S Luckou jsme se poznaly v práci. A hned jsme si padly do oka. Obě jsme stejně staré, v té době jsme obě měly vážnou známost. V práci nebylo moc času si v klidu popovídat, tak pomalu nebylo dne, abychom nezaskočily na popracovní kafe nebo skleničku. Občas jsme vyrážely i po obchodech, do kina nebo na aerobik. Časem se seznámili i naši partneři.
Kamarádka porodila, já otěhotněla
Jednoho dne nám Lucie v práci oznámila, že je těhotná a bude se vdávat. Šla jsem jí tenkrát za svědka. Lucii se narodil chlapeček Tomáš. Byl nádherný. Byla jsem tím drobečkem tak unešená, že jsem se snažila ji co nejvíce navštěvovat.
Za pár měsíců po narození Tomáška jsem otěhotněla i já. S přítelem jsme si sice říkali, že se hned vezmeme, ale bohužel jsme měli nějaké finanční problémy a já chtěla velkou svatbu, tak jsme ji zatím odložili. Lucie byla z mého těhotenství nadšená. Hned začala plánovat, jak se budeme zase více stýkat i dětmi, vyrážet na výlety a třeba i na společné dovolené.
Také mně se narodil kluk, Matěj. A jak jsme si s Luckou naplánovaly, docela často jsme se navštěvovaly. Dokud byl Matýsek malé miminko, jezdila Lucie i s Tomem k nám. Později, když byli kluci starší, začali jsme jezdit i na delší procházky, výlety nebo se na střídačku navštěvovali doma. Občas jsme o víkendech společně vyrazili i s tatínky, ale většinou jsme se vídaly jen my dvě i s dětmi ve všední dny.
A když se nám oběma podařilo na večer sehnat hlídání, udělaly jsme si dámskou jízdu do některé z našich oblíbených vináren.
Tomáš je sobec a Lucka mu to toleruje
Tomáškovi už brzy budou čtyři a Matějovi tři. Lucie se do práce nechystá, nemusí, její manžel má stavební firmu a vede si velmi dobře. To se mnou je to horší. Za pár měsíců se budu muset do práce vrátit. Což mě příliš netrápí, začínám být rozhozená z jiné věci. Tou je chování Lucky k našim dětem.
Během léta jsme totiž mnohem častěji chodili za Lucií a Tomáškem k nim domů. Bydlí v domě s velkou zahradou, bazénem a pískovištěm. Kluci tam mají mnohem více prostoru na hraní a hlavně mohli být celé dopoledne nebo odpoledne venku a my je měly pod kontrolou.
Bohužel z malého Tomáše vyrůstá rozmazlený kluk a sobec. Všimla jsem si už dříve toho, že nechce půjčovat svoje věci, ale nepřikládala jsem tomu důležitost, děti to tak dělají často. Ovšem toto léto to bylo opravdu hrozné.
Vždycky, když si Matěj chtěl hrát s jeho hračkami, sebral mu je, i když sám dělal úplně něco jiného. Když se to stalo poprvé, sama jsem Matěje okřikla a čekala, že Lucie u svého syna udělá to samé. Ale ona okřikla Matěje, že nemá Tomáškovi brát jeho věci. Byla jsem úplně v šoku. Sice jsem nechtěla vyvolat konflikt, ale zeptala jsem se jí, proč to udělala, proč nedala Matějovi hračku, byť patří jejímu synovi, ale zrovna si s ní nehrál. Ona mi na to odpověděla, že nechce, aby si Tomáš myslel, že se ho nezastane. Navíc je to prý jeho a on si to brání, takže nemůže jít proti jeho přání.
Naštěstí jsme se tenkrát už chystali jít domů, sebrala jsme tedy Matěje a rozloučila se s ní. Měla jsem takový vztek, že jsem musela jít pryč, jinak bych asi udělala scénu a řekla jí něco od plic, což by nás mohlo rozhádat na hodně dlouho. Ale to jsem nechtěla. Doufala jsem, že příště to bude jinak. Lucka sama je velice pohostinná, rozhodně se o ní nedá říct, že by byla sobecká. Dokonce mi nabídla finanční pomoc, když jsme na tom nebyli nejlépe.
Asi po 14 dnech na naléhání Lucie i mého syna jsme se k nim opět vypravili na návštěvu. Matýskovi jsem s sebou sbalila hromadu hraček a snažila se mu domluvit, aby si hrál raději jen s nimi a Tomášovi nic nebral. Odpoledne probíhalo celkem v pohodě, pily jsme na zahradě kafe a kluci lítali s míčem, pak si hráli na pískovišti a já si všimla, že Tomáš má kolem sebe prakticky jen Matějovi hračky. Ulevilo se mi, že to bude v pohodě a najednou začal Tomáš řvát a tahat Matějovi z ruky svou hračku. Matěj ho praštil do hlavy.
Lucie vylétla jak šílená, začala chovat Tomáše a nadávala Matějovi, co si o sobě myslí, že nesmí brát Tomáškovi věci a už vůbec ho nesmí mlátit. Když jsem jí řekla, že si Tomáš celou dobu hrál s hračkami mého syna, tak to bylo v pořádku, ale jen sáhl na jeho věci, tak je oheň na střeše. Od plic jsem jí řekla, že se chová naprosto nemožně, že ze svého syna vychovává sobce. Popadla jsem Matěje a odešli jsme.
Před týdnem mi Lucie volala, že ji moc mrzí, že jsme se nepohodly a že by byla ráda, kdybychom zase s Matýskem přišli. Že i Tomáškovi se stýská. Vymluvila jsem se, že je Matěj nemocný a že se ozvu. Ale nevím, co mám dělat.
Manžel mi řekl, ať už k nim nechodíme, ať se stýkáme třeba samy dvě nebo někde na neutrální půdě. Co byste mi poradily?
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 18. října 2010. Anketa je uzavřena.
Názor psychologaMilá Romano, zkouším se vžít do vaší situace a představuji si, jak se ve vás pere role kamarádky a role matky. Lucie je pro vás důležitá, dlouho jste si rozuměly v hodně věcech a měly jste i společné sny. Nyní je váš sen nějak narušen, vidíte, že Lucie je v něčem jiná, svého syna vychovává asi jinak než vy svého Matěje a jinak, než vám připadá správné. Není snadné se smířit se zklamáním, že vaše představy o "přátelství bez poskvrny" je těžké zrealizovat. Mám dojem, že to však může být i šance pro to, aby váš vztah mohl fungovat i přes rozdílnost představ a přání. Věřím, že pro Lucii má vaše přátelství také hodnotu a nechce o ně přijít. Můžete spolu probrat, v čem se lišíte, jaké máte představy o výchově dětí, co se vám líbí a co nemůžete tolerovat jako matka svého syna – můžete Lucii ukázat, kde jsou vaše hranice. To nemusí být nutně konflikt. Ale ani konflikt, výměna názorů a neshoda v některých věcech nemusí vést k tomu, že vaše přátelství nebude pokračovat. Můžete s Lucií mluvit o tom, jak věci vnímáte, co prožíváte, co potřebujete. Tento hovor vám pak může dát vodítko, jak se dále stýkat a jak sladit potřeby matky i kamarádky. |
