Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Po měsíci v KLDR byla jako Severokorejci. Myslela jen na jídlo a vodu

  0:59aktualizováno  0:59
Stačily jen čtyři týdny v KLDR a studentka koreanistiky Nina Špitálníková se začala chovat jako všichni Severokorejci. Zajímalo ji jen, kdy bude příděl jídla a jestli dostane i vodu na sprchování. „Spousta Severokorejců bere Kim Ir-sena jako boha. Kdyby najednou zjistili, že všechno byla lež, zhroutil by se jim svět,“ řekla pro magazín City Life.

Koreanistku Ninu Špitálníkovou jsme oblékli do šatů Karen Millen, šperky ALO Diamonds. | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Co je pro mladou Češku, která se narodila do svobody, tak přitažlivého na Severní Koreji?
Československo bylo v 50. letech podobně extrémní. Fascinuje mě, že i v téhle době je to možné.

Co přesně je fascinujícího na uzavřeném totalitním režimu?
Třeba síla propagandy. Severní Korea je nekrokracie, pořád oficiálně vládne Kim Ir-sen, ač je mrtvý (jako koreanistka používá korejskou formu jeho jména Kim Il-sung, pozn. red.). Musí být a taky je všudypřítomný. Už v porodnici jsou jeho portréty a kdokoli kamkoli přijde, vidí ho. V šestnácti každý dostane odznáček s jeho podobiznou a ten musí nosit až do smrti. Kult osobnosti je opravdu obrovský, možná větší než třeba kult osobnosti Stalina.

Nina Špitálníková (29)

  • Vystudovala koreanistiku v Ústavu Dálného východu na Karlově Univerzitě v Praze.
  • Studovala na Kim Il-sung University a Sungkyunkwan University v Korejské lidově demokratické republice.
  • Je autorkou knihy Mezi dvěma Kimy (Nakladatelství Lidové noviny), která je právě v prodeji. Má ročního syna.

Uvědomují si ti lidé, v čem žijí?
Nějaké procento z nich už stoprocentně, navíc tam teď přicházejí i filmy ze zahraničí, lidé mají telefony, DVD přehrávače a podobně, takže nějakým způsobem si to uvědomují. Ale nemyslím si, že i lidé, kteří mají povědomí o existenci světa, který není zas tak špatný, jak propaganda ukazuje, jsou si vědomi, nakolik jim propaganda zahraniční svět zkresluje.

Jaké to bylo, když jste tam přistála poprvé?
Připadala jsem si jako nějaká sci-fi hrdinka. Odlétala jsem se zánětem průdušek, a jakmile jsem přistála v Pchjongjangu, plíce se úplně vyléčily, jako by tělo vědělo, že musí fungovat. Propaganda byla všude, pořád. Že to je reálný severokorejský systém, mi došlo až potom, co mě zadrželi a prošla jsem severokorejským výslechem. Kdyby tam člověk jel a fakt si všechno plně uvědomoval, nikdy se tam neodváží jet.

Jak vypadá severokorejský výslech?
Zadrželi nás na ulici, odvedli na koleje, přišel šéf tajné policie. Zavřel nás do speciální místnosti, kde nám dali vodu a začali se v severokorejštině ptát na osobní život, a ne na to, co jsme dělali. Potom kolegyně odešla na záchod a výslech se přiostřil, ptali se jiným, nejnižším zdvořilostním stylem jazyka. Taky se ptali na věci z mé e-mailové komunikace, to mě trochu vyděsilo. Chtěli nám odebrat pasy, což jsem odmítla s tím, že je to majetek České republiky. Pak jsem vytáhla práva žen, to vůbec nevěděli, o čem mluvím, neznali ani to slovo. Nakonec náš vedoucí koleje zavolal na českou ambasádu, řekl, že jim špatně rozumíme, a pak přišel s tlumočníkem z angličtiny do severokorejštiny. Protože byl příslušníkem české ambasády, i tajná policie úplně změnila styl jazyka a pak už se to vyřešilo. Musely jsme se omluvit, vrátili nám foťáky a pasy a tím to skončilo.

