Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Moderátorka Výborná: Občas se zamknu v koupelně a tam si čtu

aktualizováno 
Lucie Výborná přišla na rozhovor přímo z rozhlasového studia, kde před chvílí ukončila svůj dopolední tříhodinový vysílací blok. Z podzimně nevlídné deštivé ulice a navíc po takovém zápřahu se přesto dostavila žena plná energie.

Lucie Výborná - moderátorka | foto: Archiv Lucie Výborné


Máte nějaký vlastní recept na dobrý start do nového dne?
Asi jsem bez receptu, protože můj start do nového dne vypadá tak, že se vedle mě v posteli probudí malá osůbka a buď mě tahá za vlasy, nebo se mi snaží mechanicky otevřít oční víčka, nebo mi provede něco jiného a pak už na nic není čas. To je tato část dne, když jsem doma. Když se připravuji na Radiožurnál, tak vstávám v pět, jsem ranní ptáče, takže osůbka ještě spí… Mám ráda ráno, protože ráno je pro mě nejaktivnější a také nejhezčí část celého dne.

O vás je známo, že jste akční žena. Ale pokud máte možnost odpočívat, necháte raději zahálet tělo, nebo ducha?
Záleží na tom, co mám zrovna za sebou. Například manžel nosí domů rád sofistikované filmy. Jednou přišel a já jsem měla za sebou ve čtvrtek a v pátek dva docela těžké rozhovory. A v pátek večer po té mé přípravě, kdy mám třeba stostránkové rešerše a připravuji se na jeden rozhovor tři čtyři i pět hodin, se můj manžel vítězoslavně vytasil s filmem Katyň a říká: To bude pokoukáníčko!
Ale je pravda, že se to snažím kompenzovat. Když cítím, že už je toho moc, tak jdu raději odpoledne s Vanessou do lesa nebo jsme někde venku. A pak třeba přijde chvíle, kdy je sobota, neděle a moje dcera se chce neustále honit na zahradě. Potom vyhlásím embargo, zamknu se v koupelně a hodinu si tam čtu.

.

Poté, kdy mám za sebou třeba stostránkové rešerše, nad nimiž jsem strávila i pět hodin, se můj manžel vítězoslavně vytasí s filmem Katyň a říká: To bude pokoukáníčko!

Už jste se někdy v životě nudila?
Nevzpomínám si. Měla jsem třeba ošklivý úraz s kolenem, a protože jsem nevěděla, co mám dělat, tak jsem se naučila hrát na kytaru. To už je hrozně dávno. Nenudila jsem se ani nehybná v posteli.

Proč myslíte, že dnes zejména hodně mladých lidí, a dokonce i dětí říká, že se hrozně nudí?
Protože se jim rodiče nevěnují? Alespoň já to tak vidím. Když jsem chodila ještě s malou Vanessou na pískoviště na sídlišti, tak tam byla spousta maminek, které dítě prostě odloží a kouří,  telefonují nebo esemeskují a je jim úplně jedno, co tam to dítě dělá. Mě naopak vždycky bavilo si  s dětmi hrát. Myslím, že mě dítě nemusí mít čtyřiadvacet hodin denně, ale když už mu čas dám, tak se snažím mu ho dát naprosto na maximum. Což se potom vrací třeba tak, že například moje dcera je zvyklá mít moji absolutní pozornost, a když něco potřebuji dělat, tak nechápe, že teď si s ní hrát nemůžu. Není to asi dobře, ale zase si říkám, že přijde doba a ona už to nebude tolik chtít, tak si to užívám teď, když to jde. Samozřejmě jsem z toho někdy na kaši, protože děti mají zvláštní periody, kdy jsou hrozně roztomilé, a pak přijde měsíc, že člověk neví, co má dělat, aby nekřičel nahlas, ale tak to prostě je.

