Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Už v osmnácti jsem se osamostatnila, s rodiči jsem si příliš nerozuměla, tak jsem, co nejdřív to šlo, z domova odešla. Mí rodiče jsou věřící, a i když žijeme ve velmi moderní a dá se říci i tolerantní době, já doma zažívala pomalu středověk. Nic mi nedovolili, schvalovali (většinou však neschválili) každou kamarádku, nikam jsem nesměla. Mohla jsem se jen učit a pomáhat doma. Navíc jsem byla sama, neměla jsem žádné sourozence, matka po mém narození onemocněla a už pak nemohla znovu otěhotnět.
S rodiči jsem si nerozuměla
Rodiče svým chováním ve mně vyvolali odpor k víře, jablko v tomto směru padlo hodně daleko od stromu. Jen jsem odmaturovala, odešla jsem a postavila se na vlastní nohy. Bydlela jsem zpočátku na ubytovně, pak v pronájmu a dnes žiji ve vlastním. Je mi pětatřicet, mám zajímavou práci, slušný plat a můžu si dovolit splácet hypotéku. S rodiči se vídám tak dvakrát do roka, hodně jsme se navzájem odcizili.
Jak jsem žila ve své single domácnosti, bála jsem se do ní hned tak někoho pustit. Já vlastně muže ani nepotřebovala, ale po lásce jsem vždycky toužila. Mám za sebou pár nepovedených vztahů. Vždycky začaly tak nadějně, a pak skončily. Někteří nezvládli ten pocit, že mají vedle sebe emancipovanou ženu, která ví, co chce, a umí se o sebe postarat. Ale dvakrát můj vztah skončil kvůli dítěti. Poprvé jsem ho nechtěla já, podruhé on. Poprvé jsem se na dítě na rozdíl od partnera ještě moc necítila, podruhé jsem naopak cítila, že už mi pomalu ujíždí vlak, ale partner měl jiné představy.
Co mám podle vás dělat?
Dnes je mi pětatřicet a konečně čekám dítě. S mužem, kterého mám moc ráda a cítím, že bude dobrým tátou. Má to ale jeden velký háček, žijeme od sebe přes padesát kilometrů. Já ve větším městě, on pomalu na samotě. Já mám byt tak akorát pro menší rodinu, on má celkem velký dům, hodně zachovalou venkovskou chalupu, kterou předělal na celoroční bydlení.
Jiný styl života
Poznali jsme se před dvěma lety, v hospodě ve vesnici, kde žije. Byla jsem tam s kolegy z práce na výletě. Přeskočila jiskra, vyměnili jsme si telefonní čísla a začali se scházet, ve valné většině případů o víkendech. Ale trávili jsme spolu i dovolené. Většinou jsem jezdila já za ním, bylo příjemné po celotýdenním pracovním zápřahu vypnout a vyrazit do klidu, do přírody. Na jaře, v létě i během babího léta pobyt u přítele prakticky neměl chybu, ale zima tam je hodně nepříjemná. Nejvíc mně vadí, že tam nikde poblíž není obchod, za lékaři se musí až do města, které je patnáct kilometrů daleko. Život tam je pravý opak toho, co mám já doma. V blízkém okolí několik obchodů, k lékaři kousek, do práce to taky mám jen zhruba čtvrt hodiny.
Když náš vztah začal být vážnější, mluvili jsme i o společné budoucnosti, pochopitelně přišla řeč i na to, kde bychom spolu mohli žít. Ale ničeho jsme se nedobrali. Přítel mi řekl, že v žádném případě do města nepůjde, necítí se tam dobře. Byl za mnou jen několikrát a pokaždé jsem viděla, jak mu to vadí. No a já zase nechci žít na vesnici, tedy přesněji tam u něj. Dokud jsem nebyla těhotná, nijak jsem se tím netrápila. Říkala jsem si, že to nějak dopadne. Vlastně nám docela vyhovoval způsob, jakým jsme náš vztah vedli. Přes týden jsme si žili každý po svém, od pátku večer a většinou do pondělí ráno pak spolu.
Nevím, jak to vyřešit
Jenže za chvíli porodím dítě a my se dosud nedokázali dohodnout, jak to s námi bude. Já moc dobře vím, že se o dítě dokážu postarat sama. A přítel by mi určitě ve chvílích, kdy by to bylo už nad moje síly, bez řečí pomohl. Na dítě se těší stejně jako já. Když to v hlavě probírám, nevidím pomalu žádné řešení. Já k němu jít i s dítětem nemůžu, vůbec si to nedovedu představit. Dům je sice vybavený, pohodlný, ale to je tak všechno. Pro dítě by to tam bylo zdravé prostředí, to ano, ale jinak by všechno bylo hodně nepohodlné. A přítel zase nechce ke mně.
Přemýšlím i o variantě, že bych byt prodala a koupili bychom jiný někde blíž přírodě, ale pořád ve městě a poblíž obchodů, lékařů, školky, školy... Přítelovu chalupu bychom mohli používat na rekreaci. Nevím, jsem z toho už zoufalá. Do porodu už stejně zůstanu u sebe doma a pak se snad uvidí. Ale bojím se, abychom se kvůli neshodám nakonec nerozešli.
Dana
Názor odbornice: Hledejte společnou cestu
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Dano! Ve vztahu jste přeskočili jednu důležitou fázi – společné bydlení. Absence tohoto důležitého kroku vás nyní dohnala. Děti mají dva rodiče, jelikož tyhle dva póly pro svůj zdravý vývoj potřebují, je to pro ně nejvýhodnější varianta. Samozřejmě že mohou vyrůst i pouze s jedním rodičem, ale není to pro ně zrovna nejsnazší.
Partneři ve vztahu dříve nebo později zjistí, že soužití obnáší kompromisy. Jedná se vlastně o neustávající tok situací, ve kterých hledáme takový průsečík, který by byl tak nějak přijatelný pro obě strany. Když do rodiny vstoupí dítě, pokračujeme v hledání společné cesty ve výchově. Na prvním místě je zájem zdravého vývoje společného dítka. Partneři integrují zkušenosti z rodiny, kde vyrůstali, a to buď tak, že je mohou kopírovat, nebo je naopak opakovat nechtějí a hledají jinou cestu. Je na nich, jakou společnou cestu zvolí. Aby se celý tento proces dařil, je důležité, aby spolu o možnostech mluvili. Aby společně zvažovali pro a proti jednotlivých cest.
Při hledání dobré společné cesty vám může pomoci třeba psycholog – manželský a rodinný poradce. Bude to vyžadovat poctivou práci vás obou partnerů a rodičů společného dítěte. Nikdo vás však nerozsoudí, nenadiktuje vám, kudy se vydat a kudy ne. Takový diktát zvenku by totiž stejně nefungoval, byl by pro vás cizí a umělý. Když si však cestu ke společnému rozhodnutí tvrdě odpracujete, bude pro vás mít takový výstup velkou hodnotu. A vezmete jej oba za svůj.
PhDr. Magdalena Dostálová
