky možná proto, že jsem Rak a že si skrývám ty měkké části tím, že používám slůvek, která bych kolikrát ani jinak nepoužila.

Neodrazovala tahle vlastnost muže?
Určitě!

Báli se vás?
Báli, protože jsem byla prostořeká.

Takže jste je spíš "uháněla" vy?
To tedy opravdu ne! Já muže brala jako kamarády, ale jinak jsem je nevyhledávala. Netoužila jsem po nějakém mileneckém vztahu. A kdybych náhodou za mlada zatoužila, tak už tam seděl můj táta a všechno to zničil. Ten to hlídal! Chodil se mnou i do tanečních. Představte si to - všude seděly maminky a vedle nich se tyčil můj otec.

Ale přece jste se v tom věku s nějakými muži setkávala, ne?
Vždycky, už jako mladá jsem vyhledávala společnost pánů, a to proto, že jsem si připadala strašně ošklivá. A tak jsem se přilípla na starší pány - jako byl třeba Pavel Bobek a jeho přátelé - a oni mě měli jako takového maskotka. A já jsem si hrála vedle nich na strašnou intelektuálku. Oni ze mě sice měli srandu, ale mnohému mě naučili…

Vy jste si připadala ošklivá?
Hrozně.

Kdy vás ten pocit přešel?
Jedno období jsem si myslela, že nejsem ošklivé káčátko. To bylo v Mnichově, ještě v sedmdesátých letech. Měla jsem krásné, dlouhé, černé vlasy a chlapi se za mnou začali otáčet. Ale jinak mě pocit ošklivého káčátka pronásleduje celý život. To je mindrák, který získáte tím, že máte rodiče, kteří vám říkají, že jste hloupá a k ničemu. Pak už není problém si k tomu přidat, že jste ještě ošklivá.

To si tak vážně připadáte pořád?
Jak postupně stárnu, tak krása teda nepřišla! Ale ženám, které nikdy nebyly výrazné krasavice, se stárne lépe.

Takže historky o milostných avantýrách raději nevyprávíte?
Určitě ne. S tím bych opravdu nepobavila.

Byla jste často zamilovaná?
Ne. Já jsem se bála, že se zamiluju, on mě nechá a já padnu na čumák.

V roce 1978 jste se vdala za právníka se šlechtickým titulem a stala se baronkou von Schuckmann. Čím si vás získal?
Byl to muž velkého humoru a můj humor přijal a hlavně vydržel. A to jsem u ostatních mužských postrádala. Takže jsme si dobře popovídali. A když potom ve vší oficialitě požádal o mou ruku, tak překvapil i mého otce.

Jaký to je pocit stát se baronkou?
Lidi si pořád myslí, že tady na Žižkově mám nějaké detašované bydliště a jinak bydlím na zámku a jezdím si někam užívat miliony. Ale já jsem z toho titulu nikdy nic neměla. Je to jen součást jména a peníze, které jsem si kdy vydělala a spořila na stáří, tak těmi vypomáhám synovi, když zrovna v Německu prožívá nějakou krizi.

S manželem jste se rozešli po sedmi letech, když vašemu synovi Maximilianovi bylo šest…
... a my jsme pak žili s Maxem v Mnichově dál, on se se svým otcem stýkal jen sporadicky a pak mi můj bývalý manžel znova vstoupil do života, a to už dost osudově.

Jak?
Když jsem se v roce 1994 vracela i se Svobodnou Evropou zpět do Prahy, odmítl se mnou můj tehdy čtrnáctiletý syn odjet. Rozhodl se tak jen pár dnů před stěhováním a bylo to po jedné z rozmluv s jeho otcem. Dodnes nevím, co si tehdy řekli.

Stýkáte se dnes se synem?
Max mi nic nevyčítá, sám říká, že to bylo tehdy jeho rozhodnutí. Náš vztah funguje většinou po telefonu a občas se navštěvujeme. Max dlouho neměl práci, takže jsem se ho snažila aspoň tady odsud držet nad vodou finančně.

