Pamatujete si na princeznu Bosanu z filmové pohádky Tři veteráni? Na tu, která se snažila podvést hlavní hrdiny, připravit je o kouzelné předměty a doplatila na to? Orientální krásku přesně podle režisérových představ zahrála jedenadvacetiletá Vida Neuwirthová, tehdy ještě Skalská. Vzpomíná, že při natáčení bylo hodně legrace s jejím dlouhým nosem, který jí za trest narostl po ovoci ze stromu frňákovníku. Nos byl dlouhý dva a půl metru, maskéři jí ho lepili na celý obličej a ovládali ho dva loutkoherci.
Pokud byste si mysleli, že diváci falešnou krásku zavrhli coby nesympatickou, pletete se. "Lidé po mně dodnes chtějí podpisy a vůbec jim nevadí, jak proradná jsem byla. Princezna je prostě princezna," říká Vida Neuwirthová. A protože film Tři veteráni bývá na programu každé Vánoce, zůstává herečka jeden den v roce slavná.
Kdysi možná diváci čekali, že se bude hraní před kamerou věnovat i nadále, ale zlákalo ji loutkové divadlo. "Nikdy mě to rozhodnutí nemrzelo, hraju pro děti ráda, loutky mě fascinovaly. Měla jsem možnost přičichnout k filmu, hrála jsem ve snímcích pana Menzela, Kachyni, Jireše, Kleina a to mi stačí," vzpomíná na filmovou kariéru.
Židovský původ
Vida Neuwirthová• Narodila se v roce 1962 v Teplicích |
Víc než slavná filmová pohádka ovlivnilo její život to, co se stalo o pár let dřív. Když jí bylo čtrnáct, dozvěděla se, že velká část jejich rodiny zahynula v koncentračním táboře kvůli židovskému původu. "Vyrůstala jsem v době, kdy nebylo dobré se příliš odlišovat, natož se hlásit k židovským kořenům. Proto rodiče počkali, až budu větší a lépe to pochopím," vysvětluje, proč se o svém původu nedozvěděla dřív než ve čtrnácti. Tehdy zjistila, že její otec strávil tři roky v koncentračním táboře včetně nejobávanější Osvětimi, a ona konečně pochopila, proč má táta na ruce vytetované číslo.
"Znělo to tak tajemně. Začala jsem si o tom číst, studovat, co se dalo, poslouchat tátovo povídání a pak, když jsem se začala věnovat loutkovému divadlu, rozhodla jsem se založit dětské divadlo Feigele při pražské židovské obci a organizovat dětské programy na židovské svátky," popisuje založení divadla, které vzniklo kolem roku 1980 a Vida Neuwirthová se mu věnuje dodnes, samozřejmě už dávno bez policejního dozoru, bez nějž se to před rokem 1989 neobešlo. Původně si přitom nebyla jistá, zda má smysl s divadlem pokračovat i v novém režimu, když už mohly děti chodit do židovské školy a školky a učit se své tradici přímo tam, ale pak si uvědomila, že tam nechodí zdaleka všechny a že pro mnoho z nich je právě tohle divadlo jediným pojítkem s židovskou historií.
Průvodkyně v Terezíně
Pro malé čtenáře napsala dvě knihy, v nichž převyprávěla biblické příběhy, legendy a židovské pohádky, protože chtěla jejich poetiku přiblížit i ostatním dětem. Ty její už jsou odrostlé – šestadvacetiletý David se chystá na dráhu právníka, o tři roky mladší Matyáš tak jasno ještě nemá, ale zřejmě zvítězí ekonomie.
Vida Neuwirthová se však nevěnuje jen dětem, ale i dospělým, i když trochu jinak. Před třinácti lety si udělala průvodcovský kurz a provází turisty po pražském židovském městě nebo po Terezíně. Zvláště pevnostní město je pro ni neustále velmi emotivní záležitostí, protože ve válce zahynulo třicet pět jejích příbuzných, válku přežil jen otec a jeden jeho bratr. "Ani jsem netušila, že bych toto místo dokázala ukazovat ostatním. Pak jsem tam byla s jedním průvodcem-přeživším a on mi řekl, že je to nutné. Aby se na to nezapomnělo, abychom se z toho poučili, abychom už nedělali stejné chyby. Tak nakonec jezdím s turisty i do Terezína," vysvětluje, jak se k tomu odhodlala.
Mnoho z návštěvníků má za sebou podobnou rodinnou historii jako ona, často se rozpovídají o osudech příbuzných a jí se pak jejich příběhy honí v hlavě dlouho do noci. Ale někdy se i nechtěně pobaví. "Nejradši mám jejich otázku, kde jsem byla za války já. Říkám jim, že sice už nejsem žádná "ranní rosa", ale že jsem se přece jenom narodila až po válce," líčí Vida Neuwirthová, která nezapomíná na loutkoherectví ani při své druhé profesi. Když provází větší skupinu turistů a chce, aby ji všichni viděli a neztratili z očí, nosí místo deštníku typického pro ostatní průvodce loutku královny Ester.
Divadlu i provázení turistů se chce věnovat nadále. "Baví mě má práce, ta s dětmi i ta bez nich, což je jistě velká výhra. Jen když přijde zima, trochu si vyčítám, co jsem si to vybrala za povolání, že musím v té zimě chodit s turisty venku."