Bála jste se o život?
Spíš jsem byla hrozně naštvaná. Výslech trval do sedmi a v šest byl příděl jídla. Navíc nám nedali příděl vody na sprchování, takže jsem byla opravdu strašně vytočená, že jsem hladová a neumytá. Celé mi to došlo až někdy v deset večer, když jsem se rozplakala na pokoji. Došlo mi, že jsem v Severní Koreji a vůbec nevím, co se bude dít.

Student z USA nepřežil věznění v KLDR:

Za co vás zatkli?

Podplatily jsme průvodčí a šly se projet metrem do stanic, kam cizinec nesmí. A pak jsme šly do vedlejších uliček, kam cizinec také nesmí. Mohly jsme si za to samy, porušily jsme pravidla.

Rozumím tomu správně tak, že turista může jet z Můstku na Malostranskou, ale dál už ne? Co je na těch dalších stanicích tak tajného?
Na Můstku jsou stanice totálně nablyštěné a jsou tam jen lidé, kteří tam mají být, mimochodem krásně oblečení. A pak dojedete na Dejvickou, kde je každodenní život, vidíte, jak jsou oblečení, co jedí, vidíte tu propagandu v reálu. Proto Severokorejci nechtějí kontakt cizinců s místními dovolit.

Nenavázala jste žádné vztahy?
Vždycky jsme s někým mluvily, každou vycházku, ale že bychom si tam vytvořily přátelský vztah, to ne. A navíc, když se Severokorejci baví s cizincem, musí na výslech. Ti starší se proto snaží eliminovat styk s cizincem, protože nechtějí strávit půl dne na výslechu.

Co kdyby na výslech nešel?
Severokorejce ani nenapadne, že by nešel, kam musí, takhle Asiaté nesmýšlejí. Člověk tam není individuál, ale masa. Individualitu potlačují výchovou, asijská mentalita je úplně odlišná od té evropské.

Nikdy jsem neporozuměla, proč se nevzbouří, proč v tomhle žijí? Vysvětlíte mi to?
V severokorejské historii bylo několik pokusů o státní převrat. V 60. letech se dokonce část vlády vzbouřila proti Kim Ir-senovi a chtěli ho odvolat. Všechny nechal odvést nebo popravit a pak už každý další pokus v začátku potlačil. A i později, za Kim Čong-ila i dnes za Kim Čong-una, když někdo chtěl jít jakkoli proti režimu, vždycky byl popraven nebo odstraněn. A navíc mají vysoké tresty, které se vztahují i na tři generace. Když někdo něco udělá, trest postihne následující tři generace. Tohle všechno způsobuje, že se lidé bojí cokoli dělat.

Jak vypadá jejich každodenní život?
Od pondělí do soboty jsou v práci, po pracovní době mají kroužky nebo další vzdělávání. I když je člověk dospělý, musí číst texty o Kim Čong-ilovi nebo o životě Kim Ir-sena. Potom fungují jakési zpovědi, jednou za dva týdny se musí jít přiznat, co udělali špatně v práci nebo v životě. Volno mají jen v neděli, to pak všichni vyjdou do ulic, do parku a tam grilují a pijí. Hraje tam hudba a všichni tančí.

Severní Korea
Součástí života Severokorejců je neustálá připomínka Kim Il-songa. Jeho...
Severní Korea

To je jediných 24 hodin svobody za týden?
Přesně tak, jediná možnost se odreagovat. V neděli všichni vycházejí do ulic, soudružky si vezmou tradiční korejské kroje, je to velmi barevné. Všichni si konečně užívají tu volnost.