To musí být kvůli přepočtu z korun na eura dost náročné, nebo ne?
No vždyť na to taky padla velká část mých životních úspor…

Nebylo by pro něj lepší, aby se ve svých osmadvaceti letech postavil úplně na vlastní nohy?
Nejsem si jistá, že by to zvládl. Život v Německu je docela tvrdý a kromě toho - je to v mém životě jediný blízký člověk, kterého mám. Jenom doufám, že mi to třeba jednou vrátí. Nemyslím v penězích, ale v tom, že si budeme blíž.

Žijete mnoho let sama. Není vám smutno?
Ne. Není to o tom, že bych chlapa nutně potřebovala. Kdyby se naskytl nějakej slušnej mužskej, tak…

…mluvíme o současnosti nebo o minulosti?
Mluvíme o průběžném stavu. Takže - kdyby se naskytl, tak by byl. Ale výrazně jsem ho nehledala. To opravdu ne. A jestli mi je z něčeho smutno, tak z toho, že tady se mnou nežije Maxili - můj syn. Ale po nějakém chlapovi se mi nestýská. Já prostě nemám potřebu nosit za někým bačkory v zubech. Jsem ráda, že jsem svou paní.

Mluvíte o sobě jako o samotářce, vážně taková jste?
Ano. Životem jsem se naučila být sama, což není zase až tak jednoduché, jak to vypadá, ale mám hodně přátel. Jsem komunikativní a své přátele si vybírám velice citlivě a můžu se na ně spolehnout. Myslím, že přátelé mají tu výhodu, že se sejdete a zase rozejdete. Jediný přepych, který si dopřávám, je vysoký účet za telefon.

Mrzí vás něco ve vašem životě?
To, že moje touha po rodinném životě, kterou jsem v sobě vždycky měla, se mi zhatila. Opravdu jsem si to představovala jinak než zůstat sama v Praze v žižkovském bytě. Přece jen jsem si myslela, že to s mým manželem nějak doklepeme, protože my jsme byli v manželství dobří kamarádi.

Třeba se pro manželství nehodíte...
Myslím si, že díky vojenské výchově mého táty mám vlastně mužské myšlení. Několik mých kamarádů mi řeklo, že ženskosti mám v sobě málo. Táta chtěl mít syna, tak ho měl.

Nemáte strach, že fanoušci postupně zapomenou a stane se z vás "bývalá hvězda"?
Tenhle pocit nemám a nikdy jsem se toho nebála, protože já se spíš celý život cítila jako moderátorka a redaktorka v rozhlase než pěvecká hvězda. To rádio mě baví a pracuju v něm pořád. Mám každý týden na jedné rozhlasové stanici pořad o starých písničkách a zatím mi ten zobák ještě mlátí. (Smích) Vidíte mě snad někdy v kachních rozhledech, tedy v bulváru? Nebo na rautech? Nevidíte! Nechodím tam, nebaví mě to. Vůbec si na žádné pěvecké slávě nezakládám.

Přes dvacet let jste žila v Německu. Kde se cítíte doma?
Jsem taková vytržená z kořenů. Není to moc příjemné. V Mnichově se už jako doma necítím. Když tam přijedu, jsem u všech kamarádů i u syna jako host. A Praha zase už není ta moje Praha.

To je trochu smutné.
Nevím, jestli je to veselé, ale je to tak. Vždycky se říkalo, že nejsmutnější lidi byli šaškové. Když dělám někde toho šaška, tak to odpovídá tomu, že jsem v podstatě strašně smutný člověk. Ale jsem ráda sama, já si se sebou vystačím.

Tento týden, 2. července, máte šedesáté narozeniny. S kým je oslavíte?
Odjíždím do Mnichova za synem, kterého jsem už zase půl roku neviděla. I tak ale odmítám takové ty velkolepé slavnosti, nikdy jsem tyhle plánované oslavy neměla ráda. A tohle už ani nejsou narozeniny, nad kterými bych křepčila radostí.

Takže si ani nenadělíte album s novými písničkami?
Po roce 1989 jsem nenatočila nové věci, což je všeobecně známo, protože by to ani nemělo smysl. Lidi chtějí stejně pořád ty staré písničky. Myslím, že to je tím, že jsem dělala mnoho věcí najednou. Kromě písniček mě totiž lidé znají i ze Svobodné Evropy. To je možná pozadí toho, že si mě pamatují. To nebudou jen ty Boty proti lásce...

