Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Oceněná designérka: Několik vibrátorů jsem musela vyzkoušet

  4:24aktualizováno  4:24
Jako malou ji bavily stavebnice, nosí radši kalhoty než sukně a její tramvaj stojí v Národním technickém muzeu. Místo krajek a volánů designérka Anna Marešová ženám navrhuje erotické pomůcky. Nevím, jestli bych vůbec uměla vyrobit něco romantického, říká.

Anna Marešová

  • Narodila se 4. července 1980 v Praze.
  • Studovala Produktový design na Fakultě umění a designu na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a na University of Derby, za bakalářskou práci (Tramvaj pro Prahu) získala cenu Národního technického muzea, cenu Excelentní studentský design a hlavní studentskou cenu na bienále v Lublani BIO 22.
  • Za magisterskou práci (erotických pomůcek Whoop-de-doo) obdržela Národní cenu za studentský design.
  • Pracovala jako produkční (např. na Letních shakespearovských slavnostech, zastupovala mj. skupinu Tata Bojs), jednu dobu jezdila po světě jako asistentka amerického kouzelníka.
  • Nyní působí ve firmě Lasvit. Její práce byly zastoupeny na výstavách v Praze, Londýně či New Yorku.

Anna Marešová působí jako plachá, křehká dívka, třicítku by jí hádal málokdo, ale zakřiknutá vůbec není. Naopak baví ji velké a odvážné projekty. Už na škole se pustila do návrhu nové tramvaje pro Prahu, která stojí na čestném místě v Národním technickém muzeu. Pak přišla v rámci diplomky se sadou elegantních bílých erotických pomůcek pro ženy. (Více čtěte zde)

V Česku to byla odvaha, ale s vibrátorem nakonec uspěla u odborné poroty a letos na podzim získala Národní cenu pro studentský design. Dnes navrhuje pro českou sklářskou firmu Lasvit, jež pracuje na zakázkách pro nejluxusnější hotely v Hongkongu, Šanghaji nebo Dubaji.

Jste stydlivá?
Obecně? Někdy se dost stydím a někdy vůbec, to záleží na situaci.

Narážím na váš návrh erotických pomůcek, který letos na podzim dostal cenu pro mladé designéry. K tomu nepotřebujete odvahu?
Brala jsem to spíš jako výzvu než jako odvahu. Dá se říct, že k erotickým pomůckám mě dohnala předešlá práce, tramvaj pro Prahu. Po ní jsem si chtěla zkusit nějaké holčičí téma. A tím, že moc nejsem na krajzlíky a krajky, tak mě napadlo tohle.

Takhle racionální rozhodnutí to bylo? Žádná vášeň?
Řekla bych, že mou vášní jsou spíš ty tramvaje. (smích) Zbožňuju staré pražské T3. Když jsem byla malá, autobus mi připadal jako kluk a tramvaj jako holka, která má krásný lícní kosti. Neříkám, že technickým věcem rozumím, ale baví mě. A kdyby mi někdo před dvěma třemi lety řekl, ty budeš dělat erotické pomůcky, tak mu asi nebudu věřit.

Když vám tramvaje připomínaly obličeje, k čemu byste přirovnala svou sérii erotických pomůcek?
Někdo říká, že by z některých dílů mohla být výborná palička na maso. Anebo činka. Ale já jsem nechtěla, aby to něco připomínalo. Žádný ksichtík. Je to tak intimní věc, že by měla fungovat sama o sobě.

Neuvažovala jste také trochu marketingově? Jeden můj kolega tvrdil, že vybrat si podobné téma, je jako napsat filozofii světa, která by obsahovala jediné slovo - sex.
Mohl to udělat kdokoli, a nikdo to neudělal. Když jsme před rokem a půl ve škole navrhovali větrnou elektrárnu, kamarád z jiného ateliéru se divil: "Ty máš tu elektrárnu takovou bílou a vyhlazenou, že bys mohla navrhovat erotické pomůcky!" To byl první nahlodávač. Pak se to nějak rozkřiklo, a když jsme se bavili o námětech na diplomovou práci, všichni mě špičkovali: "Vždyť ty už téma máš!" Tak jsem si řekla, proč ne. Ale oříšek byl, jak to ve škole oficiálně oznámit.

