Co je vaše profesionální deformace?
Černá barva. Můj soukromý šatník je z devadesáti procent černý. Mám v něm i pár barevných kousků – zelenou, hnědou, tmavě modrou, fuchsiovou, ale tyhle věci si obléknu zřídka. Většinou mě uvidíte v černé.
Není to příliš depresivní pohled, když stojíte před svým černým šatníkem?
Vůbec ne, pro mě černá není depresivní. Je to sofistikovaná barva, kterou projevuju svůj životní postoj. Občas se probudím a intuitivně sáhnu po oblečení v jiné barvě, ale v černé se stejně cítím nejlépe. Je neutrální, nerozptyluje mě. Pár lidí v okolí se mě snažilo přesvědčit, abych nosila častěji barevné věci, ale je to marné. Nenechám se ovlivnit ve svém vkusu, ani v jiných věcech. Mé černé období trvá už deset let, ale jinak mám život barevný.
Podle čeho si ráno vybíráte oblečení?
Záleží na tom, kdy vstanu a kolik mám času. Mám své oblíbené kousky, a když nestíhám, vezmu si osvědčenou a prověřenou kombinaci, o níž vím, že se v ní budu cítit dobře. Když nespěchám a vím, že mě čeká nějaká slavnostnější akce, důležitá schůzka, nad oblečením se zamyslím. Stojím před zrcadlem, vyzkouším dvě tři kombinace, a stejně skončím u ověřeného. (smích) Tohle mají asi všechny ženy stejné, jako návrhářka nejsem jiná.
Stane se vám, že sáhnete vedle a celý den se cítíte nesvá?
Samozřejmě, občas ano.
Jak často si vyrazíte po obchodech, abyste si koupila něco na sebe?
V podstatě nic nepotřebuju, protože mám dost oblečení. Mám plný šatník, v tom jsem také stejná jako jiné ženy.
Myslím, že v tom jste jiná, protože většina z nás obvykle říká, že nemá co na sebe. Jiná věc je, že přitom máme plné skříně věcí, což by muži jistě potvrdili.
Já už právě dospěla do stadia, že uznávám, že toho mám dost, což ovšem ještě neznamená, že nenakupuju. Když jdu kolem výlohy a něco mě osloví, zajdu dovnitř. Dost často se stane, že objevím věc, bez které nemůžu odejít pryč. Můj šatník se tak neustále rozrůstá. Sebekriticky přiznávám, že ho mám velký. Mám šatnu, do které už se mi nic nevejde, tak přikupuju skříně. Samozřejmě vím, že je nesmyslné mít taková kvanta věcí, ale nemůžu si pomoci.
VIZITKA* Hana Havelková (49) se narodila v Praze. |
Mám k němu citový vztah, určité pouto. Líbí se mi nadčasové věci, klasické a jednoduché, které nestárnou, proto je nerada dávám pryč. Asi tady někde vznikl problém s mým šatníkem. Sice se říká, že co si nevezmeme rok na sebe, měli bychom dát pryč, ale já se tím neřídím. Bohužel kromě oblečení se mi doma kupí i kabelky a boty. K nim je mé pouto ještě silnější. Naštěstí je aspoň unosím, což se o všem mém oblečení říci nedá, protože s některými kousky mám trochu velikostní problém...
Převedeno do diplomatické řeči – z některých jste vyrostla?
Přesně tak, ale říkám si, že bych se do nich mohla ještě někdy vrátit. Fungují jako motivační prvek. Boty mi zase plní terapeutickou funkci. Uchovávám si je v krabicích, starám se o ně, kochám se jimi, přerovnávám zimní a letní, občas nadšeně objevím nějaký zajímavý kousek, na který už jsem dávno zapomněla. Když si koupím nějaké nové unikátní boty, obvykle si musím pořídit i nové oblečení, protože si je přece nezkazím něčím, co už mám delší dobu! (smích)
Pro výrobce bot jste ideální zákaznice. Nakupujete i v běžné konfekci?
Většinu svého oblečení mám od sebe a od jiných návrhářek, ale do obchodů chodím s dcerou, která také pořád něco potřebuje. Když mi něco padne do oka, pořídím si to.
Je nabídka v našich obchodech srovnatelná s tím, co je k dostání ve stejných řetězcích v zahraničí?
Myslím, že u nás chybí elegantnější a kvalitnější móda. Obchody jsou plné věcí pro mladé, ale žena ve středním a vyšším věku si obtížně pořídí základ šatníku, na kterém se dá stavět.
Co je takovým základem?
Rozhodně kvalitní vlněné kalhoty na zimu a bavlněné na léto, sukně, svetříky v oblíbených barvách, tubové šaty, sako, bunda a balonový kabát. To jsou věci, na kterých by žena neměla šetřit, jsou nadčasové, vydrží delší dobu. Kvalita se na nich pozná podle toho, jak sedí, z jakého jsou materiálu. K takovému oblečení se dají dokupovat věci v módních barvách, střizích, bižuterie, boty, kabelky. Tím se šatník stává aktuálnější.
