Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Sestry Bártů: Seriály jako Velmi křehké vztahy jsou návykové

  0:45aktualizováno  0:45
Rodinná pouta, později Velmi křehké vztahy na obrazovce vydržely pět let a staly se českým unikátem. I když už seriál skončil, sestry Bártů spolu žijí a pracují dál.

Kateřina a Jitka Bártů | foto: Soukromý archiv

Lidé narození ve znamení Vah prý mají sklon k hazardu. Propadly jste nějakému?

Vizitka

* Jitka a Kateřina Bártů jsou jednovaječná dvojčata. Narodily se v roce 1974 v Jihlavě. Mají dvě starší sestry.
* Po gymnáziu odjely do USA. V Los Angeles vystudovaly scenáristiku a film.
* Pracovaly v reklamních agenturách jako textařky.
* Napsaly scénář k seriálu Rodinná pouta, který se poprvé vysílal v březnu 2004. Kvůli právnímu sporu TV Prima se přejmenoval na Velmi křehké vztahy.
* Napsaly mimo jiné i komedii Duch modrého pokoje, seriál Bazén, 3 díly knihy Rodinná pouta. * Jsou svobodné, bezdětné, mají přítele.

K. B.: Tuhle vlastnost na sobě nepozoruju.
J. B.: Pokud to zahrnuje i počítačové hry, tak jsem rozhodně hazardní hráčka. Vydržím hrát klidně až do rána, protože MUSÍM to město dostavět a porazit nepřátele. (smích)

Jsou návykové i seriály?
K. B.:
Pro diváky určitě. To je vlastně cílem všech seriálů, získat si diváky a navyknout si je. Spousta lidí nechtěla věřit, že VKV letos končí, a psali, že to nesmíme udělat.
J. B.:My dvě ale bez seriálu určitě vydržíme. Pro nás když jeden projekt končí, jiný začíná. Prostě práce.

Ujíždíte vy dvě na nějakém seriálu?
J. B.:
Nemáme čas sledovat televizi v normální vysílací hodiny, a už vůbec ne pravidelně. Máme celé sezony zahraničních seriálů na DVD a ty pak zkoukneme klidně za jeden den,když je čas. Ze studijních důvodů, abychom měly přehled a byly v obraze.
K. B.: Ani už se na ně nedokážu dívat pohledem normálního diváka, vidím za nimi spíš práci a konkrétní profese. Je to trochu deformace.

Popište jedním slovem těch posledních šest let, kdy jste psaly scénář.
K. B.:
Strašně moc práce.
J. B.: Velké dobrodružství.
K. B.: Bylo to skutečně dobrodružství, protože jsme se pustily do něčeho nového, co tu nikdo před námi nedělal. Bylo to obohacující profesně i osobně.
J. B.: Taková dobrodružná cesta na 550 dílů.

Myslíte, že stejně budete mluvit i za pět deset let?
K. B.:
A proč by ne? Nejsem z těch, kdo říká: "Tohle jsem neměla dělat, neměla psát." Všechno beru jako poučení a zkušenost. A tohle byla velká zkušenost.
J. B.: Byla to pro nás důležitá etapa života. Spousta lidí, v čele s námi dvěma, do VKV vložila plno energie a kus srdce, takže vždycky na ně budeme vzpomínat s radostí a laskavou nostalgií.

Cítily jste se někdy totálně vypsané, kdy jste měly pocit, že už nenapíšete ani řádku?
K. B.:
Ne. Asi máme tu výhodu, že jsme dvě a vzájemně se podporujeme. K tomu jsme nadšení šílenci, v dobrém slova smyslu, a psaní nás baví. A taky jsme docela disciplinované, takže žádné hroucení neproběhlo.
J. B.: Samozřejmě přišla únava. Musely jsme se naučit cíleně relaxovat, aby se to dalo všechno zvládnout, protože práce bylo opravdu hodně. Ale stavy, že bychom musely jít do léčebny nebo potřebovaly nasadit antidepresiva, ty jsme opravdu nikdy nezažily.

