Byl to zvyk jak ve mlýně, tak v myslivně i na Starém bělidle, že kdokoli přišel na Štědrý den a Boží hod, dostal jíst a pít do sytosti, a kdyby nikdo byl nepřišel, babička byla by šla hledat hosta na rozcestí.
Každý rok chtěly se děti postít, aby viděly zlaté prasátko, ale nikdy k tomu nedošlo; vůle byla dobrá, ale tělo slabé. Na Štědrý den štědře podělen byl kde kdo, i drůbež a dobytek dostali vánočky, a po večeři vzala babička ode všeho, co k večeři bylo, po kousku, hodila polovičku do potoka, polovic zahrabala do sadu pod strom, aby voda čista a zdráva zůstala a země úrodná byla, všecky pak drobty sesbírajíc hodila ohni, aby neškodil.
"Ach, milý hochu, až se dostaneš do proudu života, mezi víry a úskaliny, až budou vlny loďkou tvého života smejkat, pak budeš zpomínat toužebně na tichý přístav, z něhož jsi vyplul," řekla si tiše matka, rozkrajujíc jablko chlapcovo "na štěstí" ve příčný polovice. Jádra tvořily hvězdu, tři čisté paprsky, dva byly neúplné, od červa sežrané. Odložíc je s povzdechem stranou, rozkrojila druhé pro Barunku, a vidouc opět hvězdu zatemnělou, povídala si: "Ani jeden, ani druhý nebude úplně šťasten!" Rozkrojila ještě pro Vilímka i Adélku, a v těch byly zdravé hvězdičky o čtyřech paprscích. "Ty snad," myslila matka, a Adélka vytrhla ji z myšlení, stežujíc si právě, že její lodička nechce plout od kraje a svíčička že už dohořívá.
"Však také moje zhasíná a nepřišla daleko," pravil Vilím. V tom trkl zase někdo do nádoby, voda se rychle rozhoupala a lodičky uprostřed plující se potopily.
"Hešte, hešte, vy dříve umřete než my!" zvolala Adélka s Vilímkem.
"Co je víc, jen když jsme byli daleko," odpověděla Barunka, a Jan přisvědčil; matka ale smutně dívala se na ta zhaslá světla, a předtucha zmocnila se její duše, není-li přece ta nevinná dětská hra věštbou jich budoucnosti...
Karel Jaromír Erben v básni Štědrý den zase takto zpívá o jiném druhdy populárním nahlížení do budoucnosti, a to pohledem do ledu:
Nastala půlnoc, všech nocí máti,
půlnoc po Štědrém večeru:
na mladém sněhu svěží stopu znáti
ode vsi přímo k jezeru.
Ta jedna klečí, nad vodou líčko;
ta druhá stojí podle ní:
"Hano, Haničko, zlaté srdíčko!
Jaké tam vidíš vidění?"
"Ach, vidím domek - ale jen v šeře -
jako co Václav ostává -
však se již jasní - ach, vidím dveře,
ve dveřích mužská postava!
Na těle kabát zeleni temné,
klobouk na stranu - znám jej, znám!
Na něm ta kytka, co dostal ode mne -
můj milý Bože! Václav sám!!"
Na nohy skočí, srdce jí bije,
druhá přikleká vedle ní:
"Zdař bůh, má milá, zlatá Marie!
Jaké ty vidíš vidění?"
"Ach, vidím, vidím - je mlhy mnoho,
všecko je mlhou zatmělé;
červená světla blýkají z toho -
zdá se mi býti v kostele.
Něco se černá mezi bílými -
však se mi rozednívá již; -
jsou to družičky a mezi nimi -
proboha, rakev - černý kříž!"
A pro všechny, kdož mocí mermo chtějí zvědět svůj osud, připojuje Erben závěrečné poučení:
Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou širou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznat jistotu!"
