Proč je nemoderní křičet na kolegy

  • 10
Seřvat podřízeného už není moderní. A není to ani účinné. I když zejména žena může takovýmto způsobem jednání na pracovišti trpět více než muž. Seřvání je vždy projevem vnitřního psychického přetlaku, jakýmsi upouštěním páry.

Žena však k němu sahá za jiných okolností než muž. A sleduje - ať vědomě či nevědomky - tím zvýšením hlasu jiný účel.

Co se stalo, stalo se
Představte si, že na pracovišti vznikne problém typu "stalo se, už se neodstane". Tedy něco, s čím už se nedá nic dělat. Je možné pouze ošetřit situaci vnitřně, bez zbytečného stresování a sebezraňování, a jít dál.

Žena má v této situaci velkou potřebu mluvit. Svěřit se se svými pocity. Hledá tak ve svém okolí pochopení, ba i kousek sebeúcty. Nechce v tom průšvihu být sama, ostatně většina žen je obecně velmi nerada sama.

Žena tedy mluví - a dá pochopitelně do své promluvy i část citů - což se projeví v tónu, v zabarvení hlasu, v celkovém modulování a časování řeči. A je-li průšvih nemalý, je ta emocionální složka ženiny promluvy tak výrazná, že muž má pocit, že jej žena péruje, ba seřvává.

"Proboha, co s tím chceš ještě dělat?" brání se muž. Ať už přímo nebo brbláním po straně. V ženině svěřování cítí muž jednoznačnou výtku, obvinění. Je už tak psychicky nastaven, že prostě nemůže necítit něco jako: "... tys to zavinil, okamžitě všeho nech a naprav to, dej vše do původního stavu..."

V případě, že náprava do původního stavu není možná, mísí se do mužova vědomí pocit zbytečnosti, nepatřičnosti a klidně může vyústit až v pohrdání ženským pokolením jako celkem: Proč ty ženské aspoň nemlčí, když mluvením se to nespraví?

Když zařve lev
V případě muže promluva důrazným tónem s vážným až negativním zabarvením vždy znamená agresi; vyhrožování, zastrašování - prostě nátlak na jiné lidi, aby okamžitě věc řešili.

Muži jde o minimum slov a maximum činů. Přičemž činy musí nastoupit co nejdříve - zdržení by věc přece ještě zhoršilo. Jde o situaci, kdy náprava nejen být může, ale dokonce musí!

Když samec v přírodě sám od sebe, bez nějakého zranění, zařve, znamená to prakticky vždy varování. Lev, pavián či vlk si značkuje teritorium. "Běda vám, konkurenti, když mi sem vlezete. Slyšte, jakou mám energii s vámi zatočit!" A tak se v několika posledních minulých stoletích, kdy pracovní život byl ovládán muži, často seřvávalo. Zejména tam, kde nebylo možno hrozit jinými prostředky.

V dobře fungující firmě, kde šéf měl vedle velké odpovědnosti i obrovské pravomoci, mu stačilo výhrůžně zdvihnout obočí. Ale kupříkladu v socialistické armádě, kde skutečné pravomoci byly kvůli nepořádkům o hodně menší než odpovědnosti, se nerovnováha vyrovnávala řvaním, co hrdlo zvládlo.

Ve svobodné společnosti se na nikoho v práci nesmí řvát. Dotyčný může přece svobodně jít jinam, svobodně si stěžovat, svobodně skandalizovat řvouna v médiích i jinde. Chápe to čím dál více mužů. A když si ti muži navíc uvědomí, že ženské poštěkávání je vlastně hledání podpory a sebeúcty, bude ještě lépe.