Fotogalerie

Designérka Anna Marešová:
Designérka Anna Marešová:
Designérka Anna Marešová:
Designérka Anna Marešová:

Fotografie byly pořízeny v Museum of Young Art (MOYA), Praha

Zobrazit fotogalerii

A jak jste to udělala?
Původně jsem chtěla dodělat starší věc - porcelánové zásuvky. Na to se vedoucí ateliéru docent Appl tvářil poněkud otráveně, myslel, že přijdu s něčím zajímavějším. Když jsem mu pak nadhodila vibrátory, chvíli seděl, přemýšlel a nakonec řekl: "Ty zásuvky nedělej."

Vaše rodina to přijala s podobným klidem?
Babička je v pohodě a děda to, myslím, ještě neví. (smích) K tomu, abych to řekla našim, mi pomohla náhoda. Dá se to říct komukoli, ale rodičům se to říká nejhůř. Furt se mě ptali: "Co budeš dělat za tu diplomku? S tou tramvají ses natahala."

Ale to jste netahala celou tramvaj, že ne?
Jen ten model, který je teď vystavený v Národním technickém muzeu, váží dvacet kilo!

A jezdí už ta vaše tramvaj někde?
Zatím ne, ale když jsem s ní vyhrála cenu na bienále industriálního designu v Lublani, tak mi tamní ministr průmyslu říkal, že kdyby měla Lublaň tramvaje, tak by ty moje hned chtěl. Určitě by jezdila - není to tak, že bych si vymyslela rozměry a tak nějak udělala tramvaj. Vnější tvar jsem konzultovala s designérem Volkswagenu Honzou Tučkem, a do práce jsem zapojila i spoustu dalších lidí. Takže po téhle zkušenosti mi rodiče radili: "Udělej něco malýho, lehkýho a snadno přenosnýho."

To jste jim splnila.
V duchu jsem si říkala, to je přesně ono. K tomu, abych to šetrně sdělila rodičům, mi pomohlo, že si mě pozvali do rádia, a když se moderátor zeptal, co chystám, tak jsem mu to řekla. Naši si pak pustili na internetu záznam toho rozhovoru a byli hrozně překvapení. Máma mi hned volala: "Dobrý, ale s tím posledním si děláš legraci?" Nakonec mi však táta s tou diplomkou hodně pomáhal. I když jsem ho asi zapojila trochu proti jeho vůli. (smích)

To je ten RNDr. Jiří Mareš, kterému děkujete na začátku své diplomové práce?
Jo. Nejdřív mi bylo blbý ho do toho zapojit, ale pak jsem si říkala, že pracuje v Akademii věd, zkoumá umělé diamanty, tak proč by mi nepomohl s indukčním nabíjením. Vždycky se ho chodím ptát, jestli by něco náhodou nešlo udělat ještě trochu jinak. A on se zamyslí a ptá se mě: "Proč?" "Protože by to pak vypadalo líp." Po chvíli rozmýšlení připustí, že by to nějak jinak šlo.

S kým jste ještě svou práci konzultovala?
S gynekologem Jozefem Záhumenským, oponentem byl sexuolog Karel Hurt. Povídala jsem si s výtvarnicí Lenkou Klodovou, která v Brně vede ateliér body designu, a konzultantem teoretické části byli filozofové Josef Fulka a Martin Kolář.

Co na tyhle designérské výstřelky říká váš přítel?
Myslím, že je zvyklej. Zná moje názory a přístup.

Je také designér?
Je herec. Hraje v divadelním souboru Vosto5 a původně jsem přemýšlela, že mi v rámci své prezentace udělají i reklamní spot. Tak jsem šla za režisérem Jirkou Havelkou, jestli by mi něco neporadil, a ten hned začal vykřikovat slogany typu: "Utlučeme máslo vibrátorem!" Dělali si legraci, ale měli spoustu vtipných nápadů, tak třeba na to všechno ještě dojde.

Promiňte mi osobní otázku, ale zkusila jste si erotické pomůcky někdy v praxi?
Měla jsem doma jeden vibrátor, normální standardní umělohmotný, na krabičce byl průřez, kterým byl vidět materiál s takovou pusinkou. A pod tím bylo napsáno: Try me, buy me. Strašný úlet. Přinesla jsem to do ateliéru, kde jsme se tomu smáli. Připadalo nám příšerný, co se tady v oblasti erotických pomůcek prodává. Ale v rámci rešerše jsem si samozřejmě musela několik erotických pomůcek koupit a i vyzkoušet.

