Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Jmenuji se Soňa a je mi 62 let. S manželem Mirkem (65 let) jsme nedávno oslavili 37. výročí svatby. Máme celkem spokojené, nekonfliktní manželství. Oba jsme dost klidné povahy, umíme dělat kompromisy i jeden druhému ustoupit. Pochopitelně i my dva se umíme pohádat, ale naštěstí jsme i ty neshody vždycky dokázali konstruktivně vyřešit.
Celý život jsme oba dost tvrdě pracovali, oba v továrně na směny. Když byly děti malé, babičky, které by nám pomáhaly, jsme neměli, tak jsme se kolikrát doma jen potkávali, předali si děti a šli do práce. Naučili jsme děti samostatnosti. Syn i mladší dcera měli od dětství hezký vztah, je mezi nimi jen dvouletý rozdíl. Byli hodně spolu a sourozenecké kamarádství jim vydrželo až do dospělosti.
Syn žije ve městě, dcera s námi
Syn se osamostatnil první, zamiloval se a odstěhoval do městečka vzdáleného od naší obce zhruba deset kilometrů. Vzal si děvče z druhého konce naší vesnice. Je milá, ale na můj vkus příliš tichá, a i když už je to dávno dospělá ženská, pořád působí dost zakřiknutě. Ale s naším synem si rozumí, mají hezké manželství. A dvě děti k tomu, dnes jim je už osm a deset let. Její rodiče mají jen ji, a když jim oznámili, že se chtějí vzít, dostali od nich peníze na byt.
Naše dcera zůstala s námi doma. I ona si našla partnera, vdávala se zhruba rok po bratrovi. A protože máme celkem velký dům, zeť ho s pomocí kamarádů celý zrekonstruoval a udělal v něm dva byty, předělal půdu a mají tak krásný dvoupatrový byt. Žijeme společně už několik let a dá se říct, že to celkem klape. S manželem ani nemáme potřebu jim do něčeho mluvit, i když se kolikrát musíme držet. Dceřin manžel je dost výbušné povahy, pro sprosté slovo nejde daleko a občas to u nich pěkně jiskří. Ale na druhou stranu musím uznat, že je to pracant a o ženu i syna se stará, také kolem domu je vidět hodně jeho práce.
Jejich synovi je deset, stejně jako staršímu vnukovi od syna. Doufala jsem, že všichni tři kluci budou hodně času trávit společně, máme velkou zahradu, s manželem jsme v důchodu, tak jsme si říkali, že na stará kolena budeme trávit dost času s dětmi. Jenže všechno je jinak, synovy děti prakticky nevidíme. Jeho rodina si nesedla s rodinou dcery. V koutku duše uznávám, že se ani nedivím. Snacha je pravý opak zetě a také děti jsou naprosto odlišné. Synovi kluci zdědili povahu po mámě, jsou hodní, citliví a nepříliš průbojní. To syn od dcery je typický rošťák, je hodně živý, všude je ho plno, neustále vymýšlí nějaké lumpárny. I ve škole s ním jsou stále nějaké potíže.
Rodiny dcery a syna si nesedly
A v rozdílnosti obou rodin se projevil zásadní problém, který bohužel odnášíme my s manželem. Zpočátku nás syn se ženou i dětmi celkem často navštěvovali. A většinou u jejich návštěv byla i rodina dcery. Dcera má se synem stále hezký vztah, i švagrovou má ráda, znají se vlastně od dětství, tak se s nimi chtěla vidět, když k nám přijeli. Ale u toho musel být i její muž a syn. A v tom byl ten zásadní problém. Zeť, jak je hlučný a na všechno má svůj názor, který doprovodí i pár sprostými slovy, se neshodl se synem, byla z toho velká hádka, což nezvládla synova manželka. A bohužel k podobnému konfliktu došlo několikrát, než syn prohlásil, že k nám už jezdit nebude.
Ale horší, aspoň pro nás s manželem, je to, že si „nesedly“ ani děti. Vnuk od dcery je pravý opak synových kluků, a když došlo i na slzy po nějaké potyčce, syn prohlásil, že s tím malým syčákem jeho děti trávit čas nebudou.
Takže teď je to tak, že syn jezdí s manželkou a dětmi na návštěvu za jejími rodiči, kteří bydlí jen pár minut od nás a za námi ani nejdou. Jednou dvakrát se syn zastavil na pár minut u nás sám, bylo mu to hloupé, že by nepřišel, ale děti a snachu jsme neviděli. Občas jedu sama nebo s manželem za nimi do města na návštěvu, ale to jsme u nich vždycky jen chvíli, děti si ani pořádně neužijeme. Ne tolik, jako kdyby u nás mohly být i víc dnů. S manželem jsme už vymysleli, že je budeme brát aspoň na výlety, nebo na pár dnů někam na dovolenou. Jenže to zase žárlí dcera, že jejího syna nikam vzít nechceme.
Je to pro nás takový začarovaný kruh, ze kterého nevíme, kudy ven.
Soňa
Názor odbornice: Našla jste dobré řešení
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Soňo, popisujete rodiny svých dospělých dětí, které si z různých důvodů nesedly. A také hovoříte o svém nápadu brát občas synovy děti na výlety. Možná byste si přála, aby si vaše dospělé děti s partnery všichni dohromady lépe sedli. A bylo by také pěkné, aby spolu ráda trávila čas všechna vaše vnoučata. Realita je však jiná a ve vaší moci bohužel není ji změnit. Podíváme-li se na celou situaci z jiného úhlu, je moc fajn, že mají obě vaše dospělé děti fungující manželství. Sdělujete, že syn a dcera spolu mají stále fajn vztah. Že obě rodiny netráví nadšeně každou volnou chvíli pohromadě, bych nevnímala jako zásadní zádrhel.
Zamyslím-li se nad spletitostí celé situace, připadá mi, že se vám vlastně podařilo vymyslet dobré řešení. Možná zbývá malinko dotáhnout komunikaci o výletech s dcerou. S jejím synkem přece bydlíte, proto máte mnohem více možností se vídat než se vzdálenějšími vnoučaty od syna. A konec konců proč byste někdy nemohli vyrazit na výlet i s rošťákem? Když bude s vámi sám, třeba bude i celkem snesitelný.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 24. září 2018. Anketa je uzavřena.