Jako rozhlasová moderátorka vysíláte takzvaně naživo. Je to pro vás ještě adrenalin, nebo už pracovní rutina?
Nikdy to pro mě nebyl adrenalin. Ale ani rutina. Nejraději mám ten okamžik teď a tady, protože rozhlas odhalí všechna zákoutí člověka, zvláště tomu, kdo pozorně poslouchá. Rádio mě vycvičilo - když chci třeba zjistit, jestli mi někdo lže, tak neposlouchám vůbec, co ten člověk říká, ale poslouchám, jak to říká.

V rádiu pracujete léta, ještě pořád se učíte?
V tříhodinovém bloku, který denně vysílám, mám hodinový rozhovor. To je pro mě jako univerzita – i co se přípravy týče. Neumím si představit, že by ta akce nebyla živá. I televize má momenty, které mohou být živé, ale moderátor třeba řekne, aby něco vystřihli, že tady vypadá špatně nebo položil špatně otázku, a oni to vystříhají  a o tu realitu vás připraví. Mě těší pravá realita, ne ta virtuální.

.

Rádio mě vycvičilo - když chci třeba zjistit, jestli mi někdo lže, tak neposlouchám vůbec, co ten člověk říká, ale poslouchám, jak to říká.

Máte nějaký osobní způsob, jak v přímém přenosu rozmluvit naprosto nemluvného hosta?
To po mně chcete to úplně nejtěžší, co v naší branži je. Já jsem se úplně poprvé ocitla v televizi, když jsem udělala konkurz jako moderátorka do Pionýrské vlaštovky a tam jsem dostala asi jako patnáctileté děvče na rozhovor pana Stanislava Holého, známého výtvarníka, vynikajícího kreslíře. Byl to báječný, veselý člověk a přesně ve chvíli, kdy se objevila červená, úplně oněměl. Recept na to, jak rozmluvit nemluvného člověka, je jediný, nezvat ho do studia. Když je někdo neskutečný trémista, tak s ním moc neuděláte. Třeba v televizi to jde, když to není přímý přenos. Teď jsme například dotočili třináctidílný seriál o motorkách. Měla jsem tam některé lidi, kteří jsou nemluvní, ale udělali jsme to tak, že jsem řekla kameramanovi, aby natáčel všechno, že nebudeme toho člověka stresovat a pak to prostříháme. Ale v rádiu to prostě nejde.

A naopak, jak zastavit hosta až příliš brebentícího?

Tak v rozhlase na něj můžete dělat různé grimasy, hrozit mu pěstí, tedy samozřejmě pokud je to člověk, ke kterému máte blízko (smích). Nebo mu ukázat rukou takovou tu pomyslnou stopku. Ale mě vždycky hrozně mrzí, že musím vstoupit někomu do řeči,  nemám to ráda. Na druhou stranu, někdy to udělat musíte, v takovou chvíli klidně do řeči vstoupím a snažím se,  jak říkají moji oblíbení Cimrmani, vrátit tu kárku zpátky na koleje, protože někteří lidé trpí nejen neschopností myšlenku opustit, ale někdy i neschopností myšlenku udržet. Ale musí se to udělat citlivě, aby se to nikoho nedotklo. Mě naši vychovávali k úctě k lidem, a tak se snažím vždy pohybovat tak, abych se nikoho nedotkla.
V rádiu k tomu navíc přistupují věci, které posluchač neví – hlavně přesná stopáž… Někdy je třeba skončit opravdu s vteřinovou přesností…

Jaký máte vztah k životním výzvám?
Hodně často jsem se nechávala vyhecovat. Jsem to věčné dítě toužící po pochvale, takže ta formulka - to přece zvládneš – na mě až donedávna skvěle fungovala. Není to jen dětskost, ale i velká ješitnost, bohužel… Snad mě to už opouští. Dneska už bych tomu člověku klidně řekla: hele, já vím, o co ti jde, nech mě být, já to prostě dělat nebudu. Na několik výzev jsem skočila přesně způsobem, že člověk je ješitný až hrůza a má pocit, že to musí dokázat ostatním a světu i sobě.  Dneska už se snažím rozlišovat, kdo se mnou chce manipulovat a jestli výzva, která ke mně přichází, je to, co chci doopravdy dělat, nebo ne. Protože čas se krátí, mám takový zvláštní pocit.