A jaké jsou ty vaše výrobky?
No ještě je úplně nemám otestované.

Jak to?
Pořád je to prototyp. A ten byl celou dobu na výstavě. Sice to funguje, ale bude se ještě muset vyřešit dost technologických věcí. Třeba jaká musí být přesná tloušťka silikonu, aby byly vibrace ideální a silikon se neprotrhl... Teď je tři milimetry. Taky jsem chtěla, aby na těch produktech včetně vibrátoru nebyly žádné drážky, kam se jinak dostává špína. Takže se nabíjí elektromagnetickou indukcí, když to řeknu hodně zjednodušeně, správnou polohou cívky na cívku. Je to úplně hermeticky uzavřené, a tím pádem vodotěsné.

Už o něj prý mají zájem Britové.
Nevím, co se děje, ale tentokrát je kolem toho velký rozruch. Ozvalo se mi už pět zájemců. Čtyři Češi, z toho jeden z Hongkongu, a taky britská firma. Plánují, že by se to vyrábělo v Číně. Ale musím si to v hlavě srovnat, aby to nesklouzlo někam, kam nechci. Aby se udržel ten styl, který jsem se tomu snažila dát.

Máte představu, kolik by vaše řada měla stát?
Představovala bych si něco pod pět tisíc, nejdražší by byl vibrátor, tak za dva tisíce. Původně jsem si plánovala, že by to vyráběla česká firma, třeba Eta.

Jakže?
Když jsem studovala historii erotických pomůcek, přišla jsem na to, že s elektrifikací se z vibrátoru stal univerzální přístroj do domácnosti, dokonce měl různé nástavce, jeden na masírování a druhý na mixování. Vyráběly je klasické firmy na mixéry a žehličky. Takže jsem Etu oslovila, ale ředitel mi napsal, že už něco takového zkoušeli, a úspěch to moc nemělo.

Umíte si představit, že se vibrátor bude prodávat třeba vedle zubních kartáčků?
Ale to už se v drogeriích ve Vídni prodává! Šla jsem si tam něco koupit a nevěřila vlastním očím. Viděla jsem i vibrátor, který se dá nabíjet přes počítač a nikdo neví, co si nabíjíte. Ale to mi taky nepřipadá normální. Je to produkt, ale ne typu mobilního telefonu. Neznamená to, že když má každý mobil, měla by mít každá žena svůj vibrátor. Chci z toho udělat věc, která je milá, příjemná, něžná, ale měla by zůstat intimní.

Věříte, že erotické pomůcky jsou lékem na ženskou hysterii, jak si dřív lékaři mysleli?
To byl zajímavý úkaz. Dočetla jsem se, že orgasmus dříve lékaři považovali za hysterický záchvat, ale zároveň tu hysterii léčili masáží ženských orgánů. A když potom vznikly první vibrátory na páru, pochvalovali si, že už se nemusí tolik nadřít. Ale nikde jsem nečetla zážitky těch žen. Lékařům to nejspíš vynášelo peníze a ženám se to asi líbilo, tak proč vyhlašovat, že nejde o lékařskou pomůcku, když jim u toho bylo dobře?

Když jsem viděla nákres toho vibrátoru na páru, který se sotva vešel do dvou místností, měla jsem trochu obavu, jestli nenadělal víc škody než užitku.
No ono se to pak všechno vylepšovalo a jednu dobu se erotické pomůcky běžně propagovaly v časopisech. Teprve když se objevily v prvních pornofilmech, dostaly stigma něčeho, o čem se běžně nemluví.

Jak to vůbec bylo u nás s erotickými pomůckami za socialismu?
Podle výzkumu, který jsem studovala, byl sexuální život před rokem osmdesát devět mnohem intenzivnější než dneska. Myslím si, že to souvisí se způsobem života, dneska moc neexistuje klid duše, pořád vás někdo někam nahání, je strašně moc informací, sama to na sobě cítím. Tehdy nebyly počítače ani mobily -ale byly vibrátory, třeba ITES 722 byl na baterky a podle obrázků mi přišlo, že ho udělali z toho, co zrovna bylo po ruce. Jiný ITES skončil neuvěřitelnou náhodou u nás ve škole v kontejneru ateliéru interaktivních médií, kam lidé házejí různý rozbitý stroje a studenti z nich pak dělají objekty. Vypadal docela vtipně, měl jen jedinou vadu, prý vyhazoval pojistky. Údajně byl dost výkonný.

