Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Káča a Majda, nerozlučná dvojka, tak nás s mojí nej kamarádkou viděli spolužáci i učitelé už od začátku gymplu. Kde byla jedna, tak stoprocentně musela být i ta druhá. Sedly jsme si spolu do lavice hned v prváku, ani jedna nikoho z nových spolužáků neznala. A tak to zůstalo po celé čtyři roky.
Markéta měla bratra, staršího o pět let a prý si vždycky přála sestru, já byla jedináček a po sourozenci, tedy hlavně sestře, jsem taky toužila, tak jsme si tu sestru našly jedna v druhé. Byly to na střední krásné čtyři roky. Plánovaly jsme, jak spolu půjdeme do Prahy na vysokou, budeme spolu bydlet na koleji nebo si něco pronajmeme. Jenže na vysokou šla nakonec jen Markéta, já totiž byla těhotná. Byla jsem ve třetím měsíci, když jsem maturovala.
Těhotenství změnilo plány
Moje těhotenství byl jeden velký omyl (i když jsem dnes pochopitelně ráda, že mám dceru), přišlo moc brzy a totálně převrátilo vše, co jsem měla v plánu. Kluk, se kterým jsem dítě čekala, byl jen chvilková známost, znali jsme se pár týdnů. Líbil se mi, já jemu, byli jsme zamilovaní, ale bylo nám jen 19, rozhodně jsme nebyli na dítě ani manželství připravení. Ale i tak jsme se vzali a rozhodli se to zkusit. Já na vysokou nešla, manžel chodil do práce a bydleli jsme u jeho rodičů.
Narodila se nám dcera. V jedné domácnosti i s tchyni a tchánem jsme to vydrželi pět let, pak jsme šli od sebe. Prostě to nešlo. S tchyní jsem si nerozuměla a manžel byl na straně maminky. Rozvedli jsme se, já odešla ke svým rodičům a po nějaké době jsem si našla vlastní bydlení. S dcerou jsme zůstaly samy, i když její táta se s ní často vídal a vídá neustále. Já jsem sama, ale on už má druhou rodinu. Máme spolu docela fajn vztah, občas se vídáme, hlavně, když je třeba řešit věci kolem dcery. Už jí je 16.
Po celou dobu jsem ale byla pochopitelně v kontaktu i s Markétou. Během studií jezdila za rodiči domů, vždycky za mnou zaskočila. Byla nadšená z mé dcery, byla její oblíbenou tetičkou už odmalička. Ale už tehdy tvrdila, že ona děti nechce, stačí jí pomazlit se s mojí malou a její mateřské pudy jsou uspokojené. Chce si svůj život řídit sama a nenechat se nikým omezovat. Tenkrát jsem se jí smála, říkala jsem jí, že jednou se najde ten pravý a ona ucítí potřebu hnízdit.
Úspěšná manažerka
Jenže jsem se spletla, Markéta tuto potřebu nepocítila dodneška, a to nám už bylo pětatřicet. Po vysoké si našla práci a začala stoupat po kariérním žebříčku. Je ve svém oboru úspěšná a podle toho i finančně ohodnocená. Vypadá jak modelka, je krásná, vždycky vkusně oblečená. Veškeré peníze investuje do sebe a podle toho i vypadá. Nezávidím jí to a přeju jí to, někdy si říkám, že jsem mohla být na jejím místě, ale to bych neměla svou úžasnou dceru. Markéta není vdaná, občas se vedle ní nějaký muž vyskytuje, ale řekla mi, že o žádnou vážnou známost nebo manžela nestojí. Život, jaký vede, jí prý vyhovuje. Možná někdy, za dlouho, v budoucnu, si na stará kolena nějakého stálého partnera najde, ale teď to prý nehrozí.
Co mám podle vás dělat?
Jsme teď hodně v kontaktu, jezdí často za maminkou, která je nemocná a pokaždé se u nás zastaví. S mou dcerou si opravdu rozumí. Chová se k ní jako k dospělé, sobě rovné. Pokaždé jí něco přiveze, oblečení, kosmetiku, mobil, hodinky a dcera je z ní u vytržení. Zlobila jsem se na Markétu, ale ona mi řekla, že je šťastná, že může mé dceři udělat radost. Já jsem vždycky spíš na druhé koleji, a to mě štve, dcera nemluví o nikom jiném než o Markétě, jak je skvělá, úžasná a co v životě dokázala, jednou by prý chtěla být také jako ona. Někdy mě její řeči mrzí, jako kdyby mi chtěla naznačit, že Markéta je jednička a já jsem nula.
Život bez dcery?
Jenže teď stojím před velkým problémem. Dcera je dost chytrá, vždycky se skvěle učila, má talent na matematiku. Ovšem u nás ani v blízkém okolí není střední škola, kde by mohla svůj talent někam dál posunout. Jezdí na gymnázium do sousedního města a já moc dobře vím, že to není to, co by ji mělo někam posunout. Úroveň učitelů i studentů je dost hrozná, nebylo to žádná sláva za mého mládí, ale teď je to ještě mnohem horší.
A do toho přišla Markéta s tím, že má kontakty a není problém, aby dcera studovala v Praze na prestižní škole. Ovšem místo, aby se nejdřív poradila se mnou, tak to rovnou řekla dceři a hned jí navrhla, že u ní bude bydlet. Ta je pochopitelně nadšená a bere to jako hotovou věc. Jenže co já? Na mě se ohledy neberou, já bych samozřejmě byla ráda, kdyby dcera získala to nejlepší vzdělání, ale nějak si nedovedu představit, že by bydlela u Markéty. Žárlím a bojím se, že se mi odcizí…
Kateřina
Názor odbornice: Rozhodují rodiče, ne kamarádka
Vážená Kateřino! Je moc fajn, že je vaše talentovaná dcera motivovaná učit se. Můžeme její nadšení Markétou vnímat také tak, že by se ráda vydala cestou vzdělávání a posléze budování dobré pracovní pozice. Volba kvalitní školy je oříšek pro mnoho rodičů. Jsou země, kde má systém kvalitních internátních škol dlouhou tradici. Naše země mezi ně však nepatří, ojedinělé vlaštovky jsou ve vzdělávacím systému zatím jen výjimkou. Na střední škole jde také již poměrně hodně o přístup samotného studenta. Jak moc úsilí a času chce do studia investovat.
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12
Nemyslím si proto, že prestižní škola v Praze je pro vaši dceru jedinou záchranou. Rozhodujte sama za sebe (v rámci svých možností), k rozhodování přizvěte otce dívky. Zvažte stránku finanční i logistickou, proberte možnost dojíždění. Ale ani tak přece přesun do Prahy nemusí být jedinou možností.
Nestačí-li dceři nebo vám rozsah učiva na stávajícím gymnáziu, porozhlížela bych se po možnostech dalšího vzdělávání, po individuálních hodinách, kvalitních online kurzech, možná již po intenzivnější přípravě k přijímacím zkouškám na vysokou školu. Jste matka, dceři je jen šestnáct a za finální rozhodnutí budete tudíž zodpovědná vždy jen vy (spolu s otcem dívky).
S kamarádkou si promluvte o tom, že její zájem o dceru velmi oceňujete. Neměl by však vypadat tak, že s vaší šestnáctiletou dcerou spřádá plány bez vaší účasti. Toto vyloučení bude plodit jen a jen vaši frustraci namísto toho, abyste měla radost z existence dalšího člověka, kterému osud vaší dcerky není lhostejný.
PhDr. Magdalena Dostálová
