Příběh Lucie: S přítelem jsem 10 let, žijeme však každý zvlášť

Jsem rozvedená, mám šestnáctiletého syna, se kterým žiji sama v celkem prostorném bytě. Přitom mám už deset let přítele, s nímž se vídám dost často. Svým způsobem spolu žijeme, ale on se stále vrací do svého bytu, ke kterému mi ani nedal klíče.

Jmenuji se Lucie, je mi 46 let. Mám za sebou velmi nepodařené manželství a bouřlivý rozvod. Exmanžela jsem si brala z velké lásky a taky proto, že jsem musela. Mí rodiče mě pomalu prosili na kolenou, abych si ho nebrala, doprovázela ho opravdu nehezká pověst sukničkáře, člověka, kterému práce příliš nevoněla, a pokud měl sem tam nějaké peníze, naházel je do automatů.

Svatbu jsem si prosadila

Jenže měl jednu velkou přednost, byl to fakt moc pěkný chlap. Já byla tenkrát oplácaná, tudíž sebevědomí na nule, a také jsem se bála, že mi ujíždí vlak i s nádražím. Takže když o mě projevil zájem muž, kterému stačilo kývnout a místní děvčata mu ležela u nohou, nechtěla jsem se ho kvůli nějakým trapným drbům vzdát. Věřila jsem, že se mnou bude někdo úplně jiný, že ho předělám. Byla jsem těhotná a on se k dítěti hrdě hlásil, i tak mě ale naši přesvědčovali, ať jsem raději svobodná matka, že klidně vydrží řeči sousedů, postarají se o nás, jen ať si ho neberu.

Vzala jsem si ho a brzy jsem litovala. Nejdřív prošustroval moje úspory, pak se zadlužil, občas mi zahnul, o syna téměř nejevil zájem. Vydržela jsem to tři roky, rodiče mi tenkrát hodně pomohli a budiž jim ke cti, nikdy mi nevyčetli, že jsem na ně nedala. Pozitivní na mém manželství (samozřejmě kromě syna) bylo to, že mě ty několikaleté nervy po boku exmanžela připravily o nadměrná kila. Prokoukla jsem.

Nový začátek

Napište svůj příběh i vy

Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na [e-mail]. Respektují vaši anonymitu.

Rok jsem se synem žila u rodičů, ale nebylo mi to u nás v městečku příjemné, neustále jsem narážela na svého bývalého, slýchala, co kde provedl. Štvalo mě, že mi o něm plno lidí muselo neustále vyprávět, mě už dávno nezajímal a pro syna byl cizí člověk. Nakonec se vše vyřešilo, když tátova neprovdaná sestra měla úraz a potřebovala pomoc. Žila sama v dost velkém bytě ve městě a domluvily jsme se, že se k ní nastěhuju a zároveň jí budu pomáhat s rekonvalescencí i hrazením nákladů na byt. Teta bohužel do roka zemřela. Byt zdědil můj táta a daroval ho mně.

Žili jsme se synem jen sami dva, po žádném muži jsem netoužila, i když bych si celkem mohla vybírat. Jenže osud tomu chtěl jinak a poznala jsem Erika. Seznámili jsme se v jedné dětské herně, kde byl s neteří a já se synem. Děti si hrály a my se dali do řeči. Hezky se s ním povídalo a v jeho společnosti jsem se cítila už po pár minutách moc dobře. Zažila jsem takový zvláštní pocit bezpečí. Řekl mi o sobě, že je svobodný, před časem mu jedna žena zlomila srdce a on neměl chuť na další známost. A ani prý nijak netouží po vlastních dětech, stačí mu občas pohlídat neteř, kterou miluje a ona jeho.

Chci společné bydlení

Oba jsme se ve společnosti toho druhého cítili opravdu skvěle, domluvili jsme si, že se musíme zase sejít a rovnou jsme se domluvili. A tak začal náš vztah, který bude brzy trvat skoro deset let. Erika miluju, i můj syn si ho oblíbil, stejně tak Erik ho má rád. Vím, že můj přítel má rád mě, ale naše „soužití“ má aspoň z mého pohledu jednu velkou vadu na kráse. Žijeme každý zvlášť. Erik má svůj byt, menší než já, alespoň dva či tři dny v týdnu v něm tráví. Většinu času je ale u nás, podílí se na společné domácnosti, přispívá mi na bydlení i na stravu, má u mě i své věci, ale stejně vždy na pár dní zmizí do svého bytu.

V prvních letech mi to ani nevadilo, sice jsme od počátku našeho vztahu cítili, že to bude klapat, byli jsme na stejné vlně, ale nevadilo mi být sama se synem a on ve zase sám ve svém bytě. Postupně jsme spolu trávili víc a víc času, dala jsem mu klíč od svého bytu, aby mohl kdykoliv přijít, ale on mi ten svůj nenabídl. Pouze jednou mi ho dal, když odjel na týden za svým strýcem do Německa, a chtěl, abych mu vyzvedla poštu a zalila kytky. Klíč pak po mně chtěl ale zpátky.

Když jsem mu navrhla, proč nežijeme spolu napořád, třeba u mě, mám větší byt a on by ten svůj mohl třeba pronajímat, tak se z toho vykroutil. Prý mu to takto vyhovuje. Jenže mě to čím dál víc štve. Připadám si tak divně, jako kdyby mě jen využíval. Někdy si říkám, co tam dělá sám, proč se tam vrací. Nemá třeba milenku? Ale je mi trapné se ho znovu ptát.
Lucie

Názor psycholožky čtěte na další straně.