A co dnešní trh s erotickými pomůckami? Před chvílí jste mi říkala, že vám přijde strašný, co se tady prodává.
Nejde jen o výrobky, ale i o kulturu prodeje. A ta je u nás dost zvláštní: zároveň to skrýváme a neskrýváme. Když jdete kolem řetězce typu Erotic City, mají sice zatapetované výlohy, ale přitom je na nich vidět všechno. A vevnitř je všechno v krabičkách, prodavačka vám sice na přání něco rozbalí, ale pak to zapne a kouká na vás. V New Yorku je nejstarší obchod s erotickými pomůckami Eve’s Garden uklizený ve dvanáctém patře mrakodrapu, a ty obchody, co jsou přímo do ulice, mají třeba mléčné sklo a uvnitř na pultě je všechno vyskládané a můžete si s tím půl hodiny vrnět. (smích)

Co nejhoršího si v designu umíte představit?
Nesnáším věci, které naoko vypadají hezky, ale neplní svou funkci a třeba se za dva měsíce rozpadnou. Mám ráda materiály, které umí stárnout, obyčejné, poctivé předměty, a klidně to může být stará popelnice nebo zavařovací sklenice se skleněným víčkem, které má doma babička. Nebo kožená taška, která v každé fázi života vypadá jinak, ale furt dobře. V New Yorku mě třeba fascinovala výstava afrického umění, kde byly komody z barelů na naftu nebo závěsy z korálků, které vznikly z bannerů s Barackem Obamou. Ženy to rozstříhaly na proužečky, uválely, udělaly korálky a z toho byla ta stěna. Málem jsem se rozbrečela, cítila jsem, jak to funguje - proto když někde najdu nějaký krám, tak se ho snažím nějak obnovit.

Například?
Měla jsem takový dlouhý kožíšek z kontejneru, někdo mi ho dal, a já si z něj udělala leteckou bundičku, ke které jsem si našila pásek. Ale teď už jsem dlouho nic nešila.

Hodně ženských návrhářek se pouští do šperků, to by vás nelákalo?
Když jsem jednou byla na exkurzi ve fabrice na klíče, nadchly mě mosazný bubínky do zámků. Pár jsem jich tam dostala a udělala jsem si z nich náhrdelník. A to je můj jediný autorský šperk. Nemám nic proti luxusu, ale vždycky musí obsahovat něco, co to udrží na zemi. Asi bych nemohla pracovat třeba s krajkama, anebo je dokonce nosit. To bych si připadala hrozně blbě: stačí mi kalhoty a sukni obléknu, když je nejhůř. Nevím, jestli bych vůbec uměla navrhnout něco úplně romantického.

A jak vás přijímali v mužském světě? Narazila jste na předsudky typu: Co se do toho pleteš, jak můžeš rozumět tramvajím?
Setkala jsem se s výtkami, že je moje tramvaj moc ženská. Na jedné vernisáži se ke mně nachomýtl architekt, který mě sice pochválil, ale také tvrdil, že si tou střechou, kterou jsem navrhla, není vůbec jistý. Že by ji udělal jinak, sice ještě neví jak, nicméně jinak. Ale když jsem se s ním začala bavit o podvozcích, za chvíli vytáhl vizitku a řekl: Kdybyste se mnou chtěla někdy spolupracovat... Asi čekal, že mě nachytá. Občas si ze mě někdo dělá srandu, že tramvaje mi ještě nejezdí, tak si pánové v porotě řekli, že mi nechají erotické pomůcky. (smích)

Nebyla jste v dětství tak trochu kluk?
Měla jsem ráda stavebnice, ale taky jsem si hrála na dámu. Mám dvě starší sestry a jedna mi dělala taxikářku, když jsem v kloboučku a s kabelkou dělala, že nastupuju jako vážená paní do taxíku.

