Mozek - (c) profimedia.cz/corbis

Mozek - (c) profimedia.cz/corbis - Ilustrační foto. | foto: Profimedia.cz

Přeplněný mozek a Alzheimerova nemoc

  • 13
Co je neduh stáří? Jára Cimrman to vystihl: Neschopnost udržet myšlenku a neschopnost opustit myšlenku. S prodlužujícím se lidským životem přibývá lidí, kteří mají problémy s pamětí. Paměť však úzce souvisí s pozorností.

ALZHEIMER TÍŽÍ I PACIENTOVY BLÍZKÉ - čtěte ZDE

Věnovat určitému psychickému obsahu pozornost po delší časový interval je ve světě přesyceném novými a novými podněty čím dál tím těžší.

Mozek musí tyto nové nebo stále se opakující podněty odfiltrovávat.

Stárnoucí člověk, kterému dříve nevadil při práci hlasitý hovor nebo hudba z rádia, najednou potřebuje pro svou práci ticho.

Na druhé straně se promoření civilizovaného světa nadměrnou mírou smyslové stimulace může stát potřebou.

Je neuvěřitelné, jakou dávku akustické stimulace snese personál některých obchodů nebo restaurací. Jejich mozek se tomu přizpůsobuje podobně jako opakované chemické stimulaci drogou. Nedostane-li svou dávku decibelů, chybí mu to.

Dvouleté nebo tříleté děti milují v televizi zvláště reklamy. Líbí se jim rychle se střídající barevné obrázky. Mají-li sledovat děj v málo se měnícím prostředí, nudí se. Virtuální svět klipů vyhledávají i ve světě reálném. V konkurenci s televizí prohrává i babička, která jim chce číst pohádky.

Není divu, že mezi školáky, dospívajícími i dospělými přibývá těch, kteří trpí syndromem poruchy pozornosti s hyperaktivitou. Tato porucha je dnes módní v USA. Těkavost, pohybový neklid, neposednost jsou jakýmsi pokusem o výrobu podnětů, kterých se nedostává ve stabilním prostředí školy nebo pracoviště.

Paměťové stopy v mozku
Pozornost však s pamětí souvisí. Do paměti si ukládáme především to, čemu věnujeme pozornost, hlavně podnětům, které vyvolávají libou nebo nelibou odpověď.

Velmi intenzivní citový zážitek spojený s určitou událostí dokonce vede k tomu, že na ni nemůžeme zapomenout, i kdybychom si to přáli.

Kanadský psychiatr D. Euwen Cameron říkal, že "moc dobrá paměť" způsobuje daleko větší utrpení než špatná paměť. Vzpomínky mohou být někdy neodbytné, vtíravé, neustále se vnucující do vědomí.

Bývají to vzpomínky na utrpení způsobená psychickými traumaty, jako je např. znásilnění (u mladého děvčete) nebo přírodní katastrofa (lesní požár, zemětřesení).

Právě to je hlavní příznak posttraumatické stresové poruchy, jíž dodnes trpí lidé, kteří prošli nacistickými koncentračními tábory, či oběti povodní v roce 1997 na Moravě a v roce 2002 v Čechách.

Paměťové stopy jsou uloženy v mozku, zvláště v neuronech paměťové kůry, která je jakousi knihovnou s uloženými informacemi.

Knihovníkem s kartotékou, která umožňuje rychlé vyhledání uložené informace, je hipokampus, což je část mozku, jejíž dobrý stav snad nejvíc rozhoduje o úrovni naší inteligence nebo - jak dnes říkáme - o úrovni našich poznávacích (kognitivních) schopností.

Hipokampus je citlivý na stres, a je-li jedinec vystaven po dlouhou dobu těžké stresové situaci, ze které nemůže uniknout, zmenší se. Mluvíme pak o distresu. Tím je například onemocnění depresivní poruchou.

Vážně poškozen je hipokampus především při Alzheimerově nemoci, při níž je rychle se prohlubující porucha paměti jedním z hlavních příznaků. Nedávno se ukázalo, že při tomto onemocnění dochází nejen k úbytku nervových buněk, ve kterých je uložena stará informace, ale že je porušen i opačný proces - proces apoptózy (zániku nebo smrti buňky) naprogramované zpravidla geneticky.

Mozek, přeplněné skladiště
Dnes víme, že kmenové buňky v různých částech mozku v průběhu celého života produkují nové nervové buňky. V hipokampu vznikají denně tisíce nových buněk - jejich množství závisí na podnětech prostředí a na fyzické aktivitě jedince.

Nově vzniklé buňky přispívají k rychlejší tvorbě podmíněných reflexů a k rychlejšímu učení i k lepšímu uchovávání nových asociací v paměti. Staré buňky zanikají, aby udělaly místo novým, které jsou výkonnější a lépe se učí něčemu novému.

Nedokonalá apoptóza ve stárnoucím mozku a u Alzheimerovy nemoci může vysvětlit, proč si staří lidé tak dobře vzpomínají na to, co se stalo v jejich dětství a mládí, a nemohou si proto pamatovat to nové. Staré překáží.

Zdravý mozek ukládá informace do skladiště paměti, musí je však využívat, jinak se skladiště vyprazdňuje apoptózou. Proces vznikání a zanikání buněk je výhodný za předpokladu, že je zachována informace, která je užitečná, respektive že nezanikají předčasně neurony, které takovou informaci nesou.

O "užitečnosti" neuronu rozhoduje to, že je užíván, že je aktivní. Aktivace zřejmě zániku brání. Svědčí o tom pokusy Hussaina Mangiho u myší, kterým bylo po 14 dní podáváno lithium. Počet neuronů v hipokampu se zvýšil o patnáct procent.

V normálních laboratorních podmínkách se do šesti týdnů počet neuronů vrátil na původní hodnotu. Byly-li myši "zaměstnávány", zvýšený počet neuronů byl zachován. Platí tu přísný zákon: "Užívej to, nebo to ztratíš!"

Produkty psychiky prodáváme nejen tím, že využíváme své znalosti, abychom postavili dům nebo vyrobili boty, ale také tím, že vychováváme děti. Ony si naše zkušenosti ukládají do skladišť svých mozků a budou je umět svými mladšími nervovými buňkami využít lépe než "staré" mozky dospělých.

Zdá se, že mozek musí umět zapomínat, aby mohl dobře pracovat. Člověk má velkou výhodu: získává místo pro tvůrčí psychickou činnost tím, že ukládá spoustu informací do "externí paměti" zápisníků, časopisů, knih a počítačových databází.

Jsou-li v oblasti kultury memy tím, co v biologii geny, jsou memy "externí pamětí" lidstva. Kulturní bohatství (slova, obrazy...) předává v memech dalším generacím.

Doc. MUDr. Oldřich Vinař, DrSc., (*1925) se zabýval výzkumem klinického účinku psychofarmak, nyní pracuje v samostatné psychiatrické ambulanci. Tento článek byl ve zkrácené formě převzat z únorového čísla časopisu Vesmír.