Hodně piva a hodně kilometrů. A hodně srandy

Hodně piva a hodně kilometrů. A hodně srandy | foto: Michal Hrabec

Závod, který s vámi zamává aneb když Pivní chrti běží Prahou

  • 16
Co mají společného novinář, fotbalistka, geoložka, ajťák, veslař, státní úředník a náhodně příchozí fanoušek Manchesteru United? Někdo by řekl, že nejapný vtip ve formě Pražského pivního maratonu. Já tvrdím, že nadšení pro pivo a běh, skvěle spojené do jedné vášně.

Na tenhle ultimátní závod jsem se připravovala celá studentská léta. Opakovaná těžba kapalných ložisek v podobě sudu piva umístěného dole v dole mne postupem času připravila i na trať Pražského pivního maratonu. Byla dlouhá dvacet kilometrů a proložená konzumací jedenácti pivních speciálů a soutěží ve třech klasických pivních disciplínách.

Zatímco profesionální běžci polykají před závody kilometry a tuny éčky promořených energetických gelů, moje zkušenost mi velela specifickou předzávodní přípravu v podobě každodenních špekových svačinek a pitného režimu čítajícího tři velké dvanáctky. Nárazové pití dokázalo dostat pod stůl už jinačí borce, takže týden před závodem bylo nutné udržovat konstantní přiměřenou hladinku. Chodit do hospody jako do houslí není mou přirozeností, ale co nadělám, když jen trénink dělá opravdové šampiony? Nakonec jsem se v sobotu 28. září ráno vzbudila s mastnou pusou a skvělou formou, do běžeckého batůžku jsem zabalila škvarkové placky a rukavice pro případ, že bych po osmém pivu šla po čtyřech, a vyrazila na start.

Rowdie jako bonus. Aby toho nebylo málo

Někteří pivní chrti lehce vyklusávali malými desítkami už ve startovací hospodě, jiní na poslední chvíli pilovali chytání tácků a pivní pong. Do našeho týmu, který vznikl prostřednictvím sociální sítě z lidí, co se vzájemně neznali, se na poslední chvíli přidal anglický rowdie oděný v džínách a bundičce, který přijel do Prahy na pivní prázdniny. Na rozdíl od nás prvniček prý absolvoval už minulý ročník maratonu. To, že jsme tým běžců, nikoliv chodců, přešel s britským klidem. Pochytali jsme rekordní počet pivních tácků, dali první žíznivé pivo a vyrazili na trať s tím, že Anglánovi dáváme jednu hospodu. Maximálně dvě.

Proběh ranním Žižkovem nahoru a dolů mezi občany nesoucími ranní noviny a rohlíky jsme křepce proložili dvěma polotmavými dobrotami v baru Divočák a restauraci Království. Člen týmu, v civilu státní úředník, získává první dnešní trofej: telefonní číslo na krásnou barmanku. Anglán se potí, usmívá a pije jako duha. Přede dveřmi vržena první šavle, autorství anonymní.

U tří prasátek na Vinohradech se fotíme pod maskoty hospody a chrochtáme si nad točenou třináctkou. Hladinka v krvi utěšeně stoupá, nálada je skvělá, Anglán si odkládá bundu a běží s ní v podpaždí. Není divu, cesta odsud vede až do Strašnic.

V baru Vřískot si zahrajeme bolívii a dáváme si další silný speciál, to abychom měli sílu na přeběh k vršovickému ďolíčku. Anglán se nás drží jako klíště, akorát se podivným tónem ptá, čí je to stadion. V hospůdce U17 odlehčujeme situaci dalším světlým kouskem a přemýšlíme, zda je lepší tahat vypitá piva do kopce kratší trasou, nebo v poklidu vyklusat podél Botiče.

Volíme druhou variantu, především proto, že skýtá spoustu příhodných křovíček pro naše namáhané měchýře. Dlouhý přeběh s jazyky na vestě končíme na náplavce v Avoid Café, kam byl jeden člen týmu ostatními téměř donesen. Máme za sebou dvanáct kilometrů, trasa je krutá a začíná si vybírat svou daň na kondici borců.

Angličan se s tichým nadšením drží půllitru a kochá se pohledem na Pražský hrad. Začínám pociťovat únavu, trať nepravidelně rozkouskovaná pivy a stálým zastavováním a rozbíháním se mi dává zabrat. Jako by byla kilometráž dvojnásobná.

Vybíháme do centra, snažím se vyhýbat turistům a tvářit se jako dáma, které se jen náhodou stala ta věc, že pila jedno pivo za druhým. Ve steakhousu Jáma mlsáme tmavé pivo, které by snad měli servírovat místo Sachrova dortu. Sacharidy jsou nutné, vybíháme na Letnou.

Nemůžu! Kopce mě bolí vždycky, ale tenhle kouše do stehen a lýtek jako v pěti tisících. Snažím se vypadat střízlivě, ale přestává se mi to dařit. Nahoře vlítneme do Kapra v medu a po jednom pšeničném speciálu a partičce pivního pongu následuje v rychlém sledu tři sta metrů sprintu a vyklusání desítkou v hospodě Šumavan.

Dočasné ztráty paměti a park jako centrifuga

Na tomto místě musím upřímně přiznat, že v tomto bodě moje paměťové záznamy končí. Ostatní účastníci tvrdí, že i já jsem po Revoluční doběhla do Vodičkovy a dál do restaurace Jáma, kde jsme na stojáka dali poslední pivo. A kde jsme rovněž zjistili, že náš tým dobíhá konkurence, a tudíž musíme do cílové hospody dosprintovat.

Zrychlení se konalo do kopce v Riegrových sadech, kterýžto výkon restartoval moje mozkové buňky natolik, že si tu bolestivou rachotu zase pamatuju. V závěsu za mnou se do kopce štrachal Anglán, klel jak pohan a mezi funěním se ptal, jestli náhodou nefandíme Spartě.

V cíli jsme v čase 4:30:00, to znamená druhé místo ze sedmnácti! Tým v různém stadiu rozkladu poposedává a pospává na lavičkách. Zjišťuju, že zatímco jsem si dole ve městě mlsala pivo, nějakej grázl mi začal točit parkem. Dalších třicet minut je mimo záznam.

Angličan si nosí jedno pivo za druhým a my začínáme chápat, proč zrovna tenhle národ vyhrál druhou světovou. Následuje klobása, špíz, hranolky a parádní afterparty v Park Café, při které se velmi rozveselení účastníci závodu drží okolo ramen, možná aby se udrželi na nohou, a notují do ticha noci pijácké písně.

Za rok je tu náš tým Pivních chrtů zas. Lázeňští šviháci, bojte se nás, hodně se nás bojte! David z Manchesteru prý na tuhle parádní akci vytáhne několik svých kamarádů, kteří mají pivní procházky starou Prahou taky rádi.