Jitka a Kateřina Bártů

U čeho jste si odpočinuly?
K. B.:
U knížek, rády čteme. Odpočíváme jakoukoliv jinou činností než psaním. Vlétě třeba chodíme do lesa na houby. Jinak děláme úplně obyčejné věci jako návštěva kina nebo divadla a tak.
J. B.: Odpočinu si u cvičení a nakupování. Čas od času spolu vyrážíme po obchodech udělat si radost a užíváme si to. A když je nejhůř, tak prostě sednu k počítači, zastřelím pár monster, svedu pár bitev a jsem dokonale odpočatá. Čistá hlava. (smích)

Jak vypadal těch posledních šest let váš běžný den?
J. B.:
Každý jsme měly naplánovaný jako jízdní řád, jinak by to ani nešlo. Nebyly jsme u počítače denně, ale když jsme k němu zasedly, vydržely jsme psát třeba i šestnáct hodin, protože soustředění je vzácné amusí se využít.
K. B.: Tím, že jsme byly zároveň i producentkami, měly jsme kromě psaní i plno schůzek a jednání. Vždycky jsme se už těšily k počítačům, protože schůzování je daleko víc vyčerpávající než psaní scénářů.

Měly jste při psaní nějaký doping?
K. B.:
Jeden čas jsme dost intenzivně zobaly čokoládu. Jíte ji, vlastně si to ani neuvědomujete, doplňujete energii a najednou zjistíte, že je čokoláda pryč.
J. B.: Musely jsme to zrušit, jinak by to skončilo obezitou.

Přibraly jste?
K. B.:
Něco ano, ale včas jsme si řekly dost. Začaly jsme víc cvičit, jíst zdravě, omezily cigarety.
J. B.: Není to ale tak, že bychom najednou otočily o 180 stupňů a vrhly se na extrémně zdravý život. Spíš jsme rozumně uznaly, že nemládneme a je to zbytečné se bezmyšlenkovitě huntovat. Samozřejmě ale, že když mám chuť na svíčkovou, dám si ji.

Kolik jste za tu dobu zničily počítačů?
J. B.:
Obě máme čtvrtý.
K. B.: Píšeme na noteboocích a vždycky jsme úplně seškrábaly a promlátily klávesy.

Umíte si představit, že byste scénáře psaly na psacím stroji?
J. B.:
Ne! To bych radši psala v ruce.
K. B.: Počítač dává tu volnost, že si vše můžete rozmyslet, k věci se vrátit, pozměnit ji. Napíšete pár stránek a najednou vás napadne něco, co by se víc hodilo na začátek. Nevím, jak to dělali scenáristé dřív. Jestli natáhli do stroje papír a vše psali na první dobrou.
J. B.: Přípravu pro jednotlivé scénáře si sice píšeme v ruce, ale hotové scénáře už si nedovedu představit jinak než na počítači.

Scénáristka Jitka Bártů

Scénáristka Jitka Bártů

Psali vám diváci, jak by se měly příběhy postav v seriálu vyvíjet?
J. B.:
Stejně jako někteří lidé mají sklon vyprávět doktorům na potkání všechny svoje nemoce, tak nám zase někteří nadšeně sdělují svoje historky se slovy "tohle byste tam měly dát". Bereme to s rezervou, jinak to nejde, ale rozhodně je to zábavné a člověk se občas nestačí divit.