Předpokládám, že mi řeknete, že kvalitní oblečení si koupím u módní návrhářky. Vyvrátíte mi představu, že žena s průměrným platem si takový nákup nemůže dovolit?
Samozřejmě u mě zaplatíte více než v konfekci, ale není to tak dramatický rozdíl. Začala jsem dělat kolekce oblečení v limitovaných sériích, které nabízím ve vícero kusech a několika velikostech. Díky tomu se dostanu na zajímavější ceny. Vlněné kalhoty stojí 2 900 korun, trička se pohybují od 700 korun. Když jdete do designových obchodů, dostanete za to určitou exkluzivitu, máte zaručeno, že oblečení je vyrobeno v limitovaném počtu. Když jdete nakoupit do řetězce, máte jistotu, že se jedna věc prodá třeba i v tisíci kusech.
Je pro módní návrhářku noční můra, že se v jednom modelu potkají dvě ženy?
Snažím se tomu předejít. Když dělám dva modely ze stejného materiálu, zjišťuju profesi ženy, otevřeně se s ní bavím, v kterých kruzích a kde se pohybuje, aby se nepotkala s jinou,která má stejnou věc. Pokud by se to i přesto stalo, musela by to být hodně velká náhoda, k čemuž zatím nedošlo.
Může se něčemu takovému vyhnout žena, která nakupuje v konfekci?
Může, chytrým nakupováním. Jakmile si pořídíte nápadnou, atraktivní věc v řetězci, tak se velmi pravděpodobně setkáte s jinou ženou ve stejném oblečení. Pokud si koupíte něco neutrálnějšího a přistoupíte k oblečení kreativně tak, že ho hezky zkombinujete, doplníte bižuterií, šperkem, máte vyhráno. Na koncertě, kde se sejdou dvě ženy ve stejných černých šatech s výrazným doplňkem, nikoho netrkne do očí, že mají tentýž model. Pokud přijdou v nápadné róbě, bude to k nepřehlédnutí a nepříjemné.
Jaké ženy si k vám chodí šít šaty?
Inteligentní, které mají svoji kariéru a většina z nich si vydělává na svůj šatník sama. Jsou to vědkyně, středoškolské i vysokoškolské profesorky, psycholožky, advokátky, manažerky z různých odvětví. Už ke mně chodí i dcery dlouholetých klientek, pro které děláme šaty na maturitní plesy, promoce, ale i oblečení na běžné dny.
Podřizujete své návrhy přání klientek?
Když chystám kolekci na módní přehlídku, dělám je podle svých představ. Vychází čistě z mých vizí. Optimální varianta je, když za mnou přijde žena, která přehlídku nebo fotky z ní viděla a mé modely ji zaujaly, líbí se jí můj rukopis. S takovou ženou se mi spolupracuje nejlépe, protože jsme naladěné na stejnou vlnu. Ale samozřejmě přijde i zákaznice, která mé modely nezná, jde jí o to, nechat si ušít šaty od návrhářky. V tom případě je spolupráce složitější, protože ji musím vyslechnout, poznat, v čem se bude dobře cítit, co jí bude slušet, vyhovovat. Nicméně i u takové zákaznice se vždy snažím, aby byl zachovaný můj styl.
Odmítla jste někdy někoho?
Stalo se mi to. Některé ženy vlastně nevědí, kam přicházejí a proč. Když mají konkrétní představu a chtějí ušít repliku oděvu podle fotky, posílám je do zakázkového krejčovství. K návrháři by měla jít žena s určitou představou, ale zároveň musí respektovat jeho styl.
Chodí k vám i muži?
Partneři žen, někteří přitom mají velké ambice vyjadřovat se k návrhům.
Je to přínosem?
Jak kdy. Občas bych byla raději, kdyby dotyčná přišla sama. Většina klientek i žen v mém okolí jsou sebevědomé ženy, které se nenechají mužem ovlivnit. Přijdou však i takové, které se podřizují vkusu a názoru svého partnera, což vždycky nemusí být ku prospěchu ženy i věci. Sice to prospívá jejich vztahu, ale za cenu toho, že žena není sama sebou.
A respektujete vy sama názor žen?
Často je přesvědčuju, aby vystoupily ze zajetých kolejí. Myslí si, že některou barvu nebo střih si v žádném případě nemohou dovolit, přitom to není pravda. Když jsou věci dobře zpracované, zvolí se k nim správný tvar bot, barva punčoch, doplňků, zjistí, že se bály zbytečně.
Jak se oblékají české ženy?
Čím dál lépe. Už jsme schopné se zorientovat v módní nabídce, najít si svůj styl.
Co nám chybí?
Někdy si říkám, že zrcadlo. Některé ženy a dívky kopírují bezhlavě trendy bez ohledu na svoji figuru či věk.
Jsme odvážné, nebo spíš konzervativní?
