Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Záchvaty běžně trvaly tři dny, popisuje boj s migrénou čtenářka Jana

  • 15
Hlava mě občas bolela už v dětství, ale tehdy mě to ještě nijak zvlášť neznepokojovalo. Postupně bolesti nabraly na intenzitě, přidalo se k nim zvracení a taky neovladatelná únava. Měla jsem vždycky pocit, že mi uletí půlka hlavy, píše čtenářka Jana svůj příběh do seriálu Můj boj s nemocí.

Migréna mě trápila i pětkrát za měsíc. Záchvaty běžně trvaly tři dny. V té době jsem byla tak vyčerpaná, že jsem se jen obtížně vracela do běžného denního režimu.

Vadí mi všechno

Nejde „jenom“ o samotné paralyzující bolesti, byť jsou hrozné. Když mám migrénu, vadí mi snad úplně všechno. Ostré světlo, parfém kolegy, který sedí vedle mě v práci, ale třeba i obyčejné šustění papíru. 

Můj boj s nemocí

Článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci.

Občas si pustím hudbu, která od bolesti alespoň trošku odvádí moji pozornost, ale většinou jediné, co mi doopravdy pomůže, je vzít si co nejdříve prášek, zavřít se do úplného klidu a tmy a odpočívat. Nemoc mi doslova ničila život, omezovala mě úplně šíleně.

Těžko se to chápe

Vyrovnat se s tím, že trpím migrénou, mi trvalo poměrně dlouho. Nejdřív jsem se snažila záchvaty tajit před okolím a prostě je nějak přetrpět.

Stejně jsem ale v práci slýchala komentáře: „Janička šla domů, zase ji bolí hlavička.“ I v partnerském životě jsem často narážela na nepochopení, že při migréně nemůžu normálně fungovat a starat se o domácnost. Že občas musím zrušit společný víkend, protože jsem v nemocnici na kapačkách. 

Jasně, lidé, kteří migrénu nikdy nepoznali, občas těžko chápou, co všechno obnáší.

Lékaři mi dlouho nedokázali pomoct. Někteří dokonce mé problémy zlehčovali. Setkala jsem se i s názorem, že v tak mladém věku se nemůže jednat o migrénu. Přestože mi byla diagnóza stanovena, nedařilo se najít léčbu, která by mi ulevila. Měnila jsem lékaře, až mi jeden předepsal triptany, což jsou cílené léky pro akutní záchvaty, a víc se mnou probíral možnosti terapie. Hned první nezafungovaly, ale hledal dál.

„Můj“ pan doktor mi doporučil preventivní léčbu. I u tohoto typu terapie bylo nutné najít takovou, která mi vyhovuje. A vyplatilo se to. S poslední preventivní léčbou se můj stav výrazně zlepšil.

Počet migrenózních záchvatů se snížil, a já tak získala čas pro drahocenné chvíle s rodinou a přáteli, ale taky pro plnění kariérních snů. Určitě bych doporučila nenechat se odradit první špatnou zkušeností, hledat nové informace a ptát se, jaké jsou možnosti léčby. A především – v každém případě jít za odborníkem, neurologem.

Řešení migrény s mým neurologem mi dodalo odvahu začít o ní mluvit i se svým okolím. Svěřila jsem se přátelům, kolegům i nadřízeným v práci. Jejich reakce mě překvapily. Převážná většina je empatická a snaží se mi situaci ulehčovat. Když přijde migréna, můžu bez problému odejít z práce domů a napracovat si zameškaný čas, když je mi líp. Vždycky mi někdo pomůže vyzvednout léky nebo mě odveze do nemocnice.

Je to úleva, už na tu bolest nejsem sama. Proto radím: nebojte se o svých stavech mluvit, řekněte si o pomoc. Jedině tak totiž mají lidé kolem vás šanci to pochopit. 

8. července 2020