Byla jsem mladá, nezkušená a panna. Naletěla jsem klukovi o pár let staršímu a celkem protřelému životem. Sbalil mě na jedné akci, přiopila jsem se a přišla o panenství. Zamilovala jsem se, byl to vlastně můj první kluk. Já jeho první holka pochopitelně ne.
Těhotenství přišlo příliš brzy
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Chodili jsme spolu asi půl roku, když jsem přišla do jiného stavu. Byla jsem šťastná, doufala jsem, že si tím svého přítele udržím. Na jeho věrnost bych totiž vsadit nedokázala, dostávaly se ke mně různé zvěsti, že to s jeho věrností je dost na hraně. Já tomu samozřejmě nevěřila, byla jsem přesvědčená, že mi mého kluka závidí.
Přítel se k mému těhotenství postavil dost vlažně. První reakce byla, že bych asi radši měla jít na interrupci, prý jsem hodně mladá (bylo mi sotva devatenáct), navíc se ještě moc neznáme a on se na rodinu ještě necítí.
Ale já o tom nechtěla ani slyšet. Nakonec jsme se dokonce vzali, i když zpočátku to nebylo v plánu. Přítel měl jen maminku a dost na ní visel, byla hodně nemocná a když se dozvěděla, že bude babičkou, přála si syna odvést k oltáři. Zemřela měsíc před narozením své vnučky.
Manžel byl přesvědčený, že se nám narodí kluk. Když jsem mu řekla, že to klidně může být holka, řekl, že to nepřipadá v úvahu, on prostě nic jiného než kluka nebere. Myslela jsem, že si dělá legraci, ale tak nějak jsem v koutku cítila, že nejspíš ne. Ale říkala jsem si, až se dítě narodí a bude to náhodou holka, tak určitě otočí. Já jsem radši ani nechtěla vědět, co čekám.
Chtěl syna, narodila se dcera
Pochopitelně jsem porodila dceru, kterou jsem si já přála víc než syna. Manžel nechtěl být u porodu, ale čekal venku. Když jsem mu holčičku ukázala, řekl, dobrý, tak se držte, jdu to zapít. Zapíjel opravdu mohutně a opět se zapomněl, což mi do porodnice přišla sdělit má kamarádka.
Po návratu z porodnice mě doma čekal nepořádek a nepříjemný manžel. Nesnášel, když dcera plakala, neměl zájem ji ani pochovat. Vydržela jsem s ním měsíc, nakonec jsem se odstěhovala k rodičům.
Doufala jsem, že za mnou po pár dnech přijde, ale ani se nenamáhal. Dcera ani já jsme ho nezajímaly. Po půl roce jsem podala žádost o rozvod, nemělo smysl v manželství zůstávat. Manžel si žil po svém, jako kdybychom neexistovaly, a já se dost nabrečela a už jsem toho všeho měla dost. Nic proti tomu nenamítal, o dceru nestál, soud mu vyměřil, kolik mi má posílat, a on to dodržel. Tím jsem za vším udělala tlustou čáru.
Asi dva roky jsem bydlela u rodičů, hodně mi pomáhali. Díky nim i dceři jsem se ze všeho brzy oklepala. O žádného dalšího chlapa jsem nestála, jenže se mi do cesty jeden připletl, potkávali jsme se v parku, on s malým klukem, já s dcerou. Jednou jsme se dali do řeči a on mi řekl, že je to jeho synovec, prý občas pomáhá sestře, která je vdova, manžel se jí zabil v autě, tak aby na všechno nebyla sama.
Nakonec jsme si plánovali s dětmi společná setkání. Zjistili jsme, že je nám spolu dobře, oblíbil si mou dceru, ona jeho, a nabídl mi, jestli bychom se k němu nechtěly přestěhovat. Nějakou dobu jsem váhala, ale i rodiče mě přesvědčili, že to mám zkusit. Přítel se jim líbil.
Nová rodina
Tak jsem to zkusila a ničeho nelituji. Můj druhý manžel je úžasný chlap. Máme spolu další dvě děti, dvojčata, a jsou to kluci. Dcera ho zbožňuje.
O jejím otci jsem hodně dlouho neslyšela. Za posledních patnáct let tak dvakrát, vím akorát, že se také znovu oženil a děti nemá. Dcera pochopitelně ví, že táta, který ji vychovává, není její skutečný otec, ale nikdy neprojevila přání ho vidět. Nebavíme se spolu o něm.
Je to ale pár dnů, kdy se můj první manžel za mnou zastavil v práci, že by se mnou chtěl mluvit. Hodně mě to překvapilo, ale souhlasila jsem, byla jsem zvědavá, co vlastně chce. Řekl mi, že si všechno rozmyslel, že mu došlo, jakou udělal chybu, když se vykašlal na svou dceru a chtěl by to napravit. Rád by ji vídal a pokusil se napravit, co pokazil. Prý i jeho manželka by ji ráda poznala.
Dost mě zaskočil, v první chvíli jsem mu řekla, že má smůlu, že si to pokazil sám, a tak prostě musí nést následky. Ale on mě přemlouval, málem brečel, ať si to rozmyslím, že to opravdu myslí vážně. Doma jsem to řekla manželovi a on mě zviklal, prý je to její otec a asi bych mu neměla bránit ji poznat. Jenže já nevím, jak se k tomu postavit. Dceři jsem o tom ještě neřekla, budu muset, aby ji nevyhledal sám.
Názor odbornice: Mluvte s dcerou i o svých obavách
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Kateřino, dcera je ve svých patnácti letech v hodně citlivém věku. Je dobře, že jí ohledně otce říkáte pravdu. A ještě lépe, že našla ve vašem druhém manželovi skutečného tátu, totiž toho, kdo ji vychovává a sdílí s ní každodenní starosti a radosti. Díky vašemu současnému svazku má dcera dva bratry, se kterými vyrůstá, a váže ji k nim sourozenecký vztah se vším všudy.
Biologický otec je pro ni vlastně cizím člověkem. Uplynulá léta nelze nijak “doprožít”, otec je (zřejmě vlastní vinou) promarnil. I přesto byste před dcerou neměla tajit, že se s ní nyní biologický otec chce setkat. Kdyby se vyplnily vaše obavy a otec by ji kontaktoval takřka bez varování, mohlo by to dceru traumatizovat. Proto s ní o nastalé situaci hovořte. Nezdráhejte se mluvit i o svých obavách, nechte i ji, aby hovořila o těch svých. Bude-li se chtít k tématu vyjádřit váš manžel, rovněž ho přizvěte. Kdyby se dcera s biologickým otcem setkat chtěla, nabídněte svou přítomnost. A nezapomeňte, že se o celé situaci vždy můžete poradit, třeba v některé z manželských a rodinných poraden.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 29. července 2019. Anketa je uzavřena.
