Kde se stala chyba? Doktor Plzák míní, že trvanlivost manželství udržují hlavně dvě věci: když žena muže chválí a muž ženě se zájmem naslouchá.
Po pětadvaceti letech manželství bych tuto teorii trochu poopravil. Kdybych celou tu dobu manželce se zájmem naslouchal, dávno bych vyletěl z kůže. Muž se musí naučit dokonale předstírat, že své partnerce se zájmem naslouchá. Tento dojem nejlépe vytvářejí zvuky, jimž angličtina říká „responses“. To jsou všechna ta mhm, aha, ale podívejme se, no neříkej...
Jak postupuji?
Nejprve udám téma, které ženě zabere minimálně půl hodiny. Třeba: Co Janýrová, pořád zvelebuje ten barák? Pak už se mohu nerušeně věnovat svým myšlenkám a fantaziím, jen přitom musím v pravidelných intervalech hlasitě reagovat na ženin projev. Takže ona spustí: „Jo. A představ si, že ten její pes se zázračně uzdravil...“ „To jsem rád,“ pravím nahlas a v duchu sním: Kdyby tak ten starej Růžička nastoupil na trestná střílení a rozhodl celou sérii, to by byla paráda! Lidi by zbořili halu.
Žena: „Bla, bla, bla, sama míchá maltu, bla...“ Já: „Aha. Tak to bych nečekal.“ Jaký by to asi bylo s paní Srncovou ze sedmýho patra? Ve výčepu jsme se shodli, že má nejrajcovnější prsa z celýho vchodu. A má to i v očích.
Žena: „Bla, bla, bla, syn jí pomáhá, bla...“ Já: „A víš, že to jsem čekal?“
Během let člověk z manželčiny intonace pozná, jakou frázi či zvuk nasadit. I tak občas nastane karambol.
„Žena: „Bla, bla, bla, aby to táhlo, bla...“ Já: „Vážně? Proč to?“ Žena: „No počkej, co je zvláštního na tom, že Janýrová chce mít na baráku funkční komín?“ V tom případě je nutné zaimprovizovat, třeba: „Myslel jsem, že tam bude jen přes léto. Ale máš pravdu, někdy je potřeba zatopit i v srpnu.“
Některé ženy partnerovu reakci ani nepotřebují. Taková manželství bývají nejpevnější. Bývalý vrchní z kavárny Slavia vzpomíná na párek velmi letitých seniorů. Do lokálu chodili denně a dlouho. Žena hovořila, muž mlčel.
Jen jednou tu paní napadlo, že tady něco nehraje.
Přivolaný lékař konstatoval, že muž je už nejméně čtyři hodiny mrtev.
