V dětství se nejdříve věnovala tenisu, později pak golfu, ale ukázalo, že to nejsou sporty pro ni.
„Tenis jsem hrála asi celkem dobře. Jezdila jsem po závodech, ale při zápasech jsem se proměnila ve vyklepanou trémistku,“ vzpomíná pětadvacetiletá závodnice. Přitom podmínky pro sport měla ideální. Rodiče na dovolené v Austrálii kontaktoval tenisový trenér, který je přemluvil, že ji bude trénovat. „Věřil, že jsem talentovaná a měla bych tenisu obětovat všechno. Dokonce se kvůli tomu z Austrálie přestěhoval do Ostravy a trénoval mě zadarmo jen za to, že u nás bude moct bydlet.“
Jenže tenis ji už tou dobou nebavil, navíc měla potíže zapadnout do kolektivu vrstevníků. Vyrůstala v Havířově, pak v Ostravě. „Naši díky podnikání v realitách se svými příjmy vyčnívali a okolí to moc nedávalo. Nikomu jsem se tím nechlubila, nežili jsme nějak luxusně, rodiče však chtěli, abychom viděli i jiný svět, jinou kulturu, tak jsme hodně cestovali. Věřili, že nám to hodně dá. A měli pravdu. V Austrálii jsme zůstali dva měsíce, byli jsme v Malajsii, Kalifornii, Japonsku, na Bali. Ale pro spolužáky to bylo nepředstavitelné. Vnímali to negativně. Místo toho, aby se ptali, jaké to tam bylo, se spíš odvrátili. Vybočovalo to z jejich představy normálního života,“ říká Bravencová. Nemá však pocit, že by jí záviděli.
„Spíš jsem byla jiná a pro spolužáky bylo jednodušší mi přiřadit nálepku bohaté rozmazlené princezny. Bylo pár holek, které to neřešily, ale většina s tím měla problém.“
Martina Bravencová
|
Po dohodě s rodiči se nakonec domluvila na přestupu do jiné školy. „Tam byly děti v pohodě, ale bohužel jsem narážela u učitelů. Když se individuální studijní plán kvůli tenisu zkombinoval s cestováním a absencemi v docházce, někteří usedlejší kantoři to uměli vzít po svém. Nikdy jsem nebyla s učením pozadu, ale vždycky si našli způsob, jak ukázat, že jsem jiná,“ říká. „Tak se pojď ukázat, vyzkoušíme si tě, ty Američanko,“ zaznělo třeba od učitelů.
Tenisu nakonec Martina nechala a začala hrát golf. Ani u něj nezůstala. Nakonec se už jako dospělá našla ve vodním sportu jetsurf.
„Přivedl mě k němu přítel, ale klíčovým člověkem, který mi řekl, že bych měla závodit, byl Martin Šula. Jetsurf je jeho vynález. Díky němu jsem nabrala sebevědomí a řekla jsem si: Tak jo, já to zkusím! U tenisu a golfu jsem nesnášela tréninky, teď se na ně těším a samotnou mě to překvapuje. Mám pocit, že u jetsurfingu se spojily všechny moje radosti. Odmalička jezdím na snowboardu, vždycky jsem měla blízko k autům, prosívala jsem starší kluky, ať mě nechají řídit svá auta, a vodu mám taky moc ráda. To všechno jetsurfing spojuje dohromady. A když jsem to před čtyřmi roky zjistila, už se to vezlo,“ říká žena, která na vodě získala titul mistryně světa.