Můžou si Severokorejci třeba vyjít na večeři do restaurace?
Můžou, když na to mají peníze. Existuje tam několik druhů podniků, jsou tam posh restaurace, strašně předražené, a pak tam jsou restaurace typu jídelen, které jsou levné nebo aspoň nějakým způsobem dostupné. My se tam dostali jen jednou, což byla spíš náhoda. Restaurace nejsou označené, buď jídlo cítíte, nebo je poznáte podle fronty. Kdykoli jsme to zkusili, otočili nás, že nesmíme dál, tak jsme zase odešli. Jen jednou nás naoko vyhodili a pak na nás paní zamrkala. Šli jsme vedlejším vchodem, posadila nás do separé místnosti a přinesla nám opravdu hrozně dobré jídlo, za které jsme zaplatili třeba jedno euro. Jenže pro ně je to hodně. V opravdové severokorejské restauraci, kam chodí smetánka, stojí 15 dolarů a podobně.

Jiná tvář Niny Špitálníkové

Japonskou bondage vyzkoušela poprvé v sedmnácti letech. Tehdy zjistila, že si bolest během svazování užívá. Bondage je pro ni druh umění. „Kdyby mě chtěl svazovat cizí člověk, tak mu řeknu, že se zbláznil,“ prozradila Nina Špitálníková v rozhovoru pro projekt Lidé Česka.

CELÝ ROZHOVOR "Doma mám provazy, rákosky i důtky. Bolest si užívám" ČTĚTE ZDE

Chodí Severokorejci na pivo?
Hospody tam jsou a fungují, je vždycky natřískáno, přestože se podle pravidel nesmí scházet větší počet Korejců. Je tam přítomna samozřejmě i tajná služba, je to sledované jako všechno. Běžní Severokorejci se scházejí v neděli v parcích, kde jsou stovky lidí, to jim režim povoluje.

Funguje tam podobně jako u nás za komunismu fenomén dvojité reality, kdy se venku říká něco jiného než doma?
Radši ne, všechno je hlídané. Když bydlíte v paneláku, je tam ženská, která musí všecko vědět, musí vědět, kolik máš doma hůlek, všecko hlásí a hlavně odposlechy můžou být i doma. Když třeba plánují rodiče útěk, děti o tom často nemají ani tušení.

V listopadu utekl voják z KLDR do Jižní Koreje. Nezastavila ho ani střelba:

Jak stát trestá neposlušné Severokorejce?
Záleží na tom, co udělali. Mají převýchovné tábory, kam se chodí třeba na rok, učí se spisy Kim Ir-sena nebo jak být správným Severokorejcem. V těch nejpřísnějších jsou většinou političtí vězni, kteří se do hrdého Severokorejce převychovat nedají. Většinou pracují v dolech. Všude jsou hrozné hygienické podmínky, dostávají málo stravy, takže i v klasickém pracovním nebo převýchovném táboře to není úplně snadné.

Fotogalerie

Na co tenhle systém dojede?
Těžko říct. Aktuálně je pro severokorejskou vládu největší problém vznik střední třídy. Lidé začínají mít peníze, dokonce i ženy. Mimochodem, práva žen jsou tristní, žena nesměla do hospody, nesměla kouřit, být ve vládě, mít řidičský průkaz ani jezdit na kole. A najednou začaly ženy kšeftovat na černém trhu, mají peníze, chtějí mít i moc, lepší oblečení, třeba i chodit do restaurací a podobně. Uvidíme, jestli je severokorejský režim tohle schopen zvládnout.

Šedá a oficiální ekonomika existují vedle sebe?
Musí, režim ani Kim Čong-un není schopný uživit lidi přes přídělový systém nebo skrze platy, které v Severní Koreji jsou. Kupují si jídlo, od cigaret přes alkohol, oblečení, kabelky i auta. Dokonce si můžete koupit byt, ty luxusní v Pchjongjangu stojí 100 tisíc dolarů, přitom oficiální příjem Severokorejců je třeba 2 až 4 eura, přičemž reálně potřebujete aspoň 20-30 eur na měsíc, abyste uživil rodinu.

