Dobře se orientujete v cizích duších, ale jak je na tom ta vaše?
Věřím, že docela dobře, na světě se mi líbí – a to je asi bezpečná známka dobré pohody.
Řada mužů vašeho věku už dávno „navlékla papuče“, zatímco vy stále pracujete. Je podle vás věk opravdu jen číslo?
Před léty mi přítel Ota Gregor prozradil své heslo: „Nesnáším slova ,zasloužený odpočinek‘!“ Vtiskl jsem si je do paměti a držím se ho také.
Co bývá nejčastější důvod, proč někdo vyhledá pomoc psychiatra?
Nejčastější jsou dnes emoční poruchy, úzkostné stavy a deprese.
Jakou metodou s takovými lidmi pracujete?
Jsem odkojen transakční analýzou – a tu mám ze všech terapeutických postupů nejraději.
Jak si sám psychiatr tvoří obranu před tím, aby ho některé příběhy nezasáhly?
Absolvoval jsem psychoterapeutický výcvik, kde se mimo jiné naučíte zacházet s vlastní psychikou, a také nestojím „sám proti šílenství“, jak kdysi hlásal populární román. Je nás víc a vzájemně si radíme a pomáháme.
Radkin Honzák
|
Liší se nějak problémy lidí v různých dekádách? Nebo duše bolí bez ohledu na dobu?
Kdybych to mohl říci obrazně divadelní hantýrkou, bylo by to takto: je to stále stejné drama, jen rekvizity jsou jiné.
Co je podle vás největší úskalí dnešní doby z hlediska psychiatrie?
Totéž, co bylo úskalím všech dob. Hledání pocitu bezpečí a jistoty, které mají dva konce spektra: buď se můžete přimknout až ztotožnit s autoritou (a nebýt nikdy vnitřně plně uspokojen), nebo se můžete cítit individualistou (s menším pocitem skupinového bezpečí). Málokdo z nás ale unese svou roli ve společnosti, která má své většinové požadavky.
Dnešní doba individualizmu nebrání. Proč se nedovedeme cítit šťastní, i když žijeme v materiálním blahobytu?
Protože, jak říká indická bajka, miska přání nebude nikdy plná.
Obrazem doby je i to, že často nejsme schopní vydržet ve vztazích a utečeme při prvním nepříjemném pocitu či problému.
Je to proto, že jsme dali celospolečensky přednost hédonizmu (psychologický názor, že lidé fakticky vyhledávají slast a pouze slast – pozn. red.) před jasnými pravidly. Říkáme tomu lidská práva, ale je to vlastně výraz osobního sobectví.
Co byste doporučil někomu, kdo je úspěšný a má řadu možností, a přesto nedokáže navázat plnohodnotný partnerský vztah?
Aby si ujasnil, o co mu opravdu jde.
Jaký problém takoví lidé tedy mají?
Já bych to nazval chamtivostí. Bible říká jasně – nelze dvěma zároveň sloužit: Bohu a mamoně.
Figurují v neschopnosti vést partnerský život také přehnaná očekávání?
Jednak to, ale hlavně filozofie „věcí na jedno použití“, kam bohužel dnes patří i vztahy a lidé.
Když se dotkneme tématu rodičovství, jak moc ovlivňuje chování rodičů jejich děti?
Zásadně. Výchova totiž není to, co říkáme, tedy „pozdrav tu paní“. Ale to, co děláme – „tuhle krávu nezdravíme“. Charakterní lidé vychovají vesměs charakterní potomky, ničemové zase ničemy.
Odsuzujeme dítě svou vlastní nevyrovnaností ke stejnému údělu?
Dítě přebírá po rodičích celý repertoár dovedností, návyků a názorů a říká tomu „normální“. Některé z nich mohou být skutečně nevýhodné, přitom se táhnou po generace.
Jste zastáncem psychosomatického přístupu. Opravdu může „nemocná duše“ napáchat velké škody v organizmu?
Dělit člověka na tělo a duši je nesmysl. Emoce jsou primárně tělesné děje, které nastavují náš organizmus do nějaké akce. Je-li někdo nastaven do situace neustálého boje, přetěžuje některé systémy a zanedbává jiné, což se po čase projeví třeba vysokým krevním tlakem, bolestmi v pohybovém aparátu z neustálého napětí a potížemi trávení, které je v akci boje systematicky šizeno. A o imunitě organizmu už ani nemluvě.
Jaké jsou nejčastější symptomy přetížení duše?
Nejběžnější jsou potíže trávicího a kardiovaskulárního ústrojí. Když se konflikt nebo stresová situace vyřeší včas, mohou ustoupit bez další nutnosti léčby.
Pohádky jsou švindl, říká psychiatr Radkin Honzák |
Nedávno vám vyšla knížka Holky to někdy nemaj lehký. Proč to tak podle vás je?
Ženy mají dvakrát víc závažných emočních problémů než muži, mají jiný biologický potenciál, jsou méně agresivní a více ochotné přijmout pomoc, pokud je. Muži zase umírají v průměru o osm let dřív.
Můžeme se nějak jako ženy reálně bránit tomu, abychom přebíraly mužské role a zůstaly „jen“ ženami? A jakou roli má vůbec v dnešním světě muž?
Pohlaví je zpochybňováno, natož role, nejistota se táhne bohužel od časů dospívání (kdy je přirozená) a společenská atmosféra neposkytuje pravidla. Tradiční mužská role (pevný dub, umí vydělávat, umí se ohnat, když je třeba) je zpochybněna, kluci se nesmějí poprat, což je přirozený biologický princip sebeprosazení, a „sociální inženýři“ ženou naši společnost do bažin. Když se toho nikdo neujme, energičtí psychopati a psychopatky nám mohou v životech způsobit pěknou paseku. My, co jsme přežili ideologie nacizmu i komunizmu, tedy bijeme na poplach.