Kde jste braly náměty?
K. B.:
Ze života. Přečtete si něco v novinách, něco zaslechnete z vyprávění, k něčemu se nachomýtnete. Kolem se pořád něco děje a v tom je ta výhoda a nekonečná inspirace. Stačí se jen kolem sebe dívat a poslouchat.
J. B.: Dají se skvěle použít historky a zážitky známých nebo příbuzných. V těchto případech si však musíte dávat velký pozor, aby se v nich nikdo nepoznal. (smích)

Povedlo se to?
K. B.:
Vždycky nám říkají: "O mně tam fakt nic nedávej."
J. B.: A my mlčíme, protože je zbytečné říkat: "Ty už jsi tam taky." (smích)

Napadlo vás na začátku, že to celé bude takhle dlouho trvat?
J. B.:
Vůbec ne. Seriál byl původně naplánovaný na rok. Rodinná pouta měla mít 104 dílů a nikdo nedokázal odhadnout, jak diváci zareagují na seriál delší jak 13 dílů. Ale najednou z toho byl obrovský fenomén a televize po nás chtěla další a další díly.
K. B.: Fungovaly jsme rok od roku. Vždycky záleželo na televizi a na nás, jak se spolu domluvíme, jestli budeme společně ještě další rok pokračovat, nebo ne.

Rodinná pouta měla zpočátku velkou sledovanost – dva miliony lidí. U VKV klesla zhruba na polovinu, ale i tak je to dost. Proč se málokdo přizná, že se dívá?
J. B.:
Je to legrační, že když se někoho zeptáte, na co se v televizi dívá, tak tvrdí, že na dokumenty na ČT 2. Nikdo nepřizná, že večer kouká na seriál. Ale proč ne? Každý člověk chce mít po práci klid, relaxovat, vypnout. Možná je to česká, trochu pokrytecká povaha zapírat, ale sledovanost mluví jasně.
K. B.: Televize je v první řadě médium zábavy, hlavně ta komerční, a je opravdu zbytečné v tom hledat něco víc.

Cítíte se výjimečné tím, co jste dokázaly?
K. B.:
Děláme si jen svoji práci. Ale máme radost, že jsme tady byly první.
J. B.: Těší nás, že se seriál u diváků tak chytl.
K. B.: A že natolik zaujal i ostatní televize, že se pustily do podobných formátů, které nyní úspěšně vysílají.

Když jste letos zjistily, že končí, jak vám bylo?
J. B.:
Konec byl naplánovaný, proto 550 dílů, aby to bylo pěkné zaokrouhlené číslo. Ale poslední natáčecí den a dotočná byly velmi dojemné.
K. B.: Bylo to naše společné rozhodnutí s televizí. Vzájemně jsme se velice slušně a korektně domluvili. Seriál se chýlil ke konci z mnoha důvodů. Například proto, že by se musel vybudovat nový ateliér, což je pro televizi veliká investice. A také proto, že my jsme chtěly začít pracovat i na jiných projektech. Rozhodně to ale nebylo z nezájmu diváků, protože seriál patří k nejsledovanějším pořadům televize Prima.

Na co myslíte, když usínáte?
K. B.:
Když před spaním myslím na psaní, zápletky a dialogy, tak potom nespím celou noc a vlastně pracuju. Pořád si děj promítám v hlavě, zdá se mi o tom a pořádně neusnu. Když nechci, aby se mi tohle dělo, musím si dát třeba pár stránek nějakého časopisu nebo nenáročné knížky a odstřihnout myšlenky od práce.
J. B.: Taky si musím vždycky něco přečíst. Neusnu, aniž bych si dala svých dvacet stránek. Čtu literaturu faktu. Nejvíc mě baví historie. Je v ní plno inspirace.

Poslední scénář jste dopsaly v polovině září. Co teď děláte?
J. B.:
Od té chvíle máme paradoxně mnohem míň volna. Pořád máme nějaké schůzky a jednání o projektech, které jsme celou dobu musely odsouvat.
K. B.: Od poloviny září jsme se vlastně nezastavily, obě už se těšíme k počítačům. Chceme se věnovat jiným formátům, vyzkoušet si jiné žánry. A pokud to bude seriál, tak bude mít určitě míň dílů. Rozhodně máme v plánu zvolnit tempo.

