Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Denisu jsem poznal na vysoké škole. Poprvé jsme se potkali v menze, kam jsem chodil pravidelně, na škole jsem se živil sám, naši neměli na to, aby mě v Praze podporovali, tak jsem si přivydělával a snažil se ušetřit, kde se dalo. Máma pracuje na směny v továrně a táta je v invalidním důchodu, mám ještě sestru, která v době mých studií byla samoživitelka a naši strkali to málo, co jim zbylo, především do ní a jejího syna.
Ale zpátky k Denise. Ona naopak pochází z rodiny bohatého podnikatele. Je jedináček a odmalička byla zvyklá, že se svět točí jen kolem ní. Zatímco já celé čtyři roky bydlel na koleji, ona dostala od rodičů k maturitě byt v Praze, aby se na vysoké škole nemusela s někým dělit o koupelnu a záchod.
Do menzy, kde jsem ji poprvé uviděl, zavítala čirou náhodou. Hledala totiž kamarádku a jak se rozhlížela, nevšimla si, že jdu kolem ní a vrazila do mě. Tác mi vypadl z rukou a byl jsem bez jídla. Dělal jsem jakoby nic, bylo nám oběma trapně, a nakonec jsem kývl na její nabídku, že mě zve na oběd. Líbila se mi, tak proč bych nemohl strávit hodinku dvě s hezkou holkou.
Skáču, jak píská
Jiskra přeskočila a začali jsme se scházet. Byl jsem zamilovaný až po uši. Denisa sice nebyla moje první známost, ale byla první, které jsem doslova a do písmene propadl. Měl jsem tenkrát už před státnicemi, Denisa byla ve druhém ročníku, a málem jsem je ani neudělal, protože jsem chtěl být pořád jen s ní. Dnes vím, že ona toho celkem dost zneužívala, nerespektovala, že bych se měl učit.
Denisa ještě studovala a já nastoupil do práce. Do firmy, ve které jsem pracoval už během studia. Domů k našim jsem se vracet nechtěl, pocházím ze severních Čech a práci bych tam hledal dost těžko. Navíc rodiče bydlí v domku ve vesnici a dojíždění by mi zabralo spoustu času. Našel jsem si pronájem malé garsonky, Denisa chtěla, abych bydlel s ní v jejím bytě, ale to se mému egu příčilo, nechtěl jsem ji využívat, tedy využívat peníze jejího otce. A to byl zatím jediný případ, kdy jsem si prosadil svou.
Jinak ale skáču, jak píská. Chci jít na fotbal, udělá scénu, že chce být se mnou. Naplánujeme dovolenou, zaplatíme zálohu a ona si to rozmyslí, že tam vlastně nechce. A tak je to pořád dokola, když nechci přistoupit na její vrtochy, tak mě obviní, že už ji nemám rád. A tak dlouho trucuje, až podlehnu a udělám to, co chce ona. A protože ji miluju, tak to vlastně pro ni dělám rád. Denisa je typická tatínkova holčička, vždycky jí všechno odpustil, měla, co chtěla a myslí si, že to bude platit i na mě. A já nejenže ji miluju, zároveň chci mít klid, tak radši ustoupím.
Byt, nebo dům?
Jsme spolu už několik let, žijeme v pronajatém bytě, Denisa ten svůj pronajala a o nájem a další výdaje se dělíme. Denisa má také dobře placenou práci, takže se nemáme špatně. Začali jsme mluvit i o rodině a svatbě. Ovšem té se děsím, ne že bych se nechtěl ženit, ale nemůžu se ztotožnit s Denisinou představou okázalé monstr svatby. Ale kdoví, jestli na ni nakonec dojde.
Před námi je totiž hodně zásadní problém, Denisa se podporovaná rodiči, především pak otcem, rozhodla, že si pořídíme dům místo bytu. Před časem jsme totiž začali uvažovat o vlastním bydlení. Já jsem ale zásadně proti tomu mít dům, ona si navíc vyhlédla lokalitu sice ještě v dojezdové vzdálenosti od Prahy, ale jinak skoro v divočině a přijde jí to romantické, jak bychom tam mohli žít a vychovávat děti. Vůbec nechce přistoupit na moje argumenty, že toho bude jednou litovat. Já moc dobře vím, jaké to je mít dům, starat se o něj, i jaké to je dojíždět do města. Už to nikdy nechci zažít.
Nechápu proč bychom si nemohli pořídit byt, všechno by bylo jednodušší. A pokud touží po domku u lesa, jednou si můžeme zvelebit domek mých rodičů a jezdit tam na víkendy. Naši ho na mě před rokem přepsali jako jakousi náplast za to, že jsem celá studia od nich nic nechtěl a oni všechno dávali sestře a vnukovi. Sestra si navíc našla skvělého muže a ona sama byla ta, kdo našim nápad s domem navrhl.
Denisa si ale stojí za svým, prý dům, nebo nic. A já už toho mám dost.
Jan
Názor odbornice: Vydírání do vztahu nepatří
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážený Jane! Jak píšete, i vy Denise většinou ustoupíte, abyste měl klid a možná i proto, že ji milujete. Obávám se však, a váš dotaz sem do poradny mé obavy potvrzuje, že toho začínáte mít právě tak dost.
Nepočítejte s tím, že Denisu změníte. To není ve vaší moci, pracovat na změně můžete jen sám se sebou. A tam byste měl začít. Společné bydlení je poměrně zásadní oblast, kde by měla panovat buď shoda nebo by mělo být výsledkem dohody na kompromisu.
Začněme však u menších met - pusťte se do zorganizování svého volného času. Naplánujte si aktivity sám pro sebe nebo s přáteli. Řekněte o svých plánech dopředu Denise. Nezapomeňte také paralelně plánovat společné aktivity s Denisou a podpořit ji v tom, aby měla něco sama pro sebe (naplánovat si to však musí ona sama). A nyní je potřeba, abyste si svůj volný čas uchránil a zrealizoval.
Scény ani vydírání do dospělého a dobře fungujícího vztahu nepatří. Budete-li však na ně reagovat a měnit své plány podle toho, jak se Denise zamane, dáváte jí zprávu, že se vůči vám takto chovat může. Že jí to vyjde a projde. V momentě, kdy svou sféru ubráníte, můžete teprve sledovat, jak jste oba schopni fungovat ve vztahu, kde platí dohody.
Je možné, že v něm vaše partnerka nebude schopná existovat. Potom je na místě přemýšlet nad tím, čím jiným a zda vůbec je pro vás tento vztah i nadále přitažlivý.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 4. listopadu 2019. Anketa je uzavřena.
