Jmenuji se Sylva a je mi 59 let. Jsem už několik let vdova. Manžel byl o osm let starší. Měl nemocné srdíčko a jednoho dne se mi už neprobudil. Bylo to pro mě hrozné, tenkrát jsem si myslela, že můj život skončil. Měli jsme spolu jen jedno dítě, dceru. Bylo mi dvaadvacet, když se narodila. Pro nás s manželem byla velkým darem a myslím, že jsme jí to dávali každý den najevo. Chtěli jsme mít víc dětí, ale bohužel nám nebylo přáno.
Narození vnoučka mi pomohlo
Když manžel zemřel, zůstala jsem sama – dcera se od nás odstěhovala ke svému příteli asi tři roky před manželovou smrtí. I když nám chyběla a oba jsme její odchod z domova nesli docela těžko, bylo jí pomalu pětadvacet, na opuštění rodného hnízda měla už nárok. Manžel zemřel, když už byla rok vdanou paní. Ještě ji stihl dovést k oltáři, ale prvního vnoučete se už nedočkal. Dcera už sice byla těhotná, ale do porodu jí ještě pár měsíců zbývalo.
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
A právě to těšení se na vnoučka a potom i radost z něj mi pomohly překonat bolest z manželovy smrti. Zeť je dost pracovně vytížený, nejenže tráví ve firmě hodně času, domů kolikrát přijde až pozdě večer, také často jezdí i na několik dní do zahraničí. Nabídla jsem dceři pomoc, že se na mě může kdykoli obrátit. Aspoň nebudu doma smutnit. Bydlíme od sebe dvacet minut, takže nebyl problém se vidět i několikrát do týdne, nebo třeba i denně.
Ještě nemám důchodový věk, celý život se věnuji účetnictví. Vlastně už od maturity na ekonomce jsem pracovala v účtárně, a ještě před manželovou smrtí jsem se udělala sama pro sebe. Vyhovuje mi to, mám několik klientů a můžu si práci přizpůsobit svým potřebám, nikdo mne nehoní, i finančně jsem na tom dobře. Nejdůležitější ale pro mě je, že jsem pánem svého času. Proto nebyl problém kdykoli pomoct dceři, když potřebovala.
Byla jsem neustále k dispozici
Dcera mou pomoc potřebovala neustále, někdy jsem měla pocit, že než aby si zkusila poradit sama, tak mi hned volala, co má dělat, když třeba malý dlouho plakal nebo nechtěl jíst, měl teplotu apod. Byla jsem jí k dispozici neustále. Pomáhala jsem, jak jsem mohla. První měsíce po porodu byly pro dceru dost náročné, malý trpěl kolikami a ona ho neustále nosila, na nic neměla čas. Její muž musel být v práci, tak jsem byla po ruce já. Nestěžuji si, dělala jsem to ráda. Vzala jsem třeba ven kočárek, aby si odpočinula, trochu se vyspala. Nebo jsem jí doma pomohla uklidit, navařila jsem, napekla. Pochopitelně neříkám, že jí manžel s ničím nepomohl, ale víc byl doma většinou jen o víkendu, to pak rodina trávila čas spolu.
Jak vnouček rostl, dcera se srovnala a na první měsíce jsme nakonec obě vzpomínaly jako na děsivou noční můru. Zhruba od vnukových prvních narozenin jsem si ho často brala i k sobě domů na víkendy, nebo když si dcera potřebovala něco zařídit. Malý byl na mě zvyklý od malička, takže nikdy neměl problém se mnou být i bez mámy. Jak rostl, podnikali jsme spolu různé výlety, doma jsme si malovali, hráli si s kostkami, zkrátka jsem se mu hodně věnovala. Když tak nad tím přemýšlím, snad nikdy jsem dceři neodmítla hlídání, když si o ně řekla. Pro ni to svým způsobem byla samozřejmost. Ani se mě neptala, jestli můžu, vždy mi rovnou oznámila, že tehdy a tehdy mi dá malého pohlídat.
K jednomu vnoučkovi přibyl druhý, před týdnem mu byl rok. Dcera je už zkušená matka, mou pomoc jako u staršího syna v těch prvních měsících už tolik nepotřebovala. Ale už začala mluvit o tom, že se těší, až mi kluky dá na hlídání oba. Starší vnuk už chodí do školy a kromě toho, že si ho beru celkem často na víkendy, tak ho i několikrát týdně vyzvedávám ze školy, vodím ho na kroužek.