Scénáristka Kateřina Bártů

Scénáristka Kateřina Bártů

Umíte si představit, že byste nepracovaly spolu?
J. B.:
I kdybychom teoreticky psaly každá něco zvlášť, určitě se budeme ptát jedna druhé na názor. Nějaká forma spolupráce by mezi námi byla pořád.
K. B.: Nemáme v úmyslu se rozdělovat.

Jakou nejdelší dobu v životě jste byly od sebe?
K. B.:
U nás je to spíš naopak. Když nepočítám dětství, tak jsme těch posledních šest let nejdelší dobu spolu. Práce nás spojila.
J. B.: Do té doby, než jsme začaly dělat Rodinná pouta a VKV, jsme se sice dost často vídaly a byly si nablízku, ale každá jsme žila po svém.

Kvůli seriálu jste začaly bydlet v jednom bytě. Lezete si někdy na nervy?
K. B.:
Byt je velký a každá máme svoje soukromí. Jako spolubydlící si nepřekážíme. Není to, jako když jsme se dělily o dětský pokoj. (smích)
J. B.: Samozřejmě se dohadujeme o spoustě věcí, ale na úrovni dospělých. Nemáme potřebu se hádat, jít do sebe, konstruktivně si věci vysvětlujeme, třeba se i urazíme, ale už to není jako v dětství, kdy jsme spolu nemluvily třeba i hodiny.

Nemáte po těch šesti letech intenzivní práce pocit, že vám soukromý život protekl mezi prsty?
K. B.:
Vůbec ne. Nejsme typ lidí, kteří práci obětují všechno a pak jsou naštvaní, že jim něco uteklo. Jen jsme slíbily svým nejbližším, že o nich nebudeme mluvit, a to prostě dodržujeme. Naše práce nám rozhodně nestojí nijak ve štěstí. (smích)
J. B.: Žijeme normální život. Jsme sice svobodné, ale to bychom nejspíš byly, i kdybychom nepsaly. Jsme spokojené a šťastné. Musím to zaklepat.

Proč jste po gymnáziu vyrazily do Ameriky?
K. B.:
V porevoluční euforické době jsme všichni chtěli objevovat nové věci. Chtěly jsme vyzkoušet něco nového, vydat se za dobrodružstvím, dělat něco jiného než dav.

Patřila k tomu dobrodružství i scenáristika?
J. B.:
Vůbec ne. Uměly jsme skvěle anglicky a naše první cesta do Států byla opravdu jen s tím záměrem, podívat se tam s pusou dokořán a vytřeštěnýma očima. Nebylo to tak, že bychom si jednoho dne řekly: "Teď budeme scenáristky."Vlastně jsme si vůbec nedovedly představit, co to všechno obnáší.
K. B.: Vždycky jsme byly spíš typ kavárenských povalečů, kteří si rádi čtou, dívají se na filmy, ale vůbec nemají jasno, co budou v životě dělat.

A kdy jste na to přišly?
J. B.:
V Los Angeles jsme se seznámily se spoustou lidí od filmu. Vlastně to byla životní náhoda. Odjely jsme zpátky do Česka a zase se vrátily do Ameriky s tím, že by nás bavilo film studovat.
K. B.: Dnes si ani neumím představit, že bych se jen tak z obrovského nadšení sbalila a letěla na kraj světa do naprosté nejistoty.
J. B.: Těch 14 hodin v letadle už bych taky nezvládla. Stačí mi dvě hodiny letu do Řecka a už mám děs, že spadneme.
K. B.: Mně už to taky přijde jako před sto lety. Takové retro.

Jak jste na školu sháněly peníze?
K. B.:
Ještě než jsme odjely, vydělaly jsme si na brigádách, naši nás rozhodně nesponzorovali. Při studiu jsme pracovaly třeba v pizzerii, chodily na kompars, dělaly ‚script readers‘, pracovaly v postprodukční firmě. Nakonec v Americe každá z nás zůstala jinou dobu.

