Pepu jsem poznala krátce po svých 18. narozeninách. Imponovalo mi, že se se mnou začal bavit dospělý chlap, je starší o deset let. Znala jsem ho od vidění a s kamarádkami jsme po něm dost pokukovaly. Měl pověst kluka, kterému žádná neodolá. Bláznivě jsem se zamilovala. On byl nad věcí a lichotilo mu, že ho miluje takové "naivní tele" (tak o mně občas mluví, když se vrací do minulosti).
Po měsíci jsem otěhotněla, Pepa mě nechal
Vzhlížela jsem k němu a udělala bych pro něj cokoliv. Když mi na druhé schůzce řekl, že by se se mnou chtěl milovat, okamžitě jsem kývla. A to jsem byla panna. Asi po měsíci známosti jsem otěhotněla. Já byla šťastná, že si ho tím připoutám a budeme tak pořád spolu, on o dítěti nechtěl ani slyšet. Až tehdy mi řekl, že už jedno dítě má, platí na něj a žádné další nechce. Je to prý na mně, buď si dítě nechám a budu sama, nebo se ho zbavím a pak je ochoten se se mnou dál stýkat.
Potratu jsem se bála a taky jsem věřila, že až uvidí dítě, vrátí se ke mně. Rodiče mě vyhodili z domu, přeci jen jsme bydleli na hodně malém městě, kde být svobodná byla velká hanba – hlavně u starší generace. Naštěstí mě k sobě vzala babička. Otec dítěte si žil po svém. Když jsem na potrat nešla, nechal mě a dál si užíval.
Po narození syna jsem to zvládala jen s pomocí babičky. Pepa o kluka vůbec neprojevil zájem. Když malému bylo půl roku, babička mě donutila vyhledat jeho rodiče a říct jim o dítěti. Události pak nabraly rychlý spád. Nevím, jak to dokázali, ale během týdne za mnou Pepa přišel a požádal mě o ruku.
Když jsem svým rodičům řekla, že se budu vdávat, vzali mě i s dítětem a budoucím manželem na milost. Dokonce nám nechali jedno patro v jejich domku. Po svatbě jsem měla pocit, že je všechno na nejlepší cestě. Byla jsem šťastná manželka i matka.
Bohužel Pepa náš vztah bral úplně jinak. Chodil si po kamarádech, doma mě komandoval, nadával mi i před mými rodiči a synem. Prý nic neumím, jsem líná, on je zvyklý na teplé večeře a já mu předhodím jen chleba se sýrem. I kdybych se rozkrájela, nic mu nebylo po chuti. S ničím mi doma nepomohl, prý mám být ráda, že si mě vzal a přinese domů nějakou korunu.
U rodičů jsem také zastání nenašla. Máma mi řekla, že to už je prostě úděl ženy být svému muži otloukánkem. Že ona prožívá to samé, co si táta usmyslí, to mu ona splní. Jen aby byl doma klid. Je pravda, že otec u nás doma vládl pevnou rukou, ale jako Pepa se nikdy nechoval.
Je jasné, že za tátou jsem si jít postěžovat nemohla. Navíc si s Pepou hodně rozuměl. Chodili spolu na pivo, na fotbal, jak dva nejlepší kamarádi.
Celé manželství snáším manželovo pohrdání
V prvních letech měl Pepa občas světlé chvilky, sem tam mě políbil i jsme se spolu milovali. Jenže postupně se i ten nepatrný zlomek lásky a sympatií z našeho vztahu vytratil. Zvykla jsem si žít s ním, ale prakticky bez něj. Od kamarádky jsem se dozvěděla, že prý má občas nějakou milenku a ani se s tím netají. Snažila jsem se na to nemyslet.
Napište svůj příběhNapište i vy svůj příběh |
Když je Pepa doma, neustále mi něco vyčítá. Buď není uklizeno, nebo je přeuklizeno. Jídlo se nedá jíst, jsem mizerná kuchařka. Často naráží na můj vzhled, jsem prý tlustá (přitom nemám jediné kilo nadváhy). Neumím se oblékat, ty moje vlasy jsou ucourané, a tak bych mohla pokračovat ještě hodně dlouho...
Nejhorší je, že mě uráží i před mými rodiči, synem a přáteli. I když spolu prakticky nežijeme, máme každý své zájmy, občas se sejdeme se společnými známými a to byste měli slyšet, jak se o mě vyjadřuje. Já vždycky mlčím a pozoruji rozpačité obličeje našich známých.
Ale úplně to nejhorší je, že občas má na mě narážky i syn. Zatím je to v ještě únosné míře, přičítám to pubertě. Ale bojím se, aby si ke mně časem nezačal dovolovat to, co jeho otec. Jsou teď spolu hodně zadobře. Do synových 15 let o něj muž skoro neprojevil zájem, ale teď si oba náramně rozumí a já jsem vzduch.
Bude mi brzy 40 a mám pocit, že mi je dvakrát tolik. Nemám z ničeho radost, ale pořád ještě mám sílu něco změnit. Ale jak? A má to vůbec cenu?
Eva
Názor psychologa: Řešte život aktivně
Milá Evo, když čtu váš příběh, musím říci, že jste si toho za necelých 40 let života prožila opravdu hodně. To, že jste nerezignovala a chcete svůj život změnit k lepšímu, ukazuje na vaši velkou vnitřní sílu.
Je zde ale řada věcí, které jste si díky okolnostem pořádně prožít nemohla – neměla jste především čas dospět. Dříve, než se tak mohlo stát, dostala jste se do vleku událostí a od té doby se na jejich důsledcích vezete jako na toboganu. Na toboganu nemáte na výběr, kudy se dát, řítíte se dolů a jen se snažíte jízdu "přežít". A podobný pocit mám z příběhu vašeho života - jen málo jste si toho v životě zvolila, většina věcí se vám jaksi "stala", včetně Pepy.
Ale teď se zdá, že se něco mění – hledáte pomoc a začínáte k životu přistupovat aktivně. Pokud "dospět" znamená vzít život do vlastních rukou, pak skutečně začínáte dospívat, a to je dobrá zpráva.
Nedám vám radu, jak se rozhodnout, protože věřím, že již v hloubi duše víte, co potřebujete a jaký život a s kým chcete žít. Ať se tedy rozhodnete jakkoliv, věřím, že pokud své rozhodnutí učiníte s vědomím aktivní odpovědnosti za své štěstí, pak bude toto rozhodnutí přínosem a získáte jím i kýžený respekt (když ne před partnerem, pak minimálně sama před sebou).
Mgr. Michal Mynář, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 21. května 2012. Anketa je uzavřena.
