Zvoním u zamčeného vchodu budovy Klokánku v moravském Dolním Benešově, kterou si místní pamatují ještě z dob, kdy tam bývalo strojírenské učiliště. Uvnitř je budova mnohem útulnější než zvenku.
"Máme tady osm zařízených bytů, kde může najít dočasný domov až dvaatřicet dětí, od kojenců do šestadvaceti let. V každém bytě pečuje teta o čtyři děti," vysvětluje vedoucí provozu Kamil Nevřela.
Pak už mě sociální pracovnice Radka Langrová vede přímo do bytu. U dveří nás vítá teta Ilona. Jen co si sundám boty, už se ke mně řítí blonďatá holčička v růžovém tričku a vrhá se mi do náruče. "Teto, teto," volá nadšeně a začne mě pusinkovat na tvář.
Vteřinu znejistím. Po zkušenostech s dětmi z rodiny vím, že jejich počáteční reakce při setkání s neznámým člověkem jsou zdrženlivější. Pak ji přitisknu k sobě. To už mě začne objímat i její starší sestřička. Zvedám ji do náruče a vyzvídám, jak se jmenují.
"Já sem Ucka," říká starší, pětiletá dívenka. Hned mě táhne za ruku ke stolu, aby mi ukázala, jak umí skládat puzzle. Chvíli mi trvá, než porozumím, co mi štěbetá, protože špatně vyslovuje. Možná je to i tím, že kromě dvou úplně zkažených zubů v ústech žádné nemá.
Věci si děti ukládají samy
"Teto, po o pokojicku," vede mě menší Anička ukázat svůj pokoj. Má ho sama pro sebe. Na skříňce sedí několik panenek a plyšových hraček. Vše je vzorně uložené. Stejný pořádek panuje i v šuplících. Nejoblíbenější panenka odpočívá v kočárku. "Mimi," řekne dívenka a přitiskne si ji k hrudníčku.
To už ale starší Lucka vyžaduje mou pozornost. "Teto, amauj pinceznu," vyžaduje a strká mi do ruky fix. Chytá mě za ruku a vede do vedlejšího pokojíku. Dělí se s ním ještě se sedmiletou Adélkou. "Aélka je ve skolce," informuje mě.
S fixem v ruce matně vzpomínám, jak jsem před lety malovala dceři princeznu. Výsledek je dosti katastrofální, ale dívenky vypadají spokojeně. "Teto, oiskni mi to," žádá Lucka a strká mi do ruky malý obrázek.
"To je otisk na ruku, musí se to namočit," radí mi Ilona, která se mezitím točí kolem sporáku a chystá oběd.
"Teto, ja usim kakat," hlásí Anička za chvíli. Naštěstí si už ví rady a usedá na prkénko záchodu, který mají děti hned vedle pokojíčků. Pak už se odsud ozývá volání, "Teto, uti mi dupku." Tuto službu raději přenechávám Iloně.
Sprchu dívenky neznaly, jedly rukama
Ta už má navařeno a do oběda chybí ještě necelá hodina. "Holky, jdeme ven, oblečte se," volá na děti Ilona. S obdivem sleduji, jak jsou holčičky šikovné. Obě si na chodbě sednou na podlahu a bez jakékoliv pomoci si nasoukají punčocháče, navlečou a zapnou zip na mikině i bundě a před vchodem se obě obují. "Teda, vy jste ale šikovné holky," pochválím je a už mě každá pevně drží za ruku.
