Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Ve 24 letech jsem konečně měla pocit, že jsem svobodná. Konec studia i závislosti na rodičích. Opustila jsem rodné hnízdo a vydala se "do světa". Naštěstí jsem měla během vysoké skvělou praxi v jednom mezinárodním podniku, byli se mnou spokojeni a já tam nastoupila na stálé místo. Měla jsem slušný plat a mohla si dovolit i pronájem dvoupokojového bytu.
Měla jsem i přítele ještě z dob studia, ale on se chtěl usadit a mít rodinu, chtěl se dokonce ženit, ale já na to nebyla zralá. Postupně jsme se vzdalovali jeden druhému, konec přišel, když jsem odmítla, aby se ke mně nastěhoval. Se svým životem jsem byla spokojená, žádné závazky - jednou ano, ale aspoň pět let ne. Už mě nečekaly žádné zkoušky, žádné biflování a já si ten pocit svobody a nezávislosti chtěla užívat.
Seznámení ve výtahu
Asi po roce k nám do firmy nastoupil na pozici jednoho z ředitelů nový kolega – sympatický a pěkný chlap. Nezadaná část ženského osazenstva na něm mohla oči nechat. Kolegyně vypátraly, že je rozvedený, jeho žena prý byla pěkná "mrcha" a že má dvě děti. Přiznávám, že se mi líbil, ale to bylo všechno, ani ve snu mě nenapadlo, že se do něj jednou bláznivě zamiluju.
Dali jsme se dohromady naprosto originálním způsobem, zůstali jsme spolu při cestě z práce asi deset minut trčet ve výtahu. Já byla nervózní, hrozně jsem se bála a on mě uklidňoval. Když vše dobře dopadlo, pozval mě na skleničku, abych se prý vzpamatovala. A tím náš vztah začal. Zpočátku jsme se scházeli jen u vína, na nějaký hlubší vztah to nevypadalo. Přeci jen byl šéf a byl v práci často dlouho do večera. Naštěstí jsem nebyla jeho podřízenou, pracoval na úplně jiném úseku než já. Přesto jsme náš vztah nechtěli mezi kolegy příliš ventilovat.
Společný život
Po čase jsme ale oba cítili, že už nejde jen o povrchní známost, ale o něco mnohem většího. Pavel mi řekl všechno o své rodině, o ženě, která mu poslední roky manželství dělala ze života peklo, nepracovala, našla si milence a on už toho měl dost a jejich manželství se rozhodl ukončit. Ta to uvítala a i s dětmi se nastěhovala k novému a prý i dost bohatému příteli. Nakonec společný dům prodali a peníze si rozdělili napůl. Pavel nechtěl přijít o děti, ale zároveň se o ně nemínil s exmanželkou tahat. Docílil toho, že je měl jeden víkend v měsíci a 14 dní v létě o prázdninách a také každé druhé Vánoce.
Když to mezi námi začalo být vážné, pustila jsem svůj pronájem a nastěhovala se k Pavlovi do mnohem většího bytu. Bylo nám spolu skvěle a měli jsme i stejné názory na společný život. Pavel ani já jsme rozhodně nechtěli zakládat rodinu, ani se brát. Jednou možná, ale teď určitě ne. Jeho děti jsme měli u sebe jednou za měsíc a byly to docela podařené víkendy, ale pak jsme byli rádi, že je zase klid.
Nastěhovaly se k nám děti
Náš bezva život vydržel zhruba rok. Pavlova žena se mezitím vdala za nového přítele, narodila se jí dvojčata a najednou jí její děti z prvního manželství doma překážely. Bylo toho prý na ni moc. Také děti byly hodně vystresované a přesvědčovaly tátu, aby si je vzal k sobě. Už nejsou až tak malé (kluk 11 let a holka 13 let) a s námi by jim prý bylo mnohem lépe. Pavel podlehl a zažádal o svěření dětí do své péče, exžena to velmi ráda odsouhlasila a najednou jsme byli čtyři.
Ze mě se tak stala macecha na plný úvazek. Pryč byly ty bezstarostné chvíle, po práci jsem letěla domů, abych nakoupila, navařila, zkontrolovala děti. Zpočátku mi Pavel dost pomáhal, ale přeci jen má náročnou práci a postupně zůstalo všechno na mě. Nemohu říct, že by děti byly nevychované nebo rozmazlené, doma mi docela pomáhají, neodmlouvají, i se dobře učí, ale mně se otočil život o 180 stupňů.
Vždyť já to ještě takhle nechtěla, ještě mám dost času a hlavně chtěla bych mít dítě od miminka a to postupně vychovávat. Jenže kdoví, pokud u nás Pavlovy děti budou vyrůstat, zda se vůbec k tomu vlastnímu dítěti dostanu.
Už to trvá několik měsíců, já jsem otrávená, unavená, s Pavlem na sebe nemáme vůbec čas, děti jsou s námi pořád. Bohužel Pavel už rodiče nemá a své rodiče jsem o pomoc požádat nezkusila. Když jsem se s Pavlem seznámila, varovali mě, že to není dobrý nápad.
A vlastní matka dětí? Tak ta se vybarvila, o své děti vůbec nejeví zájem. Když k ní měly jet na víkend, vždycky se na něco vymluvila, až samy děti řekly, že k ní jezdit nebudou.
Nevím, co mám dělat. Mám sice hezkou rodinu, ale je to na mě moc brzy…
Vendula
Názor odborníka: Máte právo žádat o větší podporu
Dobrý den, Vendulo, chápu, že jste se najednou ocitla v životní situaci, kterou jste ještě sama neplánovala, na kterou se necítíte připravena. Rozhodnutí druhých (partner, partnerova bývalá manželka, děti) vás "hodilo" do nové role matky v domácnosti, to by nejspíše zaskočilo téměř každého. Tím spíš, že jste si tuto roli sama nezvolila.
Můžete pociťovat vztek, bezmoc, nejistotu, obavy, i smutek ze ztráty svobodného života bez odpovědnosti za děti. Kromě těchto pocitů však na sebe můžete být i hrdá, jak dokážete být flexibilní, jak umíte domácnost zorganizovat, jak tuto náročnou situaci prakticky zvládáte. Z vašeho dotazu ovšem jasně zaznívá velká únava a vyčerpanost. Zasloužila byste si snížit tempo a míru zátěže, která na vás od příchodu dětí do domácnosti dlouhodobě leží. Máte právo žádat větší pomoc a podporu od svého okolí.
Napadá mě, zda je možné promluvit s partnerem o tom, jak se cítíte a přizvat ho jako parťáka ke společnému hledání řešení, jak vám ulevit od povinností, abyste mohla žít svůj život v co největší možné míře podle svých představ. Je důležité, aby vás váš život těšil a nenutilo vás to ze vztahu utéci. Zkuste spolu vymyslet, jak vám zachovat více volného času, jak pro vás samotnou, tak i pro váš partnerský vztah. Vyzkoušejte vše, co vás napadá (např. chůva či hospodyně, některé dny v týdnu povinnosti přebírá partner, jídlo se objedná, zapojit prarodiče, pokud ochotní pomoci, apod.). Nebojte se říci si o pomoc. Držím vám palce!
Mgr. Martina Frintová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 26. května 2014. Anketa je uzavřena.
