Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Moderátorka Výborná: Občas se zamknu v koupelně a tam si čtu

aktualizováno 
Lucie Výborná přišla na rozhovor přímo z rozhlasového studia, kde před chvílí ukončila svůj dopolední tříhodinový vysílací blok. Z podzimně nevlídné deštivé ulice a navíc po takovém zápřahu se přesto dostavila žena plná energie.

Lucie Výborná - moderátorka | foto: Archiv Lucie Výborné


Máte nějaký vlastní recept na dobrý start do nového dne?
Asi jsem bez receptu, protože můj start do nového dne vypadá tak, že se vedle mě v posteli probudí malá osůbka a buď mě tahá za vlasy, nebo se mi snaží mechanicky otevřít oční víčka, nebo mi provede něco jiného a pak už na nic není čas. To je tato část dne, když jsem doma. Když se připravuji na Radiožurnál, tak vstávám v pět, jsem ranní ptáče, takže osůbka ještě spí… Mám ráda ráno, protože ráno je pro mě nejaktivnější a také nejhezčí část celého dne.

O vás je známo, že jste akční žena. Ale pokud máte možnost odpočívat, necháte raději zahálet tělo, nebo ducha?
Záleží na tom, co mám zrovna za sebou. Například manžel nosí domů rád sofistikované filmy. Jednou přišel a já jsem měla za sebou ve čtvrtek a v pátek dva docela těžké rozhovory. A v pátek večer po té mé přípravě, kdy mám třeba stostránkové rešerše a připravuji se na jeden rozhovor tři čtyři i pět hodin, se můj manžel vítězoslavně vytasil s filmem Katyň a říká: To bude pokoukáníčko!
Ale je pravda, že se to snažím kompenzovat. Když cítím, že už je toho moc, tak jdu raději odpoledne s Vanessou do lesa nebo jsme někde venku. A pak třeba přijde chvíle, kdy je sobota, neděle a moje dcera se chce neustále honit na zahradě. Potom vyhlásím embargo, zamknu se v koupelně a hodinu si tam čtu.

.

Poté, kdy mám za sebou třeba stostránkové rešerše, nad nimiž jsem strávila i pět hodin, se můj manžel vítězoslavně vytasí s filmem Katyň a říká: To bude pokoukáníčko!

Už jste se někdy v životě nudila?
Nevzpomínám si. Měla jsem třeba ošklivý úraz s kolenem, a protože jsem nevěděla, co mám dělat, tak jsem se naučila hrát na kytaru. To už je hrozně dávno. Nenudila jsem se ani nehybná v posteli.

Proč myslíte, že dnes zejména hodně mladých lidí, a dokonce i dětí říká, že se hrozně nudí?
Protože se jim rodiče nevěnují? Alespoň já to tak vidím. Když jsem chodila ještě s malou Vanessou na pískoviště na sídlišti, tak tam byla spousta maminek, které dítě prostě odloží a kouří,  telefonují nebo esemeskují a je jim úplně jedno, co tam to dítě dělá. Mě naopak vždycky bavilo si  s dětmi hrát. Myslím, že mě dítě nemusí mít čtyřiadvacet hodin denně, ale když už mu čas dám, tak se snažím mu ho dát naprosto na maximum. Což se potom vrací třeba tak, že například moje dcera je zvyklá mít moji absolutní pozornost, a když něco potřebuji dělat, tak nechápe, že teď si s ní hrát nemůžu. Není to asi dobře, ale zase si říkám, že přijde doba a ona už to nebude tolik chtít, tak si to užívám teď, když to jde. Samozřejmě jsem z toho někdy na kaši, protože děti mají zvláštní periody, kdy jsou hrozně roztomilé, a pak přijde měsíc, že člověk neví, co má dělat, aby nekřičel nahlas, ale tak to prostě je.