Zvykla jste si po dvanácti letech, co zase žijete v Praze, že jste legendou?
Nikdy si nezvyknu a pořád mě překvapuje, že když mám nějaké vystoupení, tak lidi si pamatují moje písničky. A nejsou to jen posluchači mého věku. Jsou to i mladí lidé, kteří si ty texty pamatují a zpívají to se mnou. Je to překvapující a dojemné.


Yvonne Přenosilová

Narodila se 2. 7. 1947. Je považovaná za průkopnici českého rock‘n‘rollu a rhytm‘n‘blues. Kariéru začala konkurzem v Semaforu. Poté zpívala s Olympikem a skupinou Apollo. V roce 1968 odešla do Německa, kde se stala redaktorkou Rádia Svobodná Evropa. V roce 1994 se natrvalo vrátila do Prahy. Dnes pracuje jako rozhlasová redaktorka a občas zpívá. Ve své krátké kariéře zpěvačky nevydala vlastní album, i přesto se řada jejích písní stala hitem (Roň slzy, Boty proti lásce). Má syna Maximiliana.

Autorka je režisérkou pořadu České televize Třináctá komnata

Autoři:



Nejčtenější

Co s vámi udělala? řvala po Výměně Kristýna na své děti a opustila je

Kristýna žije s přítelem Filipem a společně vychovávají její dvě děti.

O své minulosti Kristýna (23) z Výměny manželek mluvila málo. A když už, tak jen mezi řečí. „Až teď jsem si uvědomila,...

Děti rozeznám, i když brečí, říká maminka čtyřčat

Chvilka klidu je pro maminku čtyřčat opravdu vzácná.

Svému synovi chtěli pořídit sourozence, ale příroda tomu chtěla jinak. Místo jednoho má tříletý Vojta hned tři sestry a...



Švédka chce být rekordmankou a touží po největším pozadí na světě

Natasha Crownová chce být zapsána v knize rekordů jako žena s největším pozadím...

Natasha Crownová (24) se považuje za modelku. Podle svých vlastních slov je stejně pohledná jako její hubenější...

Žena věří, že je opravdovou elfkou a pochází z jiného světa

Takto se Kimberel Eventide obléká běžně.

Šestatřicetiletá Kimberel Eventide z Illinois věří, že je elfkou a má na světě zvláštní poslání. Rozdává totiž lidem...

Devadesátkový trend znovu na scéně. Čtyři tipy, jak nosit džíny do pasu

Jak nosit džíny čtyřikrát jinak?

Džíny patří k základním kouskům šatníku. Stačí jen najít střih, který si bude rozumět s naším typem postavy, a máme...

Další z rubriky

OBRAZEM: Meda Mládková oslavila devětadevadesát let

Meda Mládková si vydělala spoustu peněz jako bytová architektka. Většinu...

Čechoameričanka a mecenáška umění Meda Mládková oslavila devětadevadesáté narozeniny. Stále se těší dobrému zdraví a je...

Děti rozeznám, i když brečí, říká maminka čtyřčat

Chvilka klidu je pro maminku čtyřčat opravdu vzácná.

Svému synovi chtěli pořídit sourozence, ale příroda tomu chtěla jinak. Místo jednoho má tříletý Vojta hned tři sestry a...

Kamila Moučková: Lidé by měli víc přemýšlet a nedat se tak snadno

Profesi bych neměnila, řekla legendární hlasatelka Kamila Moučková.

S ozbrojenými vojáky za zády jako první oznámila Kamila Moučková z obrazovky televizním divákům brzo ráno 21. srpna...

Mýty a fakta o nočním pomočování dětí
Mýty a fakta o nočním pomočování dětí

Podle odhadů trpí nočním pomočováním neboli enurézou asi pětina dětí ve věku 5 let, obtíže se však nevyhýbají ani starším jedincům. Rodiče často spoléhají na to, že „z toho dítě vyroste“, v horším případě děti trestají. Noční pomočování přitom může velmi negativně ovlivnit sebeúctu a duševní pohodu dítěte.



Najdete na iDNES.cz