Stejná diskuse proběhla v říjnu 1999 v Německu, když tento pořad odvysílala soukromá stanice Vox. Jeho zastánci argumentovali, že pomohl odtabuizovat smrt, přispěl k zmírnění traumatu, který provází každého člověka. Odpůrci tvrdili, že dokument dalece překročil všechny morální hranice a odsoudili jej jako nepřípustný zásah do intimní sféry člověka. Otázka zda smí televize ukazovat smrt se stala výzvou k dalším diskusím. Takové úvahy jsou plně na místě - zvláště v situaci, kdy se na jedné straně smrt stala komerčně výnosnou záležitostí (například jako "tahák" televizního zpravodajství) a na straně druhé je pro jedince skutečně posedlé touhou po prožití oněch 15 warholovských 15 minut slávy poslední možností. Že to není jen spekulace, dokazuje případ Garyho Grahama, odsouzeného k trestu smrti ve státě Texas, který v květnu 1993 oficiálně požádal o vyplnění posledního přání. Znělo: Chci, aby moje poprava byla vysílána televizí v přímém přenosu.
A jak je to s porodem? Přímý přenos pro statisíci či miliony je rovněž zásahem do intimní sféry člověka. Dokonce dvou lidí, z nichž jeden se navíc nemůže vůbec bránit. Namístě je otázka, proč by to na jedné straně nastávající matky měly podstoupit, na straně druhé, kdo takovou " podívanou" bude sledovat.
Když před dvěma lety přišla v Německu herečka Susanna Wellenbrinková s nápadem, že by televize mohla odvysílat její porod v přímém přenosu, vyvolalo to rozsáhlou diskusi o morálním rozměru její nabídky.
První živě sledovaný porod pro masové publikum se konal už v roce 1194. Šestadvacátého prosince se na tržišti italského města Jesi shromáždilo 15 biskupů a kardinálů ve stanu, zatímco venku hlučel nedočkavý dav. Rodičkou byla Constanze, žena císaře Jindřicha VI. Aby dokázala, že dítě je opravdu její, pozvala "všechny barony a šlechtice, muže a ženy, aby byli svědky zrození".
Jak reagovali přítomní na tuto podívanou není známo. Porod Friedricha II. byl určen pro širší veřejnost z politických důvodů. V případě paní Wellenbrinkové šlo ale spíše o kalkul spojený s mediální prezentací. Totiž "událostí" se stal případný porod jen proto, že šlo o známou, nikoli bezvýznamnou nebo snad fiktivní osobu. Televizních dokumentů o porodech a těhotenství s "obyčejnými" ženami jsou desítky a nikdo se nijak nezabývá jejich morální stránkou, ačkoli jsou v nich čas od času rovněž pro mnohé "drastické" scény.
Morální otázka, zda má televize vysílat naturalisticky pojatý záznam či dokument o porodu, tedy kladena nebývá. Jenže co se zmíněné herečky týče, nelze vyloučit, že hvězdička mýdlové opery Marienhof a filmů Těhotná v 16 a Těhotná v 18 (že by inspirace?) vymyslela vynikající pr-trik, aby se na ní nezapomnělo. Mají sloužit média takovému cíli?
Porody v internetu pak mohou sloužit úplně stejnému cíli. Nebo naopak toto médium těm neznámým, kteří touží být viděni, naplňuje sen, který dosud jiné médium splnit nemohlo. A uspokojuje tak současně voyeristy i exhibicionisty. Před rokem byl v internetu například živě přenášen porod chlapce Sean z kliniky na Floridě. Od té doby se podobných přenosů v podstatě bez větší pozornosti konalo již několik.
Nejkuriuoznější věci nás ale zřejmě teprve čekají. Na konci loňského roku se prostřednictvím internetu na adrese adoctorinyourhouse.com (záznam je archivován) konal přímý přenos operace jednatřicetileté zpěvačky Carnie Wilksonové z tria Wilson Philips. Ta si nechala zmenšit žaludek, což jí mělo pomoci ke snížení váhy.
