Protože v době mé rodičovské se oddělení v bance, kde jsem pracovala, přeorganizovalo, přešla jsem do jiného a mezi jiné kolegy. Do práce jsem se už hrozně těšila. Své děti samozřejmě miluji, ale už jsem toho žvatlání, stavění báboviček a odpovídání na nekonečné otázky měla chvílemi docela dost.
Děti chodí do školky, Barča půjde po prázdninách do školy a já se konečně mohu věnovat své "kariéře". Ovšem nepředstavujte si pod ní bůhvíco, i když jsem vystudovala vysokou a myslím si, že nejsem žádný blbec, přeci jen rodina je pro mne na prvním místě a všechno (i práce) půjde stranou, když mne bude potřebovat. Teď mi stačí na pár hodin vypadnout, pracovat a mít pocit, že jsem užitečná i jinak, než jsem byla dosud.
První mi práci znechutila šéfová
Do práce jsem se těšila i na nové kolegy. Poslední roky jsem kolem sebe měla prakticky jen samé matky, které jsem potkávala na pískovišti či v parku a na řeči o kojení, prvních zoubcích a dětských nemocech jsem už byla alergická. Myslela jsem si (naivně), že moji noví kolegové budou určitě fajn lidi, jako byli bývalí kolegové (před mateřskou jsem pracovala asi šest let a měla jsem štěstí na fantastické lidi).
Názor psychologaMilá Katko, první, co je dobré si uvědomit, je, jak jste na tom vlastně dobře. Vy máte na výběr. Máte muže, máte děti, máte vzdělání, máte práci. Sama zmiňujete čtyři možnosti, co můžete dělat. Ostatní na tom tak dobře nejsou. Vaše šéfová má práci. Jinak nic. A vy jste jediná, kdo ji může o to jediné připravit. Co na tom, že nic takového nechcete. V jejích očích znamenáte jasné nebezpečí. Pro ostatní může být problémem vaše vzdělání. Jste mladší, nejste tak dlouho v kolektivu, a přesto, pokud bude někdo postupovat, budete to nejspíš vy. Pokud se bude propouštět, vás se to nejspíš týkat nebude. A i kdyby, jako vysokoškolačka si najdete práci mnohem snadněji. Za optimální řešení považuji si promluvit s ředitelem. Každá firma má zájem, aby její zaměstnanci byli spokojení a měla by mít mechanismy, jak usnadnit fungování týmů. Nedovedu si představit dvacetičlenný tým fungující bez třenic. Mělo by být v zájmu vašeho ředitele, pomoci vám situaci vyřešit. Můžete si také důkladně promluvit se šéfovou. Její obavy vám přijdou k smíchu, jí rozhodně ne. Měla by slyšet, že ji považujete za inteligentní a schopnou, že nijak nepomýšlíte na její pozici. Že pro vás není prioritou kariéra, ale rodina. Nejspíš bude těžké tento rozhovor začít, ona sama asi nebude připouštět, že se něco takového děje. Možná může být otevřenější při nějaké neformální příležitosti, školení, teambuilding, večírku. Pokud by se to podařilo, je to zřejmě nejlepší možné řešení. |
Po zaškolení do nového systému, který se v bance zaváděl, jsem se v oddělení jako jediná vysokoškolačka - ovšem po šéfové - měla stát její zástupkyní. Průběžně jsme se měsíc v několikahodinových blocích po odpolednech školili ve využívání systému a samozřejmě na mě vždy vyšel ten poslední kurz trvající až do večera. Zařazovat nás do nich byla věc právě vedoucí.
Naštěstí se mě jedné starší kolegyni zželelo a vyměnila si se mnou své kurzy. Od ní jsem se také dozvěděla, že šéfová má ze mě obavy. Prý se bojí, že bych ji mohla z jejího místa vystrnadit. Přišlo mi to k smíchu, takovéhle úmysly rozhodně nemám. Chci pracovat a zároveň se věnovat dětem. A pokud bych měla na starosti dvacet lidí, asi bych to při manželově zaneprázdnění a sporadické pomoci od babiček těžko zvládla.
Další podpásovky od šéfové na sebe nenechaly dlouho čekat. Hlídá, kdy chodím do práce, kdy na oběd a kdy domů. Dokonce si na to "najala" (pochopitelně tajně, ale víme to všichni) svoji oblíbenou kolegyni, která jí donáší. Uklidňuje mě, že nejsem jediná, koho sleduje. Už jsem byla i na koberečku, prý chodím často s dětmi k lékaři. Doporučila mi, jestli bych radši nechtěla s dětmi zůstat doma a vrátit se do práce, až budou větší. Řekla jsem jí, že v žádném případě doma nezůstanu, na návštěvy lékaře mám nárok, navíc tam chodíme opravdu minimálně a když jsou děti nemocné, vozíme je k prarodičům na venkov, nebo občas přijedou babičky k nám.
Nejhorší drbna je Slávka
Naše pracoviště se rozkládá ve velkém open space, kde je asi 60 lidí. Sedíme do kruhu vždy čtyři spolu. Moje nejbližší kolegyně Slávka a Jarka jsou padesátnice s dospělými dětmi a třetí Vlaďka je mnohem mladší než já, čerstvě vdaná a zatím bez dětí. Ostatní kolegové sedí dál od nás, také v podobných kruzích jako my.
Když jsem nastoupila, kolegyně mě přijaly docela mile. Mohly se přetrhnout, aby mě zasvětily jak do práce, tak do chodu celého oddělení. Ony mě jako první varovaly, abych si dávala pozor na oblíbenkyni šéfové. Zdrbly ji, jak mohly. Ovšem později jsem viděla, jak jí lezou do zadku, je to samé: "Jarmilko sem, Jarmilko tam... Jak bylo o víkendu?" A tak podobně...
Nejhorší je Slávka, ta nenechá na nikom nit suchou. Člověku se staví do očí jako nejlepší kamarádka a jakmile odejde, hned si na něm smlsne. Zažila jsem ji takto několikrát. Co ale nechápu, je, že pomlouvá i svou nejlepší kamarádku Jarku. Ta je ovšem stejná jako ona.
Neříkám, že bych občas o někom nechtěla slyšet nějaký pikantní drb, ani že jsem nikdy nikoho nedrbala, ale to, co se děje u nás v práci, to je skutečně hrozné. Poslední dobou se snažím vůbec nezapojovat do rozhovorů, na obědy chodím sama, nebo si přinesu něco z domova a když to jde, nasadím sluchátka s hudbou a dělám, že nic neslyším.
Jsem opravdu zhnusená na nejvyšší míru. V životě jsem něco podobného nezažila. Domů z práce chodím otrávená, už od pondělí se těším na víkend a v neděli večer mám chuť se opít při představě, že příští den uvidím šéfovou a kroužek drben kolem mě.
Manžel mi už několikrát řekl, ať jsem klidně doma, že pár let, než začnou být děti náročnější, to potáhneme z jednoho platu, ale já nechci. Vím, že to není jednoduché se po dlouhé době doma zase vracet do práce. Nebo si můžu najít něco jiného, ale jsem tak vystresovaná, že mám pocit, že všude to bude stejné. Prosím, poraďte mi.
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 30. srpna 2010. Anketa je uzavřena.
