Celou základní školu jsme s Aničkou strávily v jedné lavici. Stejně tomu bylo i na střední, představa, že bychom šly každá jinam, byla nemyslitelná. Takže jsme se obě přihlásily na stejnou školu a naše každodenní přátelství pokračovalo až do maturity.
Byly jsme jak dvojčata. Obě jsme podobné typy, a když jsme nosily stejný účes, občas i stejné oblečení, každý nás považoval za sestry.
Po maturitě jsme se musely oddělit
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Maturita pro nás znamenala víc než pro mnohé jiné studenty, čekalo nás rozloučení. Ani jedna z nás na vysokou nechtěla, šly jsme do práce. Bohužel najít místa, abychom i nadále byly stále spolu, nešlo. Anča si našla práci v pojišťovně a já v obchodním oddělení jednoho podniku v našem městě. Už jsme se neviděly denně, ale v denním kontaktu jsme byly. V té době jsme už začaly i randit s kluky, takže času na sebe jsme měly stále méně. Ale srovnaly jsme se s tím.
Já jsem poznala svého budoucího manžela v jednadvaceti. Vzali jsme se po roce, když jsem čekala naši první dceru. Anča byla stále svobodná a samozřejmě mi šla za svědka. Když se narodila Klárka a za rok i Maruška, Anča pořád nikoho neměla. Zato byla u nás aspoň čtyřikrát týdně, byla skvělou tetou pro moje holčičky a rozuměla si i s mým manželem. Byli jsme oba moc rádi, když k nám přišla. Občas jsem ji využila jako hlídací tetičku, abychom si mohli s manželem někam vyrazit.
Ančin přítel se mi nelíbil
Když Aničce táhlo na třicítku, seznámila se s Jardou. Rozvedeným, o pět let starším borcem. To slovo jsem musela napsat, protože když nám ho po několika měsících známosti konečně představila, choval se jako mistr světa. Všude byl, všechno viděl, od všeho měl klíče. Přede mnou i před manželem se předváděl, co všechno umí a dokáže a co všechno pro Aničku udělá, co jí koupí, jak nebude muset chodit do práce, jak si ji bude hýčkat a tak dál a tak dál.
Od prvního okamžiku mně i mužovi byl protivný. Ale Anička na něm visela očima. Když se mě později zeptala, co Jardovi říkám, nerada jsem jí ho odsouhlasila. I když jsme si s Ančou vždy říkaly i nemilou pravdu do očí, teď jsem ji prostě nemohla ranit. Byla zamilovaná a za pár měsíců, co nám ho představila, byla svatba. Anička čekala miminko.
Jarda Aničku ponižuje
Už je to pět let, co jsou spolu. Ještě pár měsíců trvalo to jeho chvástání před námi, kdy Aničku vynášel do nebes. Jenže já od ní věděla, že doma se už chová úplně jinak. Nadává jí, že je nemožná, ať si nemyslí, že když čeká dítě, že jí bude nějak ulevovat. Není nemocná, je jen těhotná.
Po porodu to bylo ještě horší, s ničím jí nepomáhal. Vyčítal jí, že on musí živit tři lidi a ona se jen fláká doma. V té době jsem k Aničce často chodila na návštěvu, chtěla jsem jí oplatit to, jak mi ona pomáhala, když se narodily moje holky. Na vlastní oči jsem zažívala, jak jí i přede mnou nadával, že je neschopná, že nic nezařídí, teplé večeře uvaří jen několikrát týdně a on se přitom honí, aby se měli dobře, a ona si doma válí šunky.
Pak jsem k Aničce raději přestala chodit, už jsem ho nemohla poslouchat. Bylo mi jí moc líto, protože ona nic neudělala, nic neřekla, nebránila se jeho útokům. Když jsem jí řekla, že to Jarda přehání, ještě ho omlouvala, že toho má v práci moc.
Nějakou dobu jsme se doma navzájem moc nenavštěvovaly. Byly jsme v kontaktu telefonicky, nebo prostřednictvím e-mailů a Facebooku. Anička už taky začala znovu chodit do práce, tak jsme občas zašly i na oběd. Anča o Jardovi už moc nemluvila, vypadala docela spokojeně, tak jsem si říkala, že toho asi tenkrát měl opravdu moc.
Asi před půl rokem jsme se opět začali navštěvovat. Jako první přišla k nám Anča s Jardou, slavila jsem 35. narozeniny. Vůbec jsem si je neužila, protože Jarda byl pořád ten starý Jarda. Těžký borec, z Aničky dělal naprostou blbku, kdyby jeho nebylo, tak kdo ví, kde by skončila. A navíc ještě začal flirtovat se mnou i s dalšími kamarádkami, které jsem měla na oslavě pozvané. Anče to bylo trapné, ale nechtěla o tom se mnou mluvit.
Těch návštěv bylo ještě několik, jen já jsem byla u Aničky, protože můj muž prohlásil, že toho v… už k nám domů nechce. Snažila jsem se přijít, když nebyl doma, ale párkrát jsme na sebe narazili. Nikdy nezklamal, Anču ponižoval a mně až nechutným způsobem podlézal. Je to čím dál horší, vůbec si před svou ženou nebere servítky, dělá tak nechutné dvojsmyslné narážky, až je mi stydno.
Chtěla bych Anče nějak pomoci, ale nevím jak. Ona je viditelně nešťastná, ale mlčky trpí a nic nedělá.
Jitka
Názor odborníka: Občas můžete kamarádce naznačit
Dobrý den Jitko, asi je těžké vidět blízkou kamarádku v takové situaci. Nicméně měnit situaci druhých je velmi obtížné. Pokud Anička sama nedojde k závěru, že takto už dál nechce žít, tak se těžko něco změní. Každý "ponižovatel" potřebuje svého "ponižovaného", který mu ponižování umožní. Často jde o hru, ve které každý hraje svou roli, svým dílem přispívá. Tímto dílem může být i ochota nechat se ponižovat. A to je, zdá se, role, kterou na sebe bere Anička. Když dva hrají takovouto hru, připadá jim často jako samozřejmá. Anička si může říkat, že to tak prostě je, může jí to připadat normální, takový je život atd.
Myslím, že můžete občas naznačit kamarádce, že se vám zdá, že Jardovo chování není v pořádku, že vy byste si to určitě nenechala líbit. Myslím, že stačí to, že jste Aničce nablízku pro případ, kdy ona sama začne uvažovat o změně. Pak můžete být nápomocná. Už jen to, že vás Anička má, je důležité. Přesvědčování a vměšování do vztahu se může snadno obrátit proti vám.
Jakub Koutný, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 6. srpna 2012. Anketa je uzavřena.
