V roce 2003 Lisa odjela na pohotovost ve Fort Lauderdale na Floridě s podezřením na ledvinové kameny, které měla už dříve. Lékaři je však nediagnostikovali a poslali ji bez jakéhokoli ošetření domů. Zakrátko jí však začala odumírat tkáň na končetinách.
"Prsty na rukou mi zčernaly a zkroutily se. Vypadaly, jako by byly spálené. Prsty u nohou mi také postupně modraly a černaly. Nechtělo to zastavit, netušila jsem, co se se mnou děje," uvedla Lisa pro americký zpravodajský server cnn.com.
Příčinou byl opravdu ledvinový kámen, který blokoval ledviny a odchod škodlivin z těla ven. Bakterie se tedy v těle hromadily a způsobily zánět tkáně. Lékaři Lise oznámili, že jediným východiskem je amputace rukou i nohou. Jedině tak ji prý zachrání.
Po amputaci se jí rozpadl život
Po amputaci se Lise rozpadlo manželství a ztratila práci. Potom podala na nemocnici a tamní lékaře žalobu. Obvinila je ze zanedbání lékařské péče. Porota je však shledala nevinnými. Kupodivu ale soudce zažádal o nový proces. Poukazoval na to, že porota se neřídila podle práva a nepřihlédla k důkazům. Ovšem další soudní proces se odehraje nejdříve za rok.
Jedinou oporou jsou Lise její dvě děti - desetiletý syn Jesse a jedenáctiletá dcera Chloe. Každý den Lise Jesse nandavá protézy a Chloe se stará o domácnost. "Vařím, uklízím, dělám prostě skoro všechno. Ale nejčastěji jí češu vlasy," říká Chloe.
"Občas se cítím jako zrůda, když se o mě moje děti musí takhle starat. Přemýšlím, jak moc jsem jim na obtíž," říká Lisa. Když se poprvé po amputaci přišla podívat na fotbalový zápas svého syna a při fandění zvedla ruce nahoru, všichni včetně Jesseho spoluhráčů zírali na její pahýly, které jí místo rukou zůstaly. Pak se shromáždili kolem Lisy a prohlíželi si ji. "Snažila jsem se situaci odlehčit, a ukázala jim, jak i přesto s rukama hýbu. Pochopili, že to nakonec není tak děsivé," vypráví Lisa.
Děti se staly Lisinými rodiči
Její syn Jesse každý den ještě před odchodem do školy připravuje pro všechny snídani. Když jeho matka přišla o končetiny, byly mu čtyři. Ani si nepamatuje, jaká byla jeho maminka předtím. Zná to jen z fotografií.
Chloe celou situaci nese statečně. "Vím přesně, co se stalo. Starost o maminku není zas tak těžká," tvrdí a hledá slovo, kterým by ji popsala: "Je výjimečná," říká nakonec. Dodává jen bez stopy lítosti: "Když chci jít na hodinu tance nebo na vystoupení, moje maminka mi prostě nemůže pomoct s přípravami."
Přestože situaci zvládají, někdy na ně také dolehne stres a vyčerpání. "Někdy mám pocit, že se z toho snad zhroutím. Ale my jí prostě pomáhat musíme," uzavírá Chloe vyprávění.