Sestry Bártů v Los Angeles

Sestry Bártů v Los Angeles

Já myslela, že jste tam byly spolu?
K. B.:
Ono to sice z dálky vypadá, že jsme siamská dvojčata, ale není to tak, že se jedna bez druhé nehneme. Každá jsme vždycky měla svůj život a každá byla sama za sebe. Ale jako tým dohromady stejně fungujeme nejlíp.
J. B.: Geneticky jsme vlastně přírodní klon, takže se není čemu divit, máme podobné zájmy a záliby. Nedovedu si představit, že bych takhle intenzivně měla pracovat s někým jiným.

Ani s jednou ze dvou starších sester?
K. B.:
Obě pracují v jiném oboru, ale i kdyby ne,myslím, že by to nešlo. Asi je v tom skutečně ta genetika. Jako dvojčata jsme na sebe úplně jinak psychicky navázané.
J. B.: Sestry jsou sestry a máme je nesmírně rády. Ale my jsme prostě jednovaječná dvojčata. Je to něco jiného.

Pletli si vás lidé v dětství?
J. B.:
Maminka si vždycky zakládala na tom, aby si nás oblékala stejně, takže ano, pletli. Rozlišovali nás jen podle náušnic. Já měla s červeným kamínkem, Káťa s modrým.

Vadilo vám to?
K. B.:
Ne. Když se jednou narodíte jako dvojče, chápete, že vaší součástí je stejné oblékání nebo to, že si vás lidé pletou.

Máte stejnou váhu?
J. B.:
Zhruba ano, kilo až dvě rozdíl.

Když jste kouřily, měly jste stejnou spotřebu?
K. B.:
Kouřily jsme stejně hodně. (smích)

Jste vůbec v něčem jiné?
J. B.:
Samozřejmě. Máme rozdílné povahy, ale doplňujeme se. Třeba Káťa je organizátor a já jsem ráda, protože jsem trochu nepraktická. Je pedant, systematik, ale taky cholerik. Když se rozčílí, tak jdu pryč i já.
K. B.: Už se rozčiluju jen v krajních situacích, když mě někdo vyprovokuje blbostí. Čím jsem starší, tím cholerismus líp ovládám, před výbuchem se snažím projít několika fázemi sebeuklidnění, ale občas se to nepovede.

Hledají si dvojčata stejný typ partnerů?
K. B.:
Ne. Máme úplně jiný vkus.
J. B.: To je tím, že jsme každá jiná.

Vyměnily jste se někdy jedna za druhou?
K. B.:
To nejde, zas tak identické nejsme. Lidé, kteří nás znají, nás neomylně poznají.
J. B.: Ale hlasy máme stejné, takže si můžeme brát vzájemně telefony a nikdo to nepozná.

Sestry Bártů s nejlepší kamarádkou, herečkou Zuzanou Dřízhalovou

Sestry Bártů s nejlepší kamarádkou, herečkou Zuzanou Dřízhalovou

A děláte to?
J. B.:
Občas ano, třeba pracovní věci za sebe běžně vyřizujeme. Představujeme se jen příjmením a nikdo nic nepozná.

Jiné barvy vlasů jsou pokusem o odlišení?
J. B.:
Spíš je to výsledek experimentů. Každá jsme nakonec skončila u té barvy vlasů, ve které se cítí nejlépe.
K. B.: Je pravda, že se z toho stala určitá rozlišovací pomůcka, ale když máme vlasy stažené do culíku, občas si nás lidi pletou.

Vadilo vám někdy, že jste dvojčata?
J. B.:
Ne, nikdy. Já to beru jako výjimečnost a velkou výhodu.
K. B.: Souhlasím. Vždycky máte po ruce parťáka, který vám rozumí a je na něj spolehnutí. Je to takové parťáctví na druhou. Velmi těžko se to vysvětluje všem, kteří dvojče nemají. Je to zcela jiný vztah než partnerský nebo rodinný.

