Po obědě jsem žadonil na mamince, aby mi dala ochutnat něco z těch dobrot, co chystala na večer, ale tatínek řekl, že je půst a že bych neviděl zlaté prasátko, a vzal mě na procházku po městě.
Starší brácha Míla a maminka se tvářili tajuplně a zamkli se v obývacím pokoji. Když jsem řekl tatínkovi, že se bojím, aby je tam Ježíšek nenašel a nelekl se - pak by nám nedal dárky a utekl by - tatínek se smál a řekl, že Ježíšek chodí až večer a to už maminka musí být v kuchyni a dělat večeři.
A šli jsme do kostela podívat se na jesličky s jezulátkem, bylo tam hodně lidí a hodně dětí a všichni se chovali tak nějak jinak než jindy, vážněji a slavnostně, a i pan farář, který nás kluky vždycky z kostela vyháněl, byl dneska moc vlídný, laskavý a hodný.
Když jsme vyšli z kostela, tatínek se podíval na hodinky a prohlásil, že je mu zima, ale domů ještě jít nemůžeme, tak jsme šli k Doušům, kam si mě v neděli tatínek posílá pro pivo, ale tatínek si dnes dal svařené víno a mně přinesl pan Douša čaj, takový sladký a dobrý, jako dělá maminka ráno k snídani, když zrovna nemá doma granko. Seděl jsem u stolu vedle tatínka a připadal jsem si jako dospělý a velký.
A pak jsme šli domů, byla už tma a bílé vločky sněhu tiše padaly kolem pouličních lamp, náhle bylo takové zvláštní ticho a náš dům svítil do ulice všemi okny, jen to okno z obýváku bylo temné… A doma bylo všechno slavnostně nazdobené, Míla měl bílou košili a kalhoty, co nosil do školy, a maminka měla přes hezké modré šaty ještě zástěru, protože smažila řízky z kapra.
Smála se, když vyprávěla, jak Míla kapra v koupelně zabíjel, jak byl celý zmáčený a jak tu nebohou rybu honil po podlaze. Bylo mi kapříka líto, ale pak Míla přinesl na novinách bílou kapří "duši" a vyzval mě, abych na ni dupnul, že to bouchne. Položil to na plech u kamen a já jsem dupnul a ono to bouchlo a všichni kolem se smáli a tleskali a já byl středem pozornosti a hrdina a bylo mi fajn.
Pak už nás maminka nahnala do koupelny, umýt se k večeři. V jídelně bylo slavnostně prostřeno, vytáhli dokonce talíře se zlacenými okraji, jaké jsou celý rok nepoužívané až vzadu v kredenci, aby se nepotloukly, a uprostřed stolu hořely svíce ve čtyřramenném svícnu. Tatínek odběhl do ložnice a vrátil se v bílé košili s kravatou a v saku, kterému se jinak celý rok pečlivě vyhýbal. Mně maminka ještě v koupelně vydrhla obličej a načesala vlasy, takže jsem vypadal jako blbec Vejražka z druhé B, ale dneska mi to ani moc nevadilo.
A pak už se podávala mámina vánoční rybí polévka. Maminka se narodila v Bosně a zná několik balkánských jídel, jako je třeba sarma nebo právě rybí polévka, která je úplně jiná, než se jinak u nás rybí polévka vaří. Mohu se po ní utlouci a nebýt netrpělivosti, abychom už byli u stromečku, dal bych si ještě jeden talíř.
Rybu s bramborovým salátem jsme museli jíst opatrně a otec rozsvítil velké stropní světlo. Loni spolkl kost a musel jít na pohotovost, od té doby je opatrný. Zapíjel tu dobrotu pivem a žertoval, že "ryba musí plavat", a maminka podotkla, že "ale ne v pivu". Také jsem dostal trochu piva, ale bylo to hořké, nevím, co na tom tatínkovi tolik chutná.
A pak se bráška Míla nenápadně vytratil, že prý si musí odskočit a zmizel v předsíni. Bylo mi divné, že je dlouho pryč a bál jsem se, aby nepropásl Ježíška, až přijde. Taky že jo! Z obýváku se ozval jasný hlas zvonku a já jsem vyskočil od stolu a hnal se ke dveřím jak neřízená střela. "Pomalu, pomalu!" smál se otec. "Vždyť Ježíška polekáš a uteče!" Tak jsem šel s rodiči pomalu a zvolna a Míla se najednou tiše objevil za námi, a tak jsme otevřeli obě křídla dveří do obývacího pokoje všichni společně.
A na klavíru svítil a zářil všemi barvami stromek, zář svíček se odrážela v lesklých koulích a řetězech, na několika větvích prskaly prskavky a gramofon hrál Českou mši vánoční, kterou napsal Jan Jakub Ryba. Kolem stromku byly položeny kolejničky a po nich jezdil elektrický vláček, po kterém jsem toužil celý rok, pod klavírem pak celá hromada balíčků, zabalených v krásných barevných papírech a nové kolo, po kterém se chtěl Míla hned nadšeně vrhnout, ale tatínek ho napomenul.
Vypnul gramofon a všichni jsme zpívali Nesem vám noviny a Narodil se Kristus pán, a já jsem se smál, protože Míla, který stál hned vedle mě, nemá hudební sluch a zpíval hrozně falešně… Pak jsem já jako nejmladší člen rodiny bral balíčky, četl jména a odevzdával obdarovaným. Všichni jsme byli ve zvláštní náladě, usměvaví a dojatí, děkovali jsme si navzájem a všichni dohromady Ježíškovi a já jsem si nadšeně hrál s vláčkem, i když nové hodinky, brusle a kniha o Vinnetouovi mě také lákaly…
A potom už tatínek rozsvítil velký lustr, otevřel lahev vína a domácí vaječný koňak bez alkoholu pro mě a pro Mílu (který by ovšem nejraději letěl ven vyzkoušet nové kolo) a u velkého rodinného stolu jsme si dlouho povídali a hráli žolíky. Na televizi si nikdo ani nevzpomněl.
Později jsem se nenápadně vkradl do kuchyně a potají snědl ještě jednu porci kapra se salátem. Zlaté prasátko jsem sice neviděl, ale salát zbožňuji… Byl Štědrý večer.
Další blogy Pavla Kopáčka najdete ZDE.
