Ten obraz akademického malíře Pavlíka s kyticí lučního kvítí ve váze, který dostala babička s dědou svatebním darem, mi připomíná americká kamna s desítkami slídových okýnek, za kterými se mihotaly hřejivé plameny. Pamatuji se, jak mě v noci budilo ze spaní "zemětřesení", když do nich děda nad ránem sypal koks.
Ten obraz je pro mě blízký jako benešovský les Tužinka a koupadla v Černém lese, jako zbytky kláštera na Karlově a starý židovský hřbitov s rozbitými vrátky, kde jsme mezi náhrobními kameny nakupenými jeden na druhý hledali tajemná dobrodružství.
Rozeznívá ve mně hlasy starých vdov, paní Wolfové a paní Nikodýmové, které v domě mých prarodičů bydlely. Každý den chodily na hřbitov pod kostelem Sv. Mikuláše, na němž už dávno všichni z toho domu leží. Babička po dědově smrti u rodinné hrobky vždycky vypočítávala, kolik je v ní nebožtíků.
"Už abych tam byla," říkávala stále dokola. "Byla bych tam osmá."
Byla osmá. A ten obraz mi odkázala... přestože ho milovaly moje máma i moje teta. Jenže babička se nemohla rozhodnout, které z nich by měl patřit víc. A tak se obraz akademického malíře Pavlíka dostal do obýváku mého dívčího bytu, ačkoliv se mi nikdy vlastně ani moc nelíbil. I když asi měl velkou hodnotu, byla bych raději měla ve svém domově obrazy modernější.
Ovšem maminka byla šťastná. Vždycky, když ke mně přišla, pod obrazem se zastavila. Byla ráda, že ho mám já. Protože jsem její.
Jednou jsem dostala od manžela abstraktní malbu, která se na stěnu obýváku náramně hodila. Zátiší s vázou jsme přestěhovali nad stůl do kuchyně. Když přišla máma, rozplakala se. Nemohla pochopit, proč jsem obraz po babičce dala někam pryč, když má takovou cenu.
A tak jsem ten obraz sundala a řekla: "Na, mami, tady ho máš."
Maminka se nejdřív zalekla. Bála se, co by tomu řekla její sestra, ale pak si ten obraz pověsila do obýváku a hrozně se z něj radovala. I když po čase i jí obraz zevšedněl a stal se součástí domácnosti jako tátův klarinet, sváteční vánoční servis či váza z barevného skla, kterou dostali k svatbě zase moji rodiče. Byla jim tak drahá, že vždycky, když jsme jezdili do ciziny, máma tu vázu schovala k sousedce, aby nám ji někdo neukradl.
Když moje teta poprvé uviděla u mámy na zdi v obýváku Pavlíkův obraz, neřekla ani slovo. Jen při každé další návštěvě se před ním dlouze zastavila. Tuším, co jí táhlo hlavou. Viděla za ním svou mámu a tátu, kteří tu malovanou kytici kdysi dostali svatebním darem. Jako moji rodiče tu barevnou vázu. Často mi vrtá hlavou, která z nás – já nebo sestra – ji zdědí, protože ji obě stejně milujeme. Jako malé jsme ji tajně braly ze skříně a dívaly se skrz její pokroucené duhové stěny na černobílou televizi. Strašně jsme se smály třeba tomu, jak mají pochodující milicionáři při prvomájovém průvodu rozpláclé obličeje a prezident Husák místo nosu červenou bambuli. Díky té kouzelné váze nám pak černobílý svět budovatelských zpráv připadal najednou pestrý a legrační.
I mí synové mají tu vázu rádi. O prázdninách do ní s babičkou každý den trhají kytky ze zahrady a jednou ji budou mít spojenou s dětstvím jako dědův klarinet.
Jednoho dne moje máma Pavlíkův obraz sundala ze zdi a řekla: "Už jsem si ho hodně užila," a věnovala ho své mladší sestře k šedesátinám. Obě při tom plakaly.
Ten obraz teď visí stejně jako kdysi na svém původním místě v domě babičky a dědy, kde teta bydlí. Moje máma, když tam přijede, se před tím obrazem zastaví. Dobře tuším, co jí v tu chvíli táhne hlavou, protože i já si před tou malbou moc ráda popřemýšlím. Ten obraz mám totiž spojený s dětstvím, stejně jako bimbací hodiny a klavír s lampičkami a americká kamna na koks s desítkami slídových okének, ve kterých už nikdy nebudou svítit hřejivé plamínky... ?
 DANA EMINGEROVÁ, novinářka a spisovatelka je šéfredaktorkou palubního časopisu ČSA Review. Její nejnovější knížka Trošku mrtvej pavouk zatím čeká na vydavatele. |