Jako rozhlasová moderátorka vysíláte takzvaně naživo. Je to pro vás ještě adrenalin, nebo už pracovní rutina?
Nikdy to pro mě nebyl adrenalin. Ale ani rutina. Nejraději mám ten okamžik teď a tady, protože rozhlas odhalí všechna zákoutí člověka, zvláště tomu, kdo pozorně poslouchá. Rádio mě vycvičilo - když chci třeba zjistit, jestli mi někdo lže, tak neposlouchám vůbec, co ten člověk říká, ale poslouchám, jak to říká.

V rádiu pracujete léta, ještě pořád se učíte?
V tříhodinovém bloku, který denně vysílám, mám hodinový rozhovor. To je pro mě jako univerzita – i co se přípravy týče. Neumím si představit, že by ta akce nebyla živá. I televize má momenty, které mohou být živé, ale moderátor třeba řekne, aby něco vystřihli, že tady vypadá špatně nebo položil špatně otázku, a oni to vystříhají  a o tu realitu vás připraví. Mě těší pravá realita, ne ta virtuální.

.

Rádio mě vycvičilo - když chci třeba zjistit, jestli mi někdo lže, tak neposlouchám vůbec, co ten člověk říká, ale poslouchám, jak to říká.

Máte nějaký osobní způsob, jak v přímém přenosu rozmluvit naprosto nemluvného hosta?
To po mně chcete to úplně nejtěžší, co v naší branži je. Já jsem se úplně poprvé ocitla v televizi, když jsem udělala konkurz jako moderátorka do Pionýrské vlaštovky a tam jsem dostala asi jako patnáctileté děvče na rozhovor pana Stanislava Holého, známého výtvarníka, vynikajícího kreslíře. Byl to báječný, veselý člověk a přesně ve chvíli, kdy se objevila červená, úplně oněměl. Recept na to, jak rozmluvit nemluvného člověka, je jediný, nezvat ho do studia. Když je někdo neskutečný trémista, tak s ním moc neuděláte. Třeba v televizi to jde, když to není přímý přenos. Teď jsme například dotočili třináctidílný seriál o motorkách. Měla jsem tam některé lidi, kteří jsou nemluvní, ale udělali jsme to tak, že jsem řekla kameramanovi, aby natáčel všechno, že nebudeme toho člověka stresovat a pak to prostříháme. Ale v rádiu to prostě nejde.

A naopak, jak zastavit hosta až příliš brebentícího?

Tak v rozhlase na něj můžete dělat různé grimasy, hrozit mu pěstí, tedy samozřejmě pokud je to člověk, ke kterému máte blízko (smích). Nebo mu ukázat rukou takovou tu pomyslnou stopku. Ale mě vždycky hrozně mrzí, že musím vstoupit někomu do řeči,  nemám to ráda. Na druhou stranu, někdy to udělat musíte, v takovou chvíli klidně do řeči vstoupím a snažím se,  jak říkají moji oblíbení Cimrmani, vrátit tu kárku zpátky na koleje, protože někteří lidé trpí nejen neschopností myšlenku opustit, ale někdy i neschopností myšlenku udržet. Ale musí se to udělat citlivě, aby se to nikoho nedotklo. Mě naši vychovávali k úctě k lidem, a tak se snažím vždy pohybovat tak, abych se nikoho nedotkla.
V rádiu k tomu navíc přistupují věci, které posluchač neví – hlavně přesná stopáž… Někdy je třeba skončit opravdu s vteřinovou přesností…

Jaký máte vztah k životním výzvám?
Hodně často jsem se nechávala vyhecovat. Jsem to věčné dítě toužící po pochvale, takže ta formulka - to přece zvládneš – na mě až donedávna skvěle fungovala. Není to jen dětskost, ale i velká ješitnost, bohužel… Snad mě to už opouští. Dneska už bych tomu člověku klidně řekla: hele, já vím, o co ti jde, nech mě být, já to prostě dělat nebudu. Na několik výzev jsem skočila přesně způsobem, že člověk je ješitný až hrůza a má pocit, že to musí dokázat ostatním a světu i sobě.  Dneska už se snažím rozlišovat, kdo se mnou chce manipulovat a jestli výzva, která ke mně přichází, je to, co chci doopravdy dělat, nebo ne. Protože čas se krátí, mám takový zvláštní pocit.

