Jmenuji se Adéla, je mi 33 let. S manželem Tondou (starším o dva roky) žijeme v jednom menším městě na Vysočině. Jsme spolu už 12 let a máme dvě děti. Já pracuji na poště a Tonda je vyučený zedník.
Brali jsme se hodně mladí
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
V našem městě žiji od narození. Vyrostla jsem v domku kousek od pošty, kde dnes pracuji. Mám ještě sestru, je o osm let starší. Žije ve vedlejší vesnici, asi deset kilometrů od nás. Po smrti tatínka se k ní přestěhovala i naše mamka a my s Tondou bydlíme v domku po rodičích, který Tonda perfektně zrekonstruoval.
S manželem jsme se seznámili u mě na poště. Tonda byl tenkrát v létě u kamaráda, pomáhal jeho rodičům na stavbě domu a na poštu si přišel pro balík, který mu poslala jeho máma. Laškoval se mnou na přepážce a po práci na mě počkal. Celé léto jsme strávili spolu a plánovali, jak se budeme scházet, až Tonda od nás odjede. Naštěstí jsme to k sobě neměli daleko. Bydlel od nás zhruba 30 kilometrů. Jenže po létě jsem zjistila, že jsem těhotná. Byla svatba a Tonda se přestěhoval k nám, to ještě žil i můj táta.
Tonda si naštěstí našel v našem městě práci. Pracoval na stavbě velkého nákupního centra a později i na dalších stavbách v okolí. Já byla doma skoro pět let, dva roky po dceři se nám ještě narodil syn. Rodiče nám také pomáhali. Na ty roky vzpomínám moc ráda.
Jenže pak zemřel táta. Maminka se rozhodla, že nás se sestrou podělí - prodala chalupu, co měli s tátou po jeho rodičích, vybrala úspory a odstěhovala se k sestřině rodině. Dům nám přenechala, stejně potřeboval velkou rekonstrukci. Zhruba rok potom Tonda přišel o práci. Vrhnul se na tedy na opravu našeho domu, všechno si dělal sám, takže nás to ani moc nestálo. Měli jsme nějaké úspory a taky nám pomohli jeho rodiče. Tonda je jedináček a oni stále tvrdili, že si peníze do hrobu nevezmou. Tonda občas sice nějakou práci našel, ale nic moc to nebylo.
Tonda byl na roztrhání
Brzy se rozkřiklo, jak je Tonda šikovný, jak si všechny možné práce dokáže udělat sám. I já jsem tomu občas dost pomohla, protože jsem si nenechala pro sebe, jakého mám šikovného manžela. Chlubila jsem se, co všechno umí. Já se jím vytahovala, dělalo mi dobře, jak mi ženské v práci i kamarádky závidí.
Dveře se u nás netrhly, každou chvíli někdo přišel, jestli by mu Tonda s něčím nepomohl, něco neopravil apod. A on šel, vždycky něco za svou pomoc dostal, láhev vína, basu piv, bábovku, a pokud to byly peníze, tak jen pár drobných. Tondovi prý bylo hloupé si něco vzít, vždyť šlo o sousedskou výpomoc.
Zpočátku za ním chodili spíš chlapi, kteří potřebovali pomoci s nějakými chlapskými pracemi kolem domu nebo auta. Ale netrvalo dlouho a volaly nebo se zastavily i ženský ze sousedství (pochopitelně ty, co žily samy), jestli by se jim nepodíval na ucpaný dřez, přimontoval poličku, vyměnil žárovku a tak podobně. Tonda nikdy nikoho neodmítl.
Založ si firmu
Jeho občasné výpomoci trvaly několik měsíců a mně najednou došlo, že by si Tonda mohl založit firmu. Slyšela jsem o mužích, kteří pracují jako tzv. hodinoví manželé, a můj Tonda byl přesně ten, komu by taková práce seděla. O pořádnou práci už dlouho nezavadil, tak proč by nevyužil toho, že je šikovný, že je o jeho práci zájem, a tak by se výpomocemi v domácnostech mohl vlastně živit.
Tonda byl nadšený. Necelý měsíc od nápadu už nepomáhal sousedům (tedy spíš sousedkám) s drobnými opravami, ale pracoval jako hodinový manžel. Nechal si vytisknout vizitky, v místním plátku mu několikrát vyšel inzerát. Pochopitelně své udělala hlavně doporučení. Tonda se ze dne na den stal celebritou. Byl na roztrhání. Na poště jsem denně slýchala samou chválu na to, jak je šikovný, milý a jaká jsem šťastná žena, že zrovna jeho mám za manžela.
Pochopitelně jsem byla pyšná. Ale jen prvních pár měsíců, pak jsem začala všeho litovat. Tonda skoro vůbec není doma, nemá na nás čas, protože ho tráví u jiných. A já začala žárlit, nejdřív tak nějak obecně, ale poslední dobou i na pár konkrétních rozvedených paniček. Na poště mi mého muže vynášejí do nebes a vždycky s takovým významným úsměvem nebo spíš úšklebkem. Doma jsem na Tondu uhodila, jestli se jeho služby netočí i kolem něčeho jiného. Tonda se tak nějak divně vykrucoval, co si prý jako myslím. Je to všechno jen nesmysl, ty ženský prostě potřebují, aby jim někdo doma občas pomohl. Nic jiného v tom není a prý se jen přede mnou vytahují.
Nevím, jsem z toho všeho dost otrávená, Tondova práce mi vadí. Takhle jsem si to opravdu nepředstavovala. Máme sice mnohem víc peněz, ale za jakou cenu? Někdy se přistihnu, že bych radši byla bez Tondy, než abych se takhle užírala žárlivostí.
Adéla
Názor odborníka: Jak byste to chtěla vy?
Dobrý den, Adélo, oceňuji vaši snahu si říci o pomoc se svou bolestí v partnerském vztahu. Práce hodinového manžela je pro vašeho partnera jistě dobrou volbou, byť jméno profese vyvolává i jiné asociace, obvykle však zcela mimo mísu. Lidé si prostě někdy na nové profese obtížně zvykají. Je určitě skvělé, že jste se na zařízení jeho firmy i získání uznání v okolí podíleli oba. Jistě cítíte uspokojení z toho, že je partner takto oblíbený a spokojený.
Napadá mě, co všechno pro svou spokojenost potřebujete vy? Je to větší pozornost partnera? Nebo nechcete, aby chodil k "některým klientkám". Reflektujete, zda je vaše žárlivost oprávněná, zda dobře interpretujete významy pohledů lidí? Mohla jste se na Tondu zatím vždy spolehnout? "Klape" to ve vašem vztahu po všech stránkách? Nebo nechcete, aby tolik pracoval? Co si o vaší žárlivosti myslí on? Jak společně vnímáte, že byste mohli podpořit váš vztah, tolik jste toho společně prožili, zvládli a dokázali? Určitě můžete na některé zakázky chodit spolu, pokud by proti tomu nic neměl a necítil se kontrolován.
Určitě není od věci se společně partnersky (tedy ne z pozice diktátu, ale vzájemného respektu) domluvit na tom, kolik hodin práce týdně je pro vás pro oba únosné, v případě stabilně vyššího počtu (ne jen občasného převisu poptávky) zakázek by také partner mohl přibrat do týmu nějakého spolehlivého kamaráda, který by mu mohl občas vypomoci.
Určitě, pokud tyto řádky nebyly postačující k vyřešení vašeho trápení, doporučuji zajít za psychologem či psychoterapeutem.
Stanislava Ševčíková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 1. září 2014. Anketa je uzavřena.