Jenže navzdory tomu všemu přece jen působíte jako křehká panenka.
Panenku jsem hrála. Jezdila jsem tři roky po světě s americkým kouzelníkem, který měl představení Instant Babe. Měl takovou panenku, kterou dal do mikrovlnky, a já jsem z ní potom vyskočila zvětšená. Hodilo se mi, že jsem předtím chodila na kurzy electric boogie, takže jsem měla robotické pohyby. A on mi jako vyměňoval baterku nebo mi měnil barvu vlasů. Jednou jsme vystupovali v Šanghaji na stadionu, kam přišly snad dva tisíce lidí.

A to vám bylo kolik?
Asi třiadvacet.

Dneska vyhráváte ceny, vaše návrhy jsou v muzeu, děláte pro jednu z nejúspěšnějších českých sklářských firem Lasvit... Uvědomujete si, že jste nejspíš na prahu ohromující kariéry?
Já jsem z toho překvapená. Taky jsem se přistihla, že mám polozavřené uši a trochu na to koukám zvenčí. A pořád si jedu v tom mém starém duchu, kdy si dělám seznamy, "co musím" a odškrtávám si jednu povinnost po druhé a moc si neuvědomuju, co je pro mě opravdu důležité. No a v rámci ohromující kariéry často prosedím doma za počítačem patnáct hodin s nemytou hlavou a říkám si: "Bože, co jsem to za asociála?"







Nejčtenější

Nakupování online je sice pohodlné, ale přináší i svá úskalí. Často si nemůžete...
Zklamaná zákaznice? Už nikdy. Ukážeme, jak předejít hororovým nákupům

Nemilá překvapení při nakupování zažil asi každý z nás. Rozlepenou podrážku či díru na svetru můžete v kamenném obchodě snadno odhalit. Co ale dělat, pokud si...  celý článek

Martina Formanová
Do mobilu jsem Milošovi nikdy nechodila, říká Martina Formanová

Více než dvacet let žije v Americe, přesto svoji poslední knihu Povídky na tělo situovala spisovatelka Martina Formanová do Česka. „Pořád víc rozumím vztahům...  celý článek

Ilustrační fotografie
Co dělat, když tělo zadržuje vodu. Na vině může být špatné jídlo i nemoc

Je to vůbec možné, aby se naše tělo příliš „zavodnilo“, když je vlastně z vody? No ano, je. Nejsme totiž z vody úplně a jak praví staré rčení: všeho moc škodí.  celý článek

(Ilustrační snímek)
Uši se čistí samy, my to dělat nemusíme. Když už, tak jen jemně

Nahromaděný ušní maz svádí k odstraňování, někdo ho dokonce považuje za znak nedostatečné hygieny. A tak uši čistí víc a víc. Ve skutečnosti tolik pozornosti...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Od hltače po požitkáře. Osm typů jedlíků, aneb jsme to, co jíme?

Jídlo už dávno nemá jen funkci utišení hladu. Žijeme v době, kdy se z vaření stal módní trend. Jíst musíme všichni a stravování podle současných trendů patří k...  celý článek

Další z rubriky

Babička s dědou se starají o svá vnoučata - jedenáctietou Anežku a osmiletého...
Děti žily ve stanu, než je máma opustila. U prarodičů našly nový domov

Na 35 metrech čtverečních žijí ve dvou místnostech babička s dědou a jejich dvě vnoučata. Jejich máma a prarodičů nejmladší dcera je opustila. Do televizního...  celý článek

Jitka se o svého manžela bála. „Před poslední operací se nevědělo, jestli se...
Nejhorší jsou červi, líčila vyměněná manželka zážitek z krmení plazů

Když se vymění dvě mladé a docela pohodové maminky, není ve Výměně manželek moc co řešit. Rozdíl mezi nimi jsou jen čtyři roky věku a to, že Šárka (33) z...  celý článek

Klára s rodinou v Tanvaldu
Kvůli nervům jsem takhle ztloustla, stěžovala si vyměněná manželka

Klára z paneláku v Tanvaldu se na deset dní vyměnila s Dášou z baráku v Opavě. „Jet k Romům, to byla moje noční můra,“ prohlásila Dáša v úvodu, když viděla...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

5 tipů, jak pečovat o ombré a nezničit si vlasy
5 tipů, jak pečovat o ombré a nezničit si vlasy

Vlasy vám zdobí čerstvé ombré, jenže co dál? Na hlavě máte teď hned dvě barvy s rozdílnými nároky a obě se hlasitě dožad... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.