Čelila jste v poslední době nějaké čerstvé výzvě, která vám nedala spát?
V poslední době asi ne. Zajímavá výzva byl přechod na Radiožurnál, to bylo v lednu. Tam jsem šla ze stanice Praha – tedy z dvojky na jedničku  –  a to bylo velmi bouřlivé, dokonce až tak, že jsem z toho byla někdy zoufalá. Ale ne proto, že by na mě byli kolegové zlí, naopak byli skvělí, jen ty tlaky zvenčí byly někdy nevybíravé. A to byla přesně hrana výzvy, kdy jsem si řekla, že se na to buď úplně vykašlu, protože se nechci nechat trápit a zošklivit si rádio, anebo to překousnu. Stála jsem přesně na hraně toho, kdy jsem si nebyla úplně jistá, jestli neodejdu. Dneska mám před sebou jinou výzvu. Musím v tomto strašlivém deštivém počasí a zimě odvézt motorku do servisu. Ach jo.

Co myslíte, je větší umění odejít, nebo zůstat?
Větší umění je zůstat. A největší umění je vracet se, to říkají Číňané. To je skutečně vrchol všech umění. Myslím, že kdo prožil nějaký partnerský vztah, tak to zná. Nemyslím umění vracet se k člověku, se kterým jsem přetrhala kontakty nebo on se mnou, a znovu si něco začínat, ale vrátit se s tím odpuštěním, které cítíme. Já odpouštím těžko – donedávna jsem měla dva živoucí příklady, které když jsem viděla na ulici, tak jsem zalezla do domu, abych se na ně nemusela dívat, protože jsme si velmi ublížili. Ale letos se mi to podařilo změnit a jsem tomu velmi ráda.

.

A jsou chvíle, kdy chci jenom tak jít, nechci vůbec nikoho vidět, a Laponsko je fantastické. Tam skutečně kromě soba, losa a medvěda v lese vůbec nikoho nepotkáte.

V jaké společnosti se cítíte nejlépe?
Když pominu rodinu a přátele, tak se cítím úplně nejlíp například ve společnosti horolezců. Lezení je specifická disciplína, v něčem bych řekla, že jsou mentalitou podobní třeba surfařům na Havaji. Vůbec se ve společnosti sportovců cítím dobře, protože to jsou lidi, kteří odmalička nemají různé věci v životě zadarmo a já jsem s nimi vyrostla, takže je to logické. Ale jsou sporty a sporty. Mám ráda spíš ty outdoorové sporty, které jdou směrem ven. Léta jsem hrála tenis, který doprovází určitá sorta lidí, a někteří mají často pocit, že vám musí něco předvádět, a mě to už obtěžuje. Tak se radši budu skrývat někde ve skalách nebo v lodi. Jachtaři jsou také výborní, úžasní, skvělí. Myslím si, že vodáci obecně je dobrá sorta lidí. Tak tam je mi nejlíp.

Je vaše cestování do exotických míst způsob, jak roztříštit všednost, nebo je za tím pro vás ještě něco víc?
Od té doby, co se narodila dcera Vanessa jsem vlastně přestala cestovat do exotických zemí, protože těžko člověk opouští malé dítě. Ale oblíbila jsem si nesmírně sever, takže jsem se byla podívat na Islandu, na severu Norska, v laponské části Finska. Moc mě to fascinovalo a fascinuje. Neustále se tam vracím. Teď zrovna odjíždím do Norska do ledovcového parku. Nedávno mi jeden můj kamarád horolezec řekl - já ho nebudu úplně citovat, protože to, co řekl, bylo trošku sprosté - nicméně, kdybych to přeložila do češtiny, tak mi řekl: Ať se na místě propadnu, jestli si tam s sebou nevezeš nějakého milence.

