„No a třeba v pohádce O Červené Karkulce se to během příběhu několikrát změní. Na začátku spasitelka Karkulka kráčí za babičkou, dá si tam rande s vlkem, ten ji sežere, takže se Karkulka stane obětí. Pak přijde myslivec, zachrání ji a z vlka perzekutora se stává oběť s rozpáraným břichem. Opona, potlesk, zlo je potrestáno. Nikdo už se neptá, proč vůbec Karkulku pustili do lesa samotnou,“ zamýšlí se populární lékař, který mnoha lidem mluví z duše.
Nejspíš proto, že lidskou duši léčí již desítky let a napsal o ní desítky knih. Když přijde řeč na pohádku O šíleně smutné princezně, shodneme se na tom, že dětem předvádí ukázkové citové vydírání. Princezna chtěla mužského, tatínek jí ho nedovolil, tak simulovala depresi. Tatínek král se bál o její zdraví, proto dcera nakonec dostala, co si umanula. Mají se děti na takové pohádky vůbec dívat?
„Jen ať se kouknou. Ale vedle nich by měli sedět rodiče a vysvětlovat, že taková manipulace není přípustná. Děti tak z pohádky získají zkušenost, že se podobné věci dějí, ale zároveň se dozvědí, že tudy cesta nevede. Ale já bych vzal na nějaké školení nejdřív ty rodiče. Tuhle jsem totiž zašel do knihkupectví. Nečekal bych, že zrovna tady zažiju takové vzrušení. Na podlaze se válel a kvílel a vřískal dvouletý mladý muž, který se dožadoval jakési hračky. Říkám matce, vezměte to dítě pryč nebo ho někdo rozšlápne. S ní to ani nehnulo. Spíš to vypadalo, že bych měl jít z cesty já,“ podivuje se Radkin Honzák. Podle něj takové dítě zaslouží plácnout přes zadek, ale možná by úplně stačilo pevné objetí.
Pleteme si přání s potřebami
Radkin Honzák
|
Lidé, kteří usilují o zákaz tělesných trestů u dětí, jsou podle populárního psychiatra blbci. On sám své děti prý nikdy nemlátil, ale když se mu malý syn vytrhl a pokusil se dosáhnout vozovky, svoje pravidlo porušil.
„Ve dvou a půl letech dítě nepochopí, když mu budete chtít takovou situaci vysvětlit. Přesto jsem měl v tom knihkupectví pocit, že matka čeká, až dítě bude dost velké na to, aby mu vysvětlila, že válet se v obchodě po zemi a vřeštět není vhodné.“
Při výchově prý musíte používat nácvik frustrační tolerance. To znamená, že některé věci dítě mít nebo dělat nebude, i kdyby se stavělo na hlavu. Protože až jednou vyroste, musí vědět, že nemůže dostat všechno, co vidí. Dítě se prostě musí naučit ctít hranice. Padesát procent stresu totiž prý nevzniká proto, že příroda je nemilosrdná a okolnosti nás drtí, ale protože nedokážeme pochopit, že ne vždy bude po našem.
„Aristoteles říkal, že potřeby musí být syceny, jinak organismus chátrá. A pak jsou přání, což jsou „untrholty“, které když syceny nejsou, tak organismus nechátrá. Protože si dneska lidi přání s potřebami pletou, cítí se mizerně. A to je malér.“