Je mi třicet, vlastně mi třicet teprve bude, za dva měsíce. Jsem svobodná a mám přítele. Tedy pokud se to tak dá říct. Spíš bych měla zmínit, že se scházím s jedním mužem. Jmenuje se Ivan. Je o rok starší než já, také svobodný. Seznámili jsme se zhruba před půl rokem. První dva měsíce jsme se viděli jen občas, byla to spíš taková přátelská setkání. Bylo nám spolu dobře, ale oba jsme krátce před naším seznámením zažili nepříjemný rozchod, tak jsme si řekli, že to necháme plynout a uvidíme.
Až po těch dvou měsících jsme se poprvé políbili a začali spolu trávit více času, ale i tak jsme se vídali dvakrát, třikrát do týdne. Občas jsme spolu jeli na víkend, šli do kina, na procházky, na večeře, trávili spolu krásné noci. No a já se zamilovala. Když jsem viděla, že Ivan je také šťastný (aspoň se tak choval), myslela jsem, že i on mě miluje, že jsme našli jeden druhého, budeme spolu trávit příjemné chvíle a jednou... třeba se vezmeme a budeme mít rodinu.
Po jednom krásném milování jsem se ho zeptala, jak si představuje naši budoucnost. Navrhla jsem mu, jestli by se ke mně nechtěl přestěhovat. Mám vlastní dvougarsonku a on bydlí v pronájmu, tak bylo jasné, že bydlet u mě by bylo nejjednodušší. Jeho odpověď byla, že jsem skvělá a úžasná, je se mnou moc rád a každá minuta, kdy jsme spolu, ho v tom jen utvrzuje. Ale že mu to vyhovuje tak, jak to je. Tedy že se vídáme maximálně třikrát do týdne na pár hodin, občas zajdeme ven, ale jinak si žijeme každý po svém. Na oficiální chození to ale nevidí. Mám prý počkat, jestli se to v něm zlomí. Pořád se ještě nevzpamatoval z rozchodu s přítelkyní, kterou měl přede mnou (měli prý před svatbou). Prý je mu to moc líto, ale nechápe, co se děje a neumí mi to vysvětlit.
Já tedy proti přátelství nic nemám, i kamarádi spolu můžou spát, ale v tomto případě to asi nepůjde. Ivan se totiž jako kamarád nechová. Kdekoliv jsme spolu, drží mě za ruku, objímá, hladí. Každou chvíli mě políbí a zamilovaně se na mě dívá. Jeho projevy lásky mají k přátelství hodně daleko.
Já ho natolik miluji a nechci o něj přijít, takže jsem přistoupila na to, abychom tedy byli jen přátelé. Je to ale postavené na hlavu, nechápu, proč to Ivan takto chce. On sám to neví. Asi se nechce vázat. Když jsem se ho na to zeptala, tak řekl, že to tak není... Také přišel s tím, že bychom neměli vzájemně s nikým jiným spát. Že by mu to nebylo příjemné.
Asi to dlouho nevydržím
Nechci ho do ničeho nutit, ale poslední dobou pochybuji, že to takto dál vydržím. Jde o to, že když se budeme pořád takhle vídat, tak se asi nic nezmění. On mi říká, jak je mu se mnou fajn, jak mě má rád. Když mu třeba přijde ode mě esemeska, tak má hned krásný den. Jenže když jsme u mě, tak se třeba i uprostřed noci sebere a jede k sobě. Málokdy jsme byli u něho. Když se to stalo naposled, myslela jsem, že tam přespím, ale Ivan mi řekl, že ráno musí brzy vstávat, jestli bych nechtěla jet domů. Zavolal taxi a já jela. Od té doby už k němu nechci. Připadala jsem si dost hloupě.
Napište svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Když jdeme do kina, rozloučíme se a opět jedeme každý do svého. Někdy si připadám, jako když mně bylo šestnáct sedmnáct a randila jsem. Také jsem se s klukem vídala jen párkrát do týdne, jak rodiče dovolili. Jenže teď je nám třicet a myslím, že je načase se usadit. Nevím, jestli zvládnu se s ním dál takhle vídat. Jsem v hrozném tlaku, bojím se, že psychicky to nezvládnu. Čekat, jestli náš vztah bude i na jiné rovině, než je teď, jestli z nás budou partneři se vším všudy, kteří spolu žijí a plánují budoucnost. Takto jsme opravdu jak dva puberťáci, kteří spolu randí.
Alice
Názor odborníka: Najděte klíč sama k sobě
Milá Alice, asi bych vám doporučil nějak víc prozkoumat, co vše prožíváte: možná řada věcí souvisí s tím, že je ve hře vaše touha po pěkném partnerství, které má navíc jakoby uzdravit ošklivý rozchod s předchozím partnerem. A váš strach, že se vám vize rozplyne pod rukama a budete čelit další životní výzvě.
Ve strachu (ze ztráty) se lidé přizpůsobují a nemohou se rozhodovat svobodně. Připadá mi, že podmínky určuje váš přítel a vy je přijímáte s tím, že pak tím trpíte, stejně za to platíte daň v podobě nespokojenosti a nenaplněnosti.
Možná je prvním krokem, který máte udělat, vnímat svou hodnotu a své potřeby. A s tímto postojem a uvědoměním být ve vztahu. Možná pak přítel uvidí, co ve vás může mít a bude přístupný nějakému typu vztahu, o který se dá i opřít, který není jen o sdílení toho příjemného.
Je třeba najít klíč sama k sobě, mít možnost pohnout se svým strachem a získat více odvahy. Bude se to hodit, ať už pro tento vztah nebo pro případného jiného partnera v budoucnu, i váš přítel má co ztratit.
Aleš Borecký, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 10. října 2011. Anketa je uzavřena.