Jejich ekonomika je prokazatelně nezdravá. Máme se vůbec bát, že by dokázali financovat jaderné zbrojení?
Uvidíme, co bude za nějakých deset patnáct let. Severokorejci mají úplně jinou mentalitu. Sice teď vyjednávají s Trumpem, mají zastavit jaderné zbrojení, ale oni nebudou skutečně vyjednávat do doby, dokud to nebudou mít. Teprve pak začnou řešit, co s tím. Pro ně je to víceméně jediná možnost, s žádnou jadernou velmocí se neválčí, takže je to trochu nonsens. Oni potřebují mít sílu skrze zbraně, aby pak mohli vyjednávat dál.

O svých zkušenostech v Severní Koreji jste napsala knížku Mezi dvěma Kimy. Zavřela jste si tam tím cestu?
Tu jsem si zavřela definitivně už prvním rozhovorem do médií. Vyprávění o Severní Koreji nemají Severokorejci rádi. Přitom jsem se snažila ve všech rozhovorech popisovat reálný svět, který jsem poznala, spekulacemi se nezabývám. Ten režim samozřejmě není dobrý a chápu, že za něco se Severokorejci můžou stydět a nechtějí, aby se o nich psalo. A navíc už bych tam za současného režimu ani jet nechtěla.

Se znalostí věci už máte strach?
Spíš kvůli tomu, že mám dítě. Tam se může stát cokoli, můžou vás zavřít třeba na měsíc, dva, a když má člověk dítě, už se bojí. Nefunguje tam ani zdravotní péče, to jako máma taky nechci riskovat.

KLDR

KLDR je jedinou nekrokracií na světě, oficiálně tu vládne Kim Ir-sen, ač je mrtvý. Severekorejci jej berou jako boha, je to otec jejich národa. Proto je taky všudypřítomný. Zadrželi nás na ulici, odvedli na koleje, přišel šéf tajné policie. Zavřeli nás do speciální místnosti a začali se nás ptát na osobní život, ne na to, co jsme udělali. Chtěla bych, aby se zvýšilo povědomí o životě Severokorejců. Ti lidé jsou tam hodní, nejsou to žádná monstra, není to tisíc Kimů vedle sebe.

Pokud by zítra byla Severní Korea svobodná, jak dlouho bude trvat, než se naučí žít ve svobodě?
Tam by to byl strašný problém, pro Severokorejce by to byla strašná zrada, protože spousta jich bere Kim Ir-sena jako boha, je to otec jejich národa a jsou na něj patrioticky hrdí. Kdyby najednou zjistili, že všechno byla lež, spoustě z nich by se zhroutil svět. Další problém je, že Severokorejce nikdo nechce. Ani Jihokorejci spojení Jižní a Severní Korey nechtějí, byl by tam hrozný rasismus. Severokorejci jsou tmavší než Jihokorejci a navíc by byli strašně levnou pracovní silou. Je to hezká představa, že by najednou byla Severní Korea osvobozená, ale co s ní?

Přece je nemůžeme udržovat v tom, že takhle je svět v pořádku?
To stoprocentně ne. To, co se teď děje v Severní Koreji, se dělo v Číně v 70. letech. Postupně vznikal černý trh, později soukromé obchody, to dřív nebylo možné. Pokud Severní Korea půjde po vzoru Číny, mohla by dosáhnout aspoň té čínské, ve velkých uvozovkách, demokracie.

Za jak dlouho by vás prostředí deformovalo tak, že byste byla stejně vycvičená jako Severokorejci?
Už za nějaké dva tři týdny. Celý život se zajímám o to, co se děje ve světě, sleduju, čtu zprávy, zatímco v Severní Koreji mi to za nějaké dva týdny bylo úplně jedno. Chtěla jsem dostat svůj příděl jídla, nějaké další třeba sehnat na černém trhu, a když ještě tekla voda, byl to v pohodě den. Paradoxně je život tam v něčem strašně jednoduchý. Víte, že dostanete příděl jídla, když poteče voda, je to bonus, víte, kdy jdete na čtení a kdy pak spát. Všechno je nalinkované, režim vám dá program a nemusíte řešit nic navíc. Vždyť se podívejte, v Evropě člověk řeší všechno pořád, má tolik možností, že neví co by. V Severní Koreji jdete koupit jogurt, a buď není žádný, nebo jenom jeden. Když jsem se vrátila do Čech, šla jsem nakoupit, dívala se na padesát jogurtů a nevěděla, jaký si vybrat. Tak jsem šla pryč. A to jsem tam byla jenom měsíc.