Čelila jste v poslední době nějaké čerstvé výzvě, která vám nedala spát?
V poslední době asi ne. Zajímavá výzva byl přechod na Radiožurnál, to bylo v lednu. Tam jsem šla ze stanice Praha – tedy z dvojky na jedničku  –  a to bylo velmi bouřlivé, dokonce až tak, že jsem z toho byla někdy zoufalá. Ale ne proto, že by na mě byli kolegové zlí, naopak byli skvělí, jen ty tlaky zvenčí byly někdy nevybíravé. A to byla přesně hrana výzvy, kdy jsem si řekla, že se na to buď úplně vykašlu, protože se nechci nechat trápit a zošklivit si rádio, anebo to překousnu. Stála jsem přesně na hraně toho, kdy jsem si nebyla úplně jistá, jestli neodejdu. Dneska mám před sebou jinou výzvu. Musím v tomto strašlivém deštivém počasí a zimě odvézt motorku do servisu. Ach jo.

Co myslíte, je větší umění odejít, nebo zůstat?
Větší umění je zůstat. A největší umění je vracet se, to říkají Číňané. To je skutečně vrchol všech umění. Myslím, že kdo prožil nějaký partnerský vztah, tak to zná. Nemyslím umění vracet se k člověku, se kterým jsem přetrhala kontakty nebo on se mnou, a znovu si něco začínat, ale vrátit se s tím odpuštěním, které cítíme. Já odpouštím těžko – donedávna jsem měla dva živoucí příklady, které když jsem viděla na ulici, tak jsem zalezla do domu, abych se na ně nemusela dívat, protože jsme si velmi ublížili. Ale letos se mi to podařilo změnit a jsem tomu velmi ráda.

.

A jsou chvíle, kdy chci jenom tak jít, nechci vůbec nikoho vidět, a Laponsko je fantastické. Tam skutečně kromě soba, losa a medvěda v lese vůbec nikoho nepotkáte.

V jaké společnosti se cítíte nejlépe?
Když pominu rodinu a přátele, tak se cítím úplně nejlíp například ve společnosti horolezců. Lezení je specifická disciplína, v něčem bych řekla, že jsou mentalitou podobní třeba surfařům na Havaji. Vůbec se ve společnosti sportovců cítím dobře, protože to jsou lidi, kteří odmalička nemají různé věci v životě zadarmo a já jsem s nimi vyrostla, takže je to logické. Ale jsou sporty a sporty. Mám ráda spíš ty outdoorové sporty, které jdou směrem ven. Léta jsem hrála tenis, který doprovází určitá sorta lidí, a někteří mají často pocit, že vám musí něco předvádět, a mě to už obtěžuje. Tak se radši budu skrývat někde ve skalách nebo v lodi. Jachtaři jsou také výborní, úžasní, skvělí. Myslím si, že vodáci obecně je dobrá sorta lidí. Tak tam je mi nejlíp.

Je vaše cestování do exotických míst způsob, jak roztříštit všednost, nebo je za tím pro vás ještě něco víc?
Od té doby, co se narodila dcera Vanessa jsem vlastně přestala cestovat do exotických zemí, protože těžko člověk opouští malé dítě. Ale oblíbila jsem si nesmírně sever, takže jsem se byla podívat na Islandu, na severu Norska, v laponské části Finska. Moc mě to fascinovalo a fascinuje. Neustále se tam vracím. Teď zrovna odjíždím do Norska do ledovcového parku. Nedávno mi jeden můj kamarád horolezec řekl - já ho nebudu úplně citovat, protože to, co řekl, bylo trošku sprosté - nicméně, kdybych to přeložila do češtiny, tak mi řekl: Ať se na místě propadnu, jestli si tam s sebou nevezeš nějakého milence.