Co je to Klokánek?Klokánek je zařízení Fondu ohrožených dětí pro děti, které potřebují okamžitou pomoc. Děti po přechodnou dobu bydlí v bytech, kde se o ně v týdenních intervalech starají tety. Každá z nich má na starosti zpravidla 4 děti. Kromě nich se o ně starají sociální pracovníci, psycholog, logoped, speciální pedagog a pediatr. Klokánek v Dolním Benešově je jediný v Moravskoslezském kraji a provoz je závislý na dotacích a sponzorských darech. "Lidé nemusí posílat jen peníze, ale moc bychom přivítali i věci do bytu. Chybí nám vysavače, koberce, fény na vlasy, mop na uklízení, nerezové hrnce, povlečení na postele, ale také konferenční stolky, koberce, botník, sedací souprava," uvedla sociální pracovnice Radka Langrová. |
Zatímco holky šplhají na prolézačkách, máme čas si chvíli povídat. "Jsou tu už rok a půl. Ale když přišly, byly hrozně zanedbané. Chyběly jim jakékoliv hygienické návyky, a když jsem je sprchovala poprvé, musela je druhá teta držet. Špínu měly zažranou do kůže, zarostlé nehty, hrůza. Celou dobu ječely," vypráví mi Ilona.
Všechny věci, co měly sebou, putovaly do pračky a do igelitového pytle.
"Přišly v pátek a v sobotu jsem běžela do obchodu nakoupit veškeré oblečení. Od spodního prádla po boty. Každá teta má příděl na měsíc, za to pak nakupuji oblečení a jídlo," vysvětlovala Ilona.
Přesně v půl dvanácté už dívenky sedí u stolu. S velkou chutí spořádaly hovězí polévku, vepřové nudličky s nudlemi a špenátem. Po jídle si jdou samy umýt ruce, obě si oblékají pyžama a za pár minut už leží v postýlkách.
To je doba, kdy si konečně můžeme nerušeně popovídat. "Když tu byly první den, bylo k obědu kuře s bramborem. Jedly jen rukama. Brambory chtěla Lucka přidat, kuře hodila pod stůl. Zřejmě ho nikdy neochutnala," popisovala situaci před rokem a půl teta. Dívenky celé dny probrečely a neustále opakovaly. "Hej mamo, hej mamo." Matka je párkrát navštívila, ale od října loňského roku už nepřišla. Nyní žije v azylovém domě a čeká další dítě.
Zpočátku je teta balila do plen
Nejtěžší bylo naučit dívenky základní hygieně. "Bylo to jako s miminky. Na Aničce se to tak neprojevilo, protože k nám přišla ve dvou letech, ale Lucku to poznamenalo mnohem více. Zpočátku jsem jí dávala pleny, jenže ona si je v noci sundala a vykadila se do rohu pod postel. Pak si zvykala na nočník," pokračovala teta Ilona, která je v Klokánku už šestým rokem a za tu dobu se stala dočasnou matkou čtyřiadvaceti dětí ve věku od dvou do šestnácti let.
Mezitím přichází ze školky i starší Adélka. Pozdraví, poobědvá a poslušně zaléhá do své postele. Kromě dívek v tomto pěkně zařízeném čtyřpokojovém bytě s velkým obývacím pokojem a kuchyní bydlí ještě dvanáctiletý vietnamský chlapec Hu a černá kočka Pajda (chybí jí přední noha, proto takové jméno).
"Dobrý den, teto," zdraví Hu, a když se zeptám, jaké to bylo ve škole, odpovídá. "Dobrý, jedna trojka z matiky." Převleče se a mizí venku. Z dětí je nejstarší, takže má povinnosti navíc.
"Každý čtvrtek máme úklidový den. Hu má za úkol povysávat a utřít prach v celém bytě. Každý den umývá vanu a vytahuje nádobí z myčky," říká Ilona.
Je po třetí hodině a dívky se budí z odpoledního spánku. "Děcka, budeme se fotit, tak se pěkně oblečte a učešte," volá na ně teta. Adélka mi ukazuje fotografie. "To je moje maminka ve vězení," říká mi. Všechny fotografie jsou téměř stejné. Krásně nalíčená a upravená mladá žena s úsměvem naklání hlavu k Adélce.
Před focením mi Adélka strká do ruky hřeben. "Udělej mi copánky teto," prosí. Když jdeme všichni ven, musíme s tetou udělat vláček. Všechny dívky mě chtějí držet za ruce. Pozdě odpoledne se vracím domů, a i když jsem byla jen pozorovatelem, cítím se úplně vyčerpaná. V hlavě mi víří utkvělá myšlenka. "To jsem ale měla jako dítě štěstí."
