Moje první velká známost byl spolužák z vysoké. Poznala jsem ho v prvním ročníku, on byl o rok výš. Bezhlavě jsem se zamilovala. Vím, že mě měl taky rád a dost, ale ve svém životě si nechával prostor i pro další své zájmy – kamarády, fotbal, pivo. To já žila jen pro něj.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Protože jsme oba nebyli z Prahy, bydleli jsme na koleji. Měli jsme tedy spoustu příležitostí se vídat. Moje představy byly, že všechen volný čas budeme trávit skoro pořád spolu, pomalu jsem odbourávala všechny kamarádky, neúčastnila se různých akcí, jen abych měla čas pro přítele. S nikým jsem si raději nic nedomlouvala, co kdyby se mnou zrovna v tu chvíli chtěl být on.
On se choval přesně naopak. Nejdříve kamarádi a jeho zájmy, pak teprve já. Vím, že mě měl rád, ale tolik lásky, kolik jsem byla já ochotná mu dát, mi on dát nechtěl. Dnes nechápu, jak jsem to s ním mohla víc jak rok vydržet. Rozešli jsme se po velké hádce, kdy jsem mu vyčetla, jak hrozně se ke mně chová.
První láska mě od vážných známostí vyléčila
Pak jsem byla pár let bez vážnější známosti. Měla jsem strach se zamilovat. Bála jsem se, že zase příteli dám všechno a on toho bude zneužívat. Hledala jsem takovou lásku, kterou jsem znala z domova. Neznamená to, že bych s nikým nechodila, ale byly to jen takové nezávazné vztahy.
Asi po osmi letech od rozchodu s prvním přítelem jsem konečně poznala tu velkou lásku. Štěpán byl úžasný, pozorný, na rukou mě nosil, dával mi to, co jsem potřebovala. A já mu jeho lásku opětovala. Byli jsme pořád spolu, když jsme se neviděli, volali jsme si, esemeskovali, psali e-maily. Byla jsem šťastná.
Půl roku po našem seznámení, v den mých třicátých narozenin, jsme se vzali. Rodiče mi vystrojili tak krásnou svatbu, ještě dnes mám slzy v očích, když si na svůj nejšťastnější den v životě vzpomenu.
Konečně jsem měla muže svých snů. Štěpán chtěl být pořád jen se mnou, chtěl znát všechno z mého minulého života a já se mu svěřila. Vůbec mi nepřišlo divné, jak se vyptával i na nejmenší podrobnosti z mých minulých vztahů.
Stále spolu
První rok manželství jsme se od sebe prakticky neodloučili, snad jen kromě práce. Každé ráno mě manžel dovezl autem až před naši firmu, během pracovní doby jsme si psali i telefonovali (kolegyně si ze mě dělaly legraci, že jsem ještě horší než kuřáci, kteří si musí odbíhat na cigaretu). Po práci mě manžel zase vyzvedl a jeli jsme společně domů. Vůbec mi to nepřišlo divné, jeho láska a starost o mě mi imponovaly. To bylo to, po čem jsem snila.
Po roce manželství se nám narodila dcera. Byla jsem s ní doma do jejích tří let a pak jsem se vrátila zpátky do práce. Už během těch let doma jsem na manželovi pozorovala změnu, choval se čím dál víc majetnicky, neustále mě zpovídal, co jsme s dcerou celý den dělaly, kde jsme byly, s kým jsem mluvila, lustroval si i mé nové známé a kamarádky, které jsem poznala na hřišti či v parku, kam jsem s dcerou chodila. Dokonce mi začal některé zakazovat, že prý na mě nemají dobrý vliv. To mluvil o svobodných matkách.
Nástup do práce a dny, týdny a měsíce po něm se pro mě staly noční můrou. Manžel mě už totiž nemohl tolik kontrolovat jako před mateřskou. Měla jsem kvůli dceři jinou pracovní dobu a i on změnil místo a do práce jezdil jinak. Denně probíhaly žárlivé scény, kdy mě vyslýchal a hlavně mi vůbec nevěřil. Navíc mi začal předhazovat mé minulé vztahy, tahal do našich hádek věci, které jsem mu kdysi svěřila.
Před pár týdny jsem zjistila, že se mi hrabe v mých věcech, prohledává mé soukromé věci, projíždí e-maily, mobil.
Z našeho vztahu se vytratila láska, vzájemná úcta. Začínám ho nenávidět. Na druhou stranu si ale říkám, že je nemocný, třeba by se mohl léčit, a pokud by mu to pomohlo, dokázala bych s ním žít. Prožili jsme spolu hodně krásného. Navíc dcera ho miluje a on ji.
Dana
Názor odborníka: Nabídněte manželovi pomoc
Milá Dano, píšete, že v prvním vašem vztahu jste s přítelem chtěla trávit více času a být neustále s ním. Nyní v současném manželství prožíváte druhý extrém.
Chápu, že žít pod neustálou kontrolou, bez důvěry a svobody, je náročné a vyčerpávající. Je pochopitelné, že vám dochází síla a trpělivost v těchto neustálých tlacích žít. Přesto nechcete rovnou z manželství odejít a hledáte cesty, jak vztah v tomto směru změnit, zlepšit.
Ráda bych vás podpořila ve vašem rozhodnutí se situací něco dělat. Nelze totiž očekávat, že si manžel najednou vše uvědomí a sám od sebe se změní. Ke změně je nezbytné to, aby manžel nejprve přijal, že je něco špatně a následně s tím chtěl něco dělat. Pokud se pro změnu svého chování nerozhodne on sám, nedokážete to udělat za něj, i kdybyste sebevíc chtěla.
Můžete sice chápat, že za jeho žárlivostí nejspíše stojí jeho vlastní nejistota a strach, že by o vás mohl přijít. Paradoxně ale tímto jeho přístupem dochází právě k tomu, čeho se tolik bojí, tímto chováním vás od sebe odhání a riskuje, že vás úplně ztratí.
Je téměř jisté, že ani vašemu manželovi není v žárlivosti dobře. Komu by taky v neustálém strachu, podezřívání a kontrolování bylo? Jasně a důrazně, a pokud možno i klidně, manželovi vysvětlete, že jeho žárlivé chování a scény nechcete a nebudete již dále snášet. Můžete mu nabídnout podporu a pomocnou ruku formou například vyhledání odborné pomoci psychologa či psychoterapeuta, případně též můžete společně návštívit manželskou poradnu.
Mgr. Martina Frintová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 20. května 2013. Anketa je uzavřena.