Každý správný seriál končí svatbou. Kdy ji plánujete vy?
J. B.:
Svatba má jistě své kouzlo, ale pro mě je důležitější klid a pohoda. Ke spokojenosti nepotřebuji papír nebo razítko.
K. B.: Být svobodná mi vyhovuje. Možná je v tom pohodlnost nebo váhavost Vah, kdo ví. Mám své příjmení ráda a zatím na tom nechci nic měnit.

Autor:






Nejčtenější

ilustrační snímek
Poradna: Dcera má účes na ježka. Jak reagovat na sexistické poznámky?

Nechala jsem své sedmileté dceři ostříhat vlasy nakrátko a strašně mě překvapila reakce některých lidí z našeho okolí. Nevím vůbec, jak na jejich nemístné...  celý článek

Jane Fondová (Cannes, 17. května 2015)
Představuji si, jak umřu. Smrti se nebojím, říká Jane Fondová

Americká herečka Jane Fondová (79) na svůj věk vypadá neuvěřitelně skvěle a vitálně. Filmová legenda však přiznala, že přemýšlí o smrti. A dodala, že se jí...  celý článek

ilustrační snímek
Tři přesvědčení, která získáme v dětství a neseme je až do dospělosti

I když si to občas nechceme připouštět, naše dětství mělo nepochybně velký vliv na to, jací lidé se z nás později stali. Podle odborníků v dětství vznikají tři...  celý článek

Iva Frühlingová (11. října 2017)
Iva Frühlingová: Každá máma si občas potřebuje odpočinout od dětí

Bývalá modelka a zpěvačka Iva Frühlingová (35) se ukázala po delší době ve společnosti. Rozpovídala se o mateřství na plný úvazek, nové knize a nápadech na...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Uši se čistí samy, my to dělat nemusíme. Když už, tak jen jemně

Nahromaděný ušní maz svádí k odstraňování, někdo ho dokonce považuje za znak nedostatečné hygieny. A tak uši čistí víc a víc. Ve skutečnosti tolik pozornosti...  celý článek

Další z rubriky

Z Kary Robertsové se stala mořská víla, která má vlastní show, při které...
Z Američanky je profesionální mořská víla. Zbavila se tak mindráků

Američanka strávila přes 400 hodin výrobou kostýmu mořské víly. Díky rybímu ocasu může předvádět speciální podvodní show a splnit si sen. Jako podmořská bytost...  celý článek

Tváří Nákupů Ona Dnes je Jana Stryková
Nákupem psa z množírny napomáháte týrání zvířat, říká herečka Stryková

Diváci si ji zapamatovali jako zdravotní sestru ze seriálu, teď se jim herečka Jana Stryková představí v jiné roli – stala se moderátorkou pořadu o bydlení....  celý článek

Ellen DeGeneresová na People's Choice Awards (Los Angeles, 7. ledna 2015)
Měla jsem deprese a navštěvovala jsem terapeuta, přiznala DeGeneresová

Ellen DeGeneresová (59) patří mezi nejúspěšnější ženy Hollywoodu. Má vlastní televizní show, je šťastně zadaná a nebojí se mluvit o své sexuální orientaci....  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Jemné metalické líčení: Jediný třpytivý makeup, se kterým můžete i do práce
Jemné metalické líčení: Jediný třpytivý makeup, se kterým můžete i do práce

Patříte mezi milovnice třpytek, ale nemůžete si dovolit nosit do práce příliš výrazné líčení? Sáhněte po metalických očn... celý článek

Grafton Recruitment Praha
SUPERVISOR VÝROBY | AUTOMOTIVE

Grafton Recruitment Praha
Středočeský kraj
nabízený plat: 35 000 - 45 000 Kč

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.