A co vy na to?
Držela jsem ho pod krkem a povídám: Michale, já jsem člověk, který neustále mluví s lidma, moje dcera je báječná, ale samozřejmě taky pořád vyžaduje, abych na ni mluvila, stále si s ní hrála, moje práce vyžaduje, abych věčně s někým hovořila. A jsou chvíle, kdy chci jenom tak jít, nechci vůbec nikoho vidět, a Laponsko je fantastické. Tam skutečně kromě soba, losa a medvěda v lese vůbec nikoho nepotkáte. Tak proto jezdím na sever a hlavně ještě proto, že ráda fotografuju. Je to takový tichý lov beze zbraně. Obdivuji tu krásu a snažím se ji nějakým způsobem zachytit, tak to dělám už od svých patnácti let.

Napadá mě, je těžší čelit divoké přírodě, nebo civilizaci?
Je daleko těžší čelit civilizaci. Byla jsem letos na slavnosti Půlnočního slunce ve Finsku a měla jsem domluveno bydlení v takovém srubu, ještě s jedním novinářem, protože to byla částečně novinářská cesta. Tam  nás vyklopil veselý průvodce a řekl: Heleďte, já teď nemám čas, ale jsou tu dva sruby, je tu ještě sauna, není tu elektřina ani voda, ale to nevadí, světlo je pořád, tak se tu můžete klidně zařídit. Jestli budete chtít topit v sauně, dřevo je za barákem, vodu nanoste z jezera, tady máte pruty na ryby a já přijedu za dva dny. Jo a tady jsem vám koupil jídlo, kdybyste nic nechytili. A my jsme s tím klukem chvilku na sebe zírali, průvodce zatím zmizel...

Jak to dopadlo?
Ale moc jsme si to potom vychutnali. Skvělé bylo, že vás tam nesvádí civilizační smog, jak ho všichni známe. Dojde vám velmi rychle baterka v mobilu, elektřina tam není. Dojde vám laptop, elektřina tam není. Nemůžete se dívat na televizi. Je to absolutní relax. Budu raději čelit těmto výzvám než civilizaci. Jen si myslím, že lidi, kteří musí čelit civilizaci, jsou daleko statečnější, tedy ti, kteří jí opravdu čelí, než my, kteří občas utečeme někam na sever si odpočinout.

Který z vašich koníčků s vámi nejraději sdílí váš manžel?
Můj manžel se mnou nesdílí nic. Já s ním sdílím koníčka zvaného sumó, protože se mi líbí ta filozofie. A jinak nemá vášeň pro fotografie ani pro cestování, ale doprovodí mě třeba pod nějakou skálu, jako se to stalo několikrát. Teď měl velký problém. V létě v Adršpachu moje dcera vylezla na jednu takovou hezkou skálu a on dostal závratě. Když viděl, jak pak dítě z dvaceti metrů slaňujeme podél kolmé stěny, tak jsem viděla, že se o něj pokouší infarkt. Ale my spolu spíš sdílíme názor na svět a smysl pro humor.

Neodolám, abych se nezeptala, ještě stále si s manželem vykáte?
Ano. To trvá.

Myslíte si, že třeba právě vykání by mohl být pro dnešní manželské páry způsob, jak se k sobě chovat s větší úctou i po delším soužití?
Myslím, že ne. Když někdo necítí, že by měl tomu druhému vykat, tak ať to rozhodně nedělá. Myslím, že tím se úcta nevybuduje. Větší úcta je v tom, neutéct v nějakou těžkou chvíli a nepodlehnout trendu, že tak jako se dá vyměnit součástka u auta nebo cokoli, co zrovna doslouží, k čemuž nás společnost nyní tak vesele směřuje, tak že se dá vlastně vyměnit manžel, manželka a nikomu to nevadí. Výměna starého modelu za nový a tak. Je to velice zvláštní.