A co vy na to?
Držela jsem ho pod krkem a povídám: Michale, já jsem člověk, který neustále mluví s lidma, moje dcera je báječná, ale samozřejmě taky pořád vyžaduje, abych na ni mluvila, stále si s ní hrála, moje práce vyžaduje, abych věčně s někým hovořila. A jsou chvíle, kdy chci jenom tak jít, nechci vůbec nikoho vidět, a Laponsko je fantastické. Tam skutečně kromě soba, losa a medvěda v lese vůbec nikoho nepotkáte. Tak proto jezdím na sever a hlavně ještě proto, že ráda fotografuju. Je to takový tichý lov beze zbraně. Obdivuji tu krásu a snažím se ji nějakým způsobem zachytit, tak to dělám už od svých patnácti let.

Napadá mě, je těžší čelit divoké přírodě, nebo civilizaci?
Je daleko těžší čelit civilizaci. Byla jsem letos na slavnosti Půlnočního slunce ve Finsku a měla jsem domluveno bydlení v takovém srubu, ještě s jedním novinářem, protože to byla částečně novinářská cesta. Tam  nás vyklopil veselý průvodce a řekl: Heleďte, já teď nemám čas, ale jsou tu dva sruby, je tu ještě sauna, není tu elektřina ani voda, ale to nevadí, světlo je pořád, tak se tu můžete klidně zařídit. Jestli budete chtít topit v sauně, dřevo je za barákem, vodu nanoste z jezera, tady máte pruty na ryby a já přijedu za dva dny. Jo a tady jsem vám koupil jídlo, kdybyste nic nechytili. A my jsme s tím klukem chvilku na sebe zírali, průvodce zatím zmizel...

Jak to dopadlo?
Ale moc jsme si to potom vychutnali. Skvělé bylo, že vás tam nesvádí civilizační smog, jak ho všichni známe. Dojde vám velmi rychle baterka v mobilu, elektřina tam není. Dojde vám laptop, elektřina tam není. Nemůžete se dívat na televizi. Je to absolutní relax. Budu raději čelit těmto výzvám než civilizaci. Jen si myslím, že lidi, kteří musí čelit civilizaci, jsou daleko statečnější, tedy ti, kteří jí opravdu čelí, než my, kteří občas utečeme někam na sever si odpočinout.

Který z vašich koníčků s vámi nejraději sdílí váš manžel?
Můj manžel se mnou nesdílí nic. Já s ním sdílím koníčka zvaného sumó, protože se mi líbí ta filozofie. A jinak nemá vášeň pro fotografie ani pro cestování, ale doprovodí mě třeba pod nějakou skálu, jako se to stalo několikrát. Teď měl velký problém. V létě v Adršpachu moje dcera vylezla na jednu takovou hezkou skálu a on dostal závratě. Když viděl, jak pak dítě z dvaceti metrů slaňujeme podél kolmé stěny, tak jsem viděla, že se o něj pokouší infarkt. Ale my spolu spíš sdílíme názor na svět a smysl pro humor.

Neodolám, abych se nezeptala, ještě stále si s manželem vykáte?
Ano. To trvá.

Myslíte si, že třeba právě vykání by mohl být pro dnešní manželské páry způsob, jak se k sobě chovat s větší úctou i po delším soužití?
Myslím, že ne. Když někdo necítí, že by měl tomu druhému vykat, tak ať to rozhodně nedělá. Myslím, že tím se úcta nevybuduje. Větší úcta je v tom, neutéct v nějakou těžkou chvíli a nepodlehnout trendu, že tak jako se dá vyměnit součástka u auta nebo cokoli, co zrovna doslouží, k čemuž nás společnost nyní tak vesele směřuje, tak že se dá vlastně vyměnit manžel, manželka a nikomu to nevadí. Výměna starého modelu za nový a tak. Je to velice zvláštní.

