S manželem jsme spolu skoro třicet let, poznali jsme se na vysoké. Já bydlela na koleji, on s rodiči a babičkou v dvougeneračním domě. Když jsme spolu chodili asi rok a v té době už jsem i celkem dobře znala jeho rodiče, kteří mi opravdu sedli, jeho babička zemřela. Měla v jejich domě samostatný malý byteček, jednu místnost, kuchyňku a záchod s koupelnou.
Společné bydlení nám vyhovovalo
Po pohřbu mi má budoucí tchyně (už jsme začali mluvit o tom, že se po škole, což mělo být zhruba za půl roku, vezmeme) nabídla, že když si ten babiččin byt dáme do kupy, že bychom tam mohli společně bydlet. Přítel byl nadšený, já pochopitelně taky, a i když jsme měli oba před sebou nejnáročnější dobu našich studií, pustili jsme se do práce. Byt byl hodně zanedbaný, babička odmítala, aby jí tam kdokoliv cokoliv dělal, ale za dva týdny jsme měli hotovo a začali žít spolu.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Školu jsme zdárně dodělali a během půl roku se vzali. Žili jsme společně s manželovými rodiči v jednom domě a musím říct, že to byla naprostá pohoda. Měla jsem opravdu kliku na tchyni s tchánem. Dva naprosto pohodoví, milí lidé, kteří nám do ničeho nemluvili, nesnažili se nám vnucovat své rady a názory, přitom byli ochotní kdykoliv pomoci, když jsme potřebovali.
Moji rodiče byli už roky rozvedení, oba měli už nové partnery, mám kromě vlastní sestry i tři další nevlastní sourozence. Měla jsem mámu i tátu ráda, ale moc často jsem se s nimi nevídala, jednak žili hodně daleko a pak měli nové rodiny.
Tchyně se pro mě časem stala víc mámou, než byla ta moje vlastní. Učila mě vařit, také jsme si pořád měly co říct, byla s ní legrace, měli oba s tchánem velký smysl pro humor. Tchyně pro mě byla vždy vzorem, dala jsem si předsevzetí, že jednou budu taková i já k budoucí snaše či budoucímu zeťovi.
Dům pro dvě rodiny
Rok po svatbě jsem otěhotněla a narodil se nám syn. Náš maličký byt už pro nás byl těsný a rodiče tenkrát vymysleli, že nám přenechají k užívání celý dům, byl sice patrový, ale obyvatelné v té době bylo jen přízemí, kde měli byt rodiče a kde byl i ten malý byt pro babičku a pak pro nás. Nad ním byla ještě velká půda. Rodiče měli také malý domek na venkově, který kdysi tchán zdědil po svých prarodičích, jezdili tam, používali ho jako chalupu.
Domek byl jen necelých dvacet kilometrů od nás, navíc byl celkem zachovalý, tchán je velký kutil a hodně práce si tam udělal sám a když jsme se rozrostli, rozhodli se, že se do domku přestěhují.
Měli jsme tak celý dům pro sebe, manžel s tátovou pomocí v průběhu let spojil babiččin byt s naším bytem, a když vyrostl i náš syn, moji chlapi se rozhodli, že se pustí i do vybudování dalšího bytu v prvním patře. Mým snem, vlastně i manželovým, bylo, že stejně jako jsme my nějakou dobu žili s jeho rodiči, tak bude jednou s námi žít i náš syn, a rovnou s celou rodinou.
Se synem jsme si dokázali vybudovat hezký vztah. Jiné dítě už nemáme, i když jsme mu chtěli dát sourozence, ale bohužel. O to víc jsem se těšila na vnoučata a byla jsem ráda, že syna to netáhne pryč od nás.
Syn s námi zůstal a byt si postupně zařídil po svém. Nemluvili jsme mu do toho, je to jeho byt a finančně to také celé táhl sám. S manželem jsme hodně na pořádek, a i když jsem po synovi věčně něco uklízela, jen co se přestěhoval do svého, jeho přístup se změnil. Prostě geny se nezapřely.
Pochopitelně jsme předpokládali, že si syn jednou přivede i nějakou přítelkyni. Sami jsme mu řekli, že je to na něm, že bychom ale byli rádi, kdyby nám ji předtím představil, že nemáme v plánu mu něco schvalovat, nebo zakazovat, ale přece jen bychom rádi dívku, která bude v našem domě bydlet, chtěli nejdříve poznat.
Zamilovanost ho oslepila
Čas od času si syn nějakou dívku domů přivedl, ale nebyly to známosti trvalé, spíš byla u něj na návštěvě, občas tam i některá přespala. Pak ale za námi po nějaké době přišel, že má už několik měsíců přítelkyni, se kterou je mu dobře, má ji hodně rád a chtěl by s ní být vlastně pořád, tedy s ní bydlet. A zrovna se jí stalo, že přišla o společné bydlení s kamarádkou, která chce bydlet s přítelem a ona tam už byla navíc.
Představil nám ji, že bychom z ní byli kdovíjak nadšení, to se říct nedá. Moc toho nenamluvila, přišla mi taková nevýrazná, ale když jsem viděla ty synovy oči, jak mu září, kdykoliv se na ni podívá… Byl zamilovaný a především slepý, jak jsme později zjistili.
Dívka u nás začala bydlet a je s námi už čtyři měsíce. Nepracuje, prý si hledá práci, ale nic se jí nelíbí. Celé dopoledne tráví v posteli, pak sedí u televize, nebo jde někam ven. Nemá žádné peníze, syn všechno financuje. Když jsme se ho ptali na její rodiče, on je ani nezná. Navíc mi vadí, že holka nesáhne na vysavač, neumyje nádobí, to všechno dělá syn.
Když se s ní vidíme, tak nás pozdraví jen na půl pusy, ani nemáme chuť si s ní povídat. A co nás štve úplně nejvíc, je to, že si během dne zvykla k nám, resp. do synova bytu, zvát kamarádky. Dům se nám otřásá v základech, jak tam křičí, celým domem se line kouř, protože pálí jednu od druhé.
Už toho máme s manželem oba plné zuby. Synovi jsme to naznačili, ale on že prý ji máme chápat, hledá si práci a jemu nevadí, že se o všechno stará sám.
Marta
Názor psycholožky čtěte na další straně.