Mám i svůj osobní život
Na svůj osobní život jsem skoro zapomněla, jak mě zaměstnávala starost o dceřinu rodinu. Jenže zhruba před půl rokem jsem potkala bývalou kolegyni ze svého posledního zaměstnání. Jsme obě stejně staré, obě jsme babičkami. Jenže ona na rozdíl ode mě není „otrokem“ svých dětí (to bylo její vyjádření mého postavení, když jsem jí vyprávěla o tom, jak žiju). Má od syna dvě vnoučata a od dcery jedno, také žije sama, je ale rozvedená. Řekla mi, že jí nikdy nebylo líp – nemusí se na nic a na nikoho ohlížet, nikomu se přizpůsobovat a taky mi poradila, ať to sama zkusím. Otevřela mi oči. Začaly jsem se vídat častěji, zaskočíme na vínko, do divadla, seznámila mě s pár svými kamarádkami a mně je s nimi dobře. A k tomu všemu jsem se seznámila se zajímavým mužem – je rozvedený, o pár let starší než já. Zatím se jen oťukáváme, ale už teď můžu říct, že mi je s ním moc dobře a nebránila bych se hlubšímu vztahu.
Ovšem na druhou stranu to znamená, že jsem už párkrát dceři odmítla pohlídat vnuka nebo jí pomoct, když potřebovala. Dcera se pokaždé urazila a řekla mi, že mi jsou cizí lidé bližší než vlastní rodina a abych toho jednou nelitovala. Když jsem jí řekla, že děti mají i druhou babičku a dědu, tak ona jim je prý dávat nechce, protože si s tchyní nerozumí. A já moc dobře vím, že oni by byli rádi, kdyby s dětmi mohli být častěji. Jsou to sympatičtí lidé, vlastně ani nechápu, co dceři na tchyni vadí. Já si s ní i jejím manželem docela rozumím.
Dcera je teď na mě naštvaná, ale já bych chtěla žít občas svůj život podle svého.
Sylva
Názor psycholožky čtěte na další straně.
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka z Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 2, Mánesova 53.
Názor odbornice: Vymyslete „jízdní řád“
Vážená Sylvo! Pokuste se společně s dcerou nastavit hlídání pevnější řád. Podpořte dceru v jejím mateřství a ujistěte ji, že tu pro ni jste a chcete být. Je však v pořádku, že si občas dobijete baterky. Třeba v kontaktu s kamarádkou či pro vás zábavnými volnočasovými aktivitami.
Je jistě výhodou, že máte tak dobrý vztah s vnuky. Dětem prospívá, jsou-li v kontaktu se svými prarodiči, pomáhá jim to porozumět vlastním kořenům, zasadit sebe sama do rodinného rámce. I prarodičům svědčí, mohou-li být přítomni tomu, jak vnouče roste, vyvíjí se, stává se z něj osobnost.
Budeme-li však uvažovat o výchově a péči, zodpovědnost za ně zůstává na rodičích dětí, na dceři a jejím manželovi. Prarodiče jsou vnoučkům spíše pro radost, mohou i rozmazlovat, jsou tak trochu „za odměnu“. Všichni se v čase proměňujeme, nezůstáváme stejní, naštěstí. Vnoučkové rostou, jejich potřeby se proměňují. Po nějakou dobu potřebují větší péči, jak však jdou roky, stávají se děti na svém okolí méně závislé, osamostatňují se.
Patnáctileté dítě už většinou na kroužek nikdo nevodí, a ani když je samo doma, nepotřebuje nutně hlídání. I z tohoto důvodu je dobré, aby okolí dětí nerezignovalo na vlastní život. Když své bytí či nebytí odvíjíme pouze od dětí (vnoučat) a jejich potřeb, zákonitě se v jeden moment můžeme ocitnout takřka ve vakuu. Děti už nás tolik nepotřebují, ale co teď s volným časem? Nemáte-li nač navazovat, což znamená, že jste se nevěnovala práci na mezilidských vztazích – třeba s přáteli, s partnerem či s dalším sociálním okolím, může vás v jednu chvíli potkat nepříjemná prázdnota. Naopak když vztahy po léta pěstujete, což především znamená časovou a emoční investici do nich, můžete lehce navázat.
Pokuste se být k dceři upřímná. Dát jí najevo, že ji i vnoučata máte ráda, avšak to neznamená, že byste rezignovala na svůj život. Nechte dceru, aby sama dala dohromady, kdy by vaší pomoci ráda využívala. Dohodněte se na „jízdním řádu“ hlídání. A pojmenujte nahlas, že zbytek času si ráda budete organizovat sama.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co má Sylva dělat? Hlasujte na další straně.