. Lucie Výborná

Rozhlasová a televizní moderátorka se narodila 30. června 1969 v Hradci Králové. Uvádí pořad Clever s Milanem Šteindlerem. Její specialitou jsou kontaktní pořady. Na rádiu Frekvence 1 moderovala talk show Kočkovaná, Osobnosti, Kavárna u Lucie a Na titulní straně. V současné době ji můžete slyšet v dopoledním vysílání rozhlasové stanice Radiožurnál. Je vdaná za Jaroslava Poříze, zápasníka sumó a prezidenta Českého svazu sumó. Má pětiletou dceru Vanessu. Je autorkou knihy Fit maminka. Mezi její koníčky patří cestování, fotografování a outdoorové sporty.

Autoři:



Nejčtenější

Po měsíci v KLDR byla jako Severokorejci. Myslela jen na jídlo a vodu

Koreanistku Ninu Špitálníkovou jsme oblékli do šatů Karen Millen, šperky ALO...

Stačily jen čtyři týdny v KLDR a studentka koreanistiky Nina Špitálníková se začala chovat jako všichni Severokorejci....

Ivan by mě klidně nechal spát i na skříni, říká manželka šéfa Pirátů

Lydie Bartošová, manželka Ivana Bartoše, šéfa pirátské strany

Přezdívá se jí Kněžka chaosu a Lydii France Bartošové to připadá trefné. „Neřídí mě lineární systémy, a i když se zdám...



Sexuoložka: MeToo je štvanice na muže, která se obrátí proti ženám

(Ilustrační snímek)

Když byla před pár dny americkým magazínem Time vyhlášena Osobností roku 2017 kampaň MeToo upozorňující na problematiku...

Šikanovaného kluka se zastaly celebrity Bieber, Perry i Beckhamová

Školák Keaton Jones na videu své matky promluvil o šikaně.

Maminka školáka Keatona Jonese z amerického města Knoxville ve státě Tennessee na sociálních sítích zveřejnila video,...

Příběh Blanky: S manželem jsme dítě nechtěli, teď ho má s kolegyní

(Ilustrační snímek)

Až donedávna jsem si myslela, že se s manželem na všem shodneme a že budeme parťáky navěky. Už na počátku vztahu jsme...



Další z rubriky

Děti o mně vědí všechno, říká moderátorka Tereza Pergnerová

Petra z televizního pořadu Mise nový domov si vyzkoušela roli modelky. Pózovala...

Po nějaké době je zpět v hlavním vysílacím čase televize Nova v roli moderátorky pořadu Mise nový domov. Projekt se jí...

Joan Collinsová: Módní trendy jsem nikdy nesledovala

Herečka Joan Collinsová si vybrala šaty s flitry a i ve věku třiaosmdesáti let...

Potkat Joan Collinsovou (84) v ležérním oblečení, nebo dokonce teplácích, je téměř nemožné. Britská hvězda si totiž...

Po měsíci v KLDR byla jako Severokorejci. Myslela jen na jídlo a vodu

Koreanistku Ninu Špitálníkovou jsme oblékli do šatů Karen Millen, šperky ALO...

Stačily jen čtyři týdny v KLDR a studentka koreanistiky Nina Špitálníková se začala chovat jako všichni Severokorejci....

Čtyři velká ALE, proč domácí pleťová maska není taková výhra

Čtyři velká ALE, proč domácí pleťová maska není taková výhra

eMimino Avokádo, banán, ovesné vločky, nebo vajíčko nebo želatina. Ingredience z kuchyně přeneste do koupelny a nechte přírodu, ...

Skoncujte s iluzí dokonalých Vánoc
Skoncujte s iluzí dokonalých Vánoc

Padající stromeček a nekončící úklid. I takové jsou Vánoce.



Najdete na iDNES.cz