. Lucie Výborná

Rozhlasová a televizní moderátorka se narodila 30. června 1969 v Hradci Králové. Uvádí pořad Clever s Milanem Šteindlerem. Její specialitou jsou kontaktní pořady. Na rádiu Frekvence 1 moderovala talk show Kočkovaná, Osobnosti, Kavárna u Lucie a Na titulní straně. V současné době ji můžete slyšet v dopoledním vysílání rozhlasové stanice Radiožurnál. Je vdaná za Jaroslava Poříze, zápasníka sumó a prezidenta Českého svazu sumó. Má pětiletou dceru Vanessu. Je autorkou knihy Fit maminka. Mezi její koníčky patří cestování, fotografování a outdoorové sporty.

Autoři:






Nejčtenější

Gabrielle Unionová (Beverly Hills, 26. února 2017)
Devětkrát jsem potratila. Dítě pořád chci, říká herečka Unionová

Americká herečka Gabrielle Unionová (44) se s manželem Dwaynem Wadem (36) snaží delší dobu o potomka. Devětkrát podstoupila umělé oplodnění, ale pokaždé...  celý článek

Kolorovaný snímek rakovinových buněk z elektronového mikroskopu
Osm raných příznaků rakoviny, které byste neměli ignorovat

U velkého počtu nemocných jsou některé nádory objeveny až v pokročilém stádiu. Včasně diagnostikovaná rakovina přitom významně zvyšuje šanci na vyléčení. Které...  celý článek

Babička s dědou se starají o svá vnoučata - jedenáctietou Anežku a osmiletého...
Děti žily ve stanu, než je máma opustila. U prarodičů našly nový domov

Na 35 metrech čtverečních žijí ve dvou místnostech babička s dědou a jejich dvě vnoučata. Jejich máma a prarodičů nejmladší dcera je opustila. Do televizního...  celý článek

Z Kary Robertsové se stala mořská víla, která má vlastní show, při které...
Z Američanky je profesionální mořská víla. Zbavila se tak mindráků

Američanka strávila přes 400 hodin výrobou kostýmu mořské víly. Díky rybímu ocasu může předvádět speciální podvodní show a splnit si sen. Jako podmořská bytost...  celý článek

Maďarský guláš z vepřového masa
Guláš nejen předvolební. Dejte si klasiku z hovězího či vepřového masa

Za několik dnů tu máme volby a s tímto obdobím býval už za dob Rakouska-Uherska spjatý zvyk podávat voličům předvolební guláš uvařený nebo aspoň podávaný...  celý článek

Další z rubriky

Modelka Yasmin Le Bonová nafotila v padesáti letech kampaň na plavky.
Najednou mám prsa, břicho a boky, říká o stárnutí modelka Le Bonová

Britská kráska Yasmin Le Bonová (52) patřila v osmdesátých letech k nejžádanějším modelkám. Manželka frontmana kapely Duran Duran Simona Le Bona (58) si prý...  celý článek

Christina Applegateová (Los Angeles, 27. července 2015)
Preventivně jsem si nechala odstranit vaječníky, přiznala Applegateová

Před devíti lety Christině Applegateové (45) diagnostikovali rakovinu prsu a herečka podstoupila oboustrannou mastektomii. Nyní prozradila, že nedávno si...  celý článek

Charlize Theronová, Ashley Juddová, Goldie Hawnová a Megan Foxová
Cesta k roli přes postel. Herečky promluvily o sexistickém Hollywoodu

Nechvalně proslulá hollywoodská praktika „obsazování rolí přes postel“ není mýtus. V posledních letech o svých zkušenostech se zvykem mocných filmových...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Novinky ve světě micelárek: dvoufázová voda, nebo micelární gel?
Novinky ve světě micelárek: dvoufázová voda, nebo micelární gel?

Před pár lety si všichni pořizovali micelární vodu, výrobci ale zašli ještě dál. Zázračné micely, které vážou všechny ne... celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.