Jmenuji se Edita a je mi 35 let. Manžela jsem si vzala před dvanácti lety po čtyřleté známosti. Před svatbou jsme spolu už tři roky žili u jeho rodičů v domku, kde jsme měli svoje zázemí - pokoj s malou kuchyňkou a koupelnu se záchodem.
Co nejdříve do svého
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Vzali jsme se krátce po tom, co jsem otěhotněla. Manžel se tenkrát rozhodl, že si pořídíme něco svého. Prostor, který jsme v domě rodičů měli, byl malý i pro nás dva, natož pro tříčlennou rodinu. Navíc už jsme moc toužili vypadnout. S manželovou matkou to byl dost k nevydržení. Neustále řešila, kolik utrácíme, že moc pereme a spotřebujeme tak hodně energie, a i ta voda, co stojí peněz. Na bydlení jsme jim pochopitelně přispívali, ale to ona neviděla. Proto bylo pro nás nejjednodušší jít do vlastního.
Nakonec jsme si koupili třípokojový byt. Neměli jsme tolik, abychom ho celý zaplatili ze svého, museli jsme si tedy vzít hypotéku. A to jsme zase poslouchali řeči od matky, že se zadlužíme na půl života, budeme mít sotva na slanou vodu, že ona s tátou nás podporovat nebudou. Mají nárok si svůj důchod užít a peníze utrácet za to, co oni chtějí, ne je strkat do nás. Přitom my jsme od nich nic nechtěli.
Manžel řekl tchyni jasně, že žádné její dary nepotřebujeme. Ona je totiž schopná nám i po letech vyčítat, že za tu rychlovarnou konvici dala tři stovky a my ji nepoužíváme. Když jsem se jí snažila vysvětlit, že jsem si koupila jinou, úspornější, obvinila mě z rozhazování.
Prý hodně utrácíme
Také nám třeba dá k Vánocům nebo narozeninám peníze a přesně sama určí, na co je máme použít. Přijde na návštěvu a napadne ji, že by nám mohla darovat nové povlečení, ale netroufá si je sama vybrat, tak nám na něj dá peníze. A pak neustále zjišťuje, jestli už jsme si ho koupili. Jenže my nové povlečení nechtěli, peníze jsem použila na domácí pekárnu, po které jsem toužila. Tchyně se mohla zbláznit, že vyhazuji peníze za kraviny, a kdyby to věděla, tak nám žádné nedá.
Chci odejít od manželaJe mi 43 let a jsem 25 let vdaná. Až teď mi dochází, že jsem si nic neužila  |
Nebo třeba když se manželův mladší bratr ženil, jeho tcháni dali své dceři nějaké peníze, které pro ni našetřili. Švagrová pochopitelně většinu použila na zařízení domácnosti, ale také si koupila za pár tisíc kožich. Když se to dozvěděla tchyně, mohla se zbláznit. Několik měsíců jsem to od ní slyšela. Přitom jí do toho nic nebylo. Ona mladým žádné peníze nedala.
Taky pořád řeší, kolik peněz utrácíme za děti, za jejich kroužky nebo počítač, oblečení a podobně. Prý dávat tisíce za nějakou keramiku, fotbal, že jsme se zbláznili. Odjakživa dětem stačilo běhat venku s kamarády, to je zadarmo. Těžko jí vysvětlujeme, že je jiná doba, že je třeba děti rozvíjet, že jsme rádi, když dělají, co je baví a co jim jde. Podle ní je to vyhazování penězi.
Tchyně bedlivě sleduje i sousedy
Tchyně nenechá nit suchou ani na lidech ze svého okolí. Pořád řeší, kde Nováková vzala na tu novou pračku, že Málková je každý druhý týden u holiče, Vondráček má po roce další auto a Horákovi zase jedou do Egypta. A pak drbe se sobě podobnými babami z okolí.
Párkrát to zkoušela i na mě, nedávno ze mě tahala, ať zjistím, kolik bere jedna známá, že to prý není možný, aby měla zase novou značkovou kabelku a kožené kozačky, když si jedny koupila nedávno. Řekla jsem jí na rovinu, že mě to nezajímá a je mi to naprosto jedno.
Deptá už i děti
Bohužel tchyně ale začíná blbnout i naše děti, dceři je jedenáct a synovi devět. Mají už docela o penězích přehled. Snažíme se s manželem vychovávat je v této oblasti k samostatnosti. Pravidelně dostávají kapesné a chystáme se, že jim časem zřídíme i vlastní účet. Chceme, aby znaly cenu peněz a naučily se o nich rozhodovat. Běžně se s nimi bavíme o tom, kolik co stojí, co si můžeme dovolit i za co je zbytečné utrácet.
Jenže tchyně začala do svých hovorů o penězích zapojovat i děti. Když ji neposloucháme my, řeší to s nimi. Pořád jim líčí, jak jsou na tom s dědečkem špatně, jak jim nemůže koupit, co by chtěla. Dokonce jim vykládá i drby o svých známých, se kterými neuspěla u mě.
Dcera mi nedávno řekla, že jí babička chce dát k narozeninám peníze, aby si něco koupila, ale rovnou vyjmenovala, co si za ně koupit nesmí. Dcera brečela, protože si chtěla koupit paměťovou kartu do mobilu a babička jí to zakázala.
Už toho začínám mít dost. Nejradši bych tchyni ze svého života vyškrtla, ale to mi asi neprojde...
Edita
Dobrý den, paní Edito, naprosto chápu vaše rozhořčení. Je dobré si uvědomit, že dárci peněz občas mívají ve vztazích tendenci vynucovat si určitou pozici. Kupují si pozornost, poslušnost, vliv a pravomoc mluvit obdarovaným do života. Jakoby tím říkali: „Když já tebe obdarovávám, buď vděčný/á a naslouchej mi/poslouchej mě. Povím ti, co je důležité a co ne a ty se podle mého přesvědčení musíš zachovat!“
Pokud vy či vaše děti peníze a jiné dárky přijímáte, měli byste počítat s tím, že v očích tchyně tím přistupujete na obchod „dar za právo mluvit do života“ místo bezpodmínečného obdarování, které byste si třeba přála vy.
Obávám se, že pokud chcete oslabit dojem tchyně, že smí mluvit do věcí, do kterých jí podle vás nic není, nezbývá vám nic jiného než přestat od ní a jejího muže přijímat jakékoli dary. To jsou totiž zjednodušeně řečeno takové malé sondičky do vašeho života, kterými si tchyně podle mne dodává sílu a přesvědčení, že smí i ve vaší domácnosti určovat pravidla. A pokud jsem správně pochopil, nejde jen o peníze. Z vašeho dotazu jasně vyplývá, že jde i o způsob ovlivňování výchovy a vnucování svých hodnot obecně.
S přáním všeho dobrého,
Petr Jarolímek, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 2. listopadu 2015. Anketa je uzavřena.