Spíš konzervativní. Já například už tři roky navrhuju volnější věci, kabáty, svetry, trika, které jsou jakoby o dvě tři čísla volnější. Cítím, že vypasovaných věcí už bylo dost a líbí se mi kontrast štíhlého a objemnějšího. Ale na to ještě většinou ženy nemají odvahu.
Vždyť se říká, že volné věci opticky přidávají kilogramy. Není to tak?
Neplatí to stoprocentně. Samozřejmě silnější žena v beztvarém oblečení vypadá silnější a zbytečně si ubližuje. Obléknout se do volného modelu, který vám kila nepřidá, je umění. Takové oblečení musí být v kontrastu s něčím jemným, musíte ho umět správně zkombinovat. Stačí třeba zajímavý pásek nebo si pod větší tuniky vzít úzké kalhoty.
Mají české ženy vkus?
Myslím, že stejný jako ženy jinde na světě. O Francouzkách se říká, že jsou nepřekonatelné, ale ony jsou úplně jiné – mentalitou, přístupem k oblékání. Nemám ráda takové srovnávání, protože každý národ má jinou historii, v zemi panují odlišné klimatické podmínky.
Je pro nás móda důležitá?
Číslo jedna to určitě není. České ženy mají na prvním místě rodinu, pak domov, určitě investují více do zázemí domova než do módy. Ta je u nás tak na třetím místě, možná společně se sportem a kulturou. Trochu to přeženu, ale třeba Italky i Italové raději budou bydlet v nezařízené garsonce, přitom si koupí kašmírové sako, budou mít dokonale vyčištěné luxusní boty. Určitá parádivost a to, jak působí na první dojem, je u nich číslem jedna.
Není přehnané spát na zemi, přitom mít značkové boty?
Každý máme jiné priority, každý ať si rozhodne, do čeho investuje, co je mu bližší. Proto nemám nikomu za zlé, když jezdí v drahém autě, protože pro něj je to zřejmě priorita, potřebuje to ke svému životu, dělá mu to radost. Ale nesmí to být stylizované.
Kdybyste měla dva tisíce a měla si vybrat mezi jídlem a oblečením, co byste koupila?
Rozhodně jídlo! (smích) Když mi bylo osmnáct, zvolila bych oblečení, v té době je pro každého důležitější, hledáte si partnera, chcete se líbit, nejste ničím svázaná. Čím jste starší, přehodnocujete priority, žebříček se vám mění, více přemýšlíte,kam investujete.
Co za jídlo by to bylo?
Mám ráda všechno, i ráda vařím. Asi nejvíc utrácím za zeleninu a ovoce, chutná mi italská kuchyně. Maso jím, ale klidně bych se bez něj týden obešla.
Když jsme se domlouvaly na rozhovor, odjížděla jste s dcerou na talentové zkoušky. Jak dopadla?
Hlásila se na Fakultu výtvarných umění při technické univerzitě v Brně, ale bohužel neuspěla.
Pomáhala jste jí s přípravou?
Mluvily jsme o tom, trochu jsem jí radila, ale spíš jsem to nechala na ní. Dcera studuje na gymnáziu, tak to pro ni je těžší, protože nemá výtvarné vzdělání.
Převezme jednou vaše studio?
Já bych si to přála, ale ona nevidí budoucnost jako módní návrhářka. Nikdy tuhle práci nechtěla dělat, i když jsem se ji tím směrem snažila posunout. Uvidím, co bude, ještě není všem dnům konec.
Své studio jste si otevřela v centru Prahy v roce 1993. Mají to dnešní mladé návrhářky těžší než vy tehdy?
V něčem těžší, v něčem lehčí. Studenti mají mnohem větší šanci dostat se do zahraničí, fungují stipendia, soutěže, při kterých na sebe můžou upoutat pozornost. To za nás nebylo. Na druhou stranu je tu větší konkurence. Já začínala v době, kdy byl po módě hlad. To mi umožnilo jednodušší rozjezd.
Stála jste i u vzniku módní čtvrti. Co vás k tomu vedlo?
Najednou nás tu bylo osm českých návrhářských značek a řekli jsme si, že bychom toho mohli využít, spojit své síly a zviditelnit se. Je to pro nás výhoda, ženy jsou zvyklé chodit po obchodech, v jednom si koupí sukni, v dalším svetr a tady nás mají na jednom místě pohromadě. A konkurence je zdravá, motivuje k lepším výkonům. Pomohlo nám to, zvlášť dnes v krizi.
Návrhářka obvykle chtěla prorazit v Americe, mít tam své studio. Jaký je váš sen?
Mně by stačilo uspět v Evropě. Byla jsem na Fashion Week v Paříži i New Yorku s dalšími českými designéry a bylo příjemné zjistit, že se v tvrdé konkurenci neztratíme. Ale to nestačí. Pro úspěch musíte mít peníze na svého agenta a také trpělivost, protože neprorazíte hned. Nestačí se jednou ukázat a čekat, že se z vás stane uznávaná návrhářka. Musíte se prezentovat opakovaně a přesvědčit, že vaše značka zaslouží respekt.
