Je to už 22 let, kdy jsem s kamarádkou šla do restaurace, kde se scházeli kamarádi jejího přítele. Jedním z nich byl i Michal. Šéf a tahoun celé party. Všichni k němu vzhlíželi, co řekl on, bylo pro všechny svaté. Imponoval mi od první chvíle. Když si mě konečně všiml a objednal mi víno, byla jsem doslova a do písmene na vrcholu blaha.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Začali jsme spolu chodit. Tenkrát mi vůbec nevadilo, že všechny naše schůzky se odehrávají v hospodě u piva. Nepřišlo mi divné, že Michal pije. Znala jsem to z domova, můj táta taky chodil do hospody na pivo. Takže jsem si myslela, že je to vlastně normální. Byli jsme oba moc zamilovaní. Navíc, když už jsme spolu chodili pár měsíců a občas trávili čas i jinde než v hospodě, říkala jsem si, že až se třeba jednou vezmeme a budeme mít děti, bude všechno jinak. Bude se věnovat rodině a nějaká hospoda mu bude ukradená.
Věřila jsem, že dítě ho změní
V 19 letech jsem otěhotněla, narodila se nám dcera. Manžel ji zapíjel tři dny a až po těch třech dnech se na mě vůbec přišel podívat. Byla jsem z toho hodně nešťastná, ale moje máma mě uklidňovala, že to tak prostě je, chlapi dítě zapít musí. Michal se omlouval a po návratu z porodnice se mnou dokonce byl týden doma. Tenkrát se piva ani nedotkl a já věřila, že jsem měla pravdu, narodí se dítě a on bude se mnou doma.
Jenže jsem se spletla, manžel pil dál. Pak se nám po třech letech narodil syn a v té době už to začalo jít s Michalem z kopce. Pil i v práci, postupně díky alkoholu vystřídal i několik zaměstnání. Odevšad ho vyhazovali právě kvůli jeho pití.
Jediné štěstí je, že je na mě i na děti hodný, nikdy se v opilosti nechoval hrubě, naopak je docela roztomilý. Blábolí sice nesmysly, ale nechová se agresivně, nenadává, není sprostý. Jen se hloupě usmívá a pak usne. Mockrát se mi svalil za dveřmi v předsíni, a protože jsem neměla sílu ho dovléct do postele, nechala jsem ho vyspat na zemi.
Dcera od nás odešla
Manžel už dokonce absolvoval protialkoholní léčení, tenkrát jsem mu pohrozila rozvodem. Jenže po třech měsících začal pít znovu. Dcera se od nás odstěhovala, bydlí raději s kamarádkou v jiném městě. Za tátu se styděla. Mrzí mě, že je pryč, ale na druhou stranu ji chápu. Žijeme na malém městě, každý každému vidí do talíře a ona už toho měla dost.
Čím dál víc toho mám plné zuby i já. Jenže nevím, co mám dělat. Michala je mi líto, není to zlý člověk, má "jen" jednu slabost, ovšem jednu z těch nejhorších. Celou domácnost táhnu sama, nedává mi žádné peníze. Nikde ho nechtějí zaměstnat, jen občas si přivydělá nějakou korunu. Sem tam někomu něco opraví a tak. Ani nevím, jestli si platí zdravotní pojištění. Bojím se, že mi zůstane na krku a já ho budu muset živit a možná platit i jeho dluhy.
Jenže se bojím ho i opustit, odstřihnout ho od sebe. Mám si vzít na svědomí, že skončí někde jako bezdomovec ve špíně?
Když jsem se ptala dětí, co by tomu říkaly, kdybych se s tátou rozešla, byly obě na mé straně. Poznaly ten život, kdy místo táty měly doma opilce, za kterého se styděly. Dcera je v tomto směru mnohem přímější, tátu už zapudila dávno, ale syn bojuje. Vím, že má tátu rád, ale na druhou stranu se mu hnusí. Mockrát mi ho pomáhal táhnout z hospody domů.
Hedvika
Názor odborníka:
Dobrý den, Hedviko, žít s nemocným člověkem je těžké a žít s člověkem, který není mocný zvládat svoji závislosti na alkoholu je těžší. A to proto, že na rozdíl od jiných chorob je zřejmé, že alkoholik může mít své onemocnění - pokud chce - pod kontrolou. Tedy pokud na své onemocnění získá náhled, rozhodne se abstinovat a pracovat na vnitřní rovnováze.
Chápu vaše obavy, vždyť vaše životní plánování a fungování je 22 let spojeno s manželem. A tak je logické,že na manželovi nezávislý život se vám může zdát nepředstavitelný. Nabízím několik postřehů: přestala jste se starat o sebe, svoji sílu nevyužíváte ve svůj prospěch, ale paradoxně ve prospěch sebezničujícího programu manžela. Naučila jste se potlačovat své potřeby a přebíráte zodpovědnost za svého manžela.
Stala jste se spoluzávislou. Spoluzávislost je podobně sebezničující program jako závislost vašeho manžela na alkoholu. Pokud budete chtít s tímto problémem něco dělat, navrhuji následující kroky:
- první krok máte za sebou - uvědomujete si skutečnost
- připusťte si, že jste vůči manželovu alkoholismu bezmocná
- uvědomte si, co z toho, co děláte, nefunguje
- pojmenujte si strachy, které vám brání od manžela odejít a prozkoumejte nakolik jsou opodstatněné
- představte si, co svým osamostatněním získáte, jak bude vypadat váš život, co v něm chcete mít
- vyhledejte svépomocnou skupinu AL-ANON (sdružení žen se zkušeností se soužitím se závislým partnerem) nebo
- vyhledejte psychoterapeuta
Na cestě k nezávislosti vám přeje odhodlání, sílu vydržet a úspěch,
Zdeňka Košatecká, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 8. dubna 2013. Anketa je uzavřena.