Může být svoboda nebo i jen pouhá možnost volby do jisté míry paralyzující?
Stoprocentně. Život tam je v něčem hrozně těžký, ale zároveň je v něčem hrozně jednoduchý, stačí se přizpůsobit.

Měla jste někdy během tamních studií pocit, že jste tam neměla jezdit, řekla jste si někdy, proč jste do toho šla?
Když jsem tam byla podruhé, bylo to už trochu jiné, poprvé bylo všechno nové, ze všeho jsem byla naprosto jako fascinovaná a vzrušená, vždycky jsem tam chtěla a teď tu můžu studovat! Napodruhé se k nám chovali jinak, už jsem byla ostřílená, a tak se mnou ani nikam nechodili.

Co byste chtěla pro tu zemi udělat, abyste byla spokojená?
Je strašně frustrující, že Severokorejcům nikdo nemůže přímo pomoci, že jsou tak izolovaní. Když jsem psala knížku nebo když přednáším, velmi zvažuju, co říkám, abych někomu neublížila. Kdyby se zvýšila informovanost o Severní Koreji a o Severokorejcích, asi bych byla šťastná. Ti lidé tam jsou hodní, nejsou to monstra, není to tisíc Kimů vedle sebe.

Autor:



Nejčtenější

Velká fotosoutěž: posílejte snímky na téma Léto v plavkách

Mini velikost v plavkovém podání ukazuje australská rapperka Iggy Azalea.

Plavky jsou pro nás nepostradatelnou součástí léta. Na pláži u moře, u rybníka i na koupališti, ale i při opalování na...

Napřed porodím a pak se vdám. Jméno vybere dcera, říká Eliška Kaplický

Eliška Kaplický je podruhé těhotná.

Eliška Kaplický (40) zakládá po devíti letech novou rodinu. „Tentokrát to bude obráceně. Nejdřív porodím a potom se...



Chození naostro patří k létu. Jaká jsou pro a proti?

Chodit bez kalhotek je příjemné, na kole bez nich raději nejezděte. Mohlo by...

Jsou ženy, které nenosí pod letním oblečením zhola nic. Je to příjemné, ale zároveň poněkud nebezpečné. Někdy stačí...

Sára Saudková: Dědeček Jan je pro mé děti něco jako paní Columbová

Sára Saudková

Žila s fotografem Janem Saudkem, dnes vychovává čtyři děti s jeho synem Samuelem. Rodinné vztahy Sáry Saudkové jsou...

Měla jsem nálepku rozmazlené princezny, říká jetsurfařka Bravencová

Martina Bravencová

Jako dítě Martina Bravencová s rodiči hodně cestovala. Díky tomu měla spoustu nových zážitků, ale také frustrujících...

Další z rubriky

Když hrála, radši jsem uklízela, vzpomíná maminka tenistky Novotné

Libuše Novotná (vlevo) blahopřeje své dceři Janě Novotné, která vstoupila v...

Je to přesně dvacet let od chvíle, kdy klekla na wimbledonský trávník a radostí se rozplakala. Výročí se však tenistka...

ANKETA: Zvolte ženu měsíce června

ANKETA: Zvolte ženu měsíce června

Každý týden krátce představujeme zajímavou Češku, výraznou osobnost bez ohledu na obor, v němž se pohybuje. Každý měsíc...

OBRAZEM: Jak šel čas s Tomem Cruisem. I po pětapadesátce vypadá skvěle

Americký herec Tom Cruise slaví 56. narozeniny

Byl třikrát ženatý. Dvě děti adoptoval spolu s herečkou Nicole Kidmanovou a dnes už dvanáctiletou dceru Suri má se...



Najdete na iDNES.cz