Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Martha Issová: Role Marie v Dukle 61 mě vysvobodila ze stereotypů

  0:53aktualizováno  0:53
Herečka Martha Issová, životní partnerka režiséra Davida Ondříčka, zazářila nedávno v hlavní ženské roli dvoudílného televizního filmu o komunismem utajené důlní tragédii s názvem Dukla 61. Postava tvrdé hornické ženy Marie ji vysvobodila ze stereotypů, prozradila v rozhovoru pro Ona Dnes.

Herečka Martha Issová | foto:  Petr Kozlík, MAFRA

Televizní film Dukla 61 byl dle všeho zážitkem pro značné množství diváků. Čím byl pro vás a vašeho životního partnera Davida Ondříčka, který (nejen) vás režijně vedl?
Čím byl pro Davida, by bylo nejlepší zeptat se přímo jeho, ale mně se líbilo to, co jednou řekl. Prožil v posledních letech těžké období, kdy mu zemřeli krátce po sobě oba rodiče, a on měl pocit, že své emoce potřebuje do něčeho dát. Když pak přinesl synopsi ke scénáři Dukla 61, byl jí od prvního momentu zasažen a nadšen. Právě proto, že ten příběh je emotivní a dotýká se ztráty blízkých lidí, říkal, že cítí, že je to téma pro něj.

Fotogalerie

A co jste cítila vy?
Nejdřív jsem byla překvapená, když mi roli Marie Šlachtové, pětatřicetileté, velmi tvrdé havířské manželky a matky čtyř dětí nabídl. A pak jsem byla nadšená, protože jsem cítila, že to je role, která by mi mohla pomoci zbořit určitý stereotyp, ve kterém jsem se začala vnímat už i já sama.

Myslíte hereckou, potažmo lidskou škatulku?
Ano. Myslím si, že působím spíš mladší, než ve skutečnosti jsem. A proto asi první dojem, který na člověka udělám, není ženský, ale dívčí. Tak si mě lidé i režiséři zaškatulkovali. Ale mně je sedmatřicet let a toužím v sobě objevovat i jiné tóny. Takové, které třeba ve svém životě vůbec nepoznám, ale jako herečka se jich dotknout můžu a chci.

Čili vy svou hrdinku nehrajete, vy se jí stanete?
To je to, co mám na herectví nejraději. Když se můžete stát někým, kým vůbec nejste. Kdo je hrozně daleko od vnitřního prostoru, ve kterém se běžně pohybujete, ale vy si na něj na chvíli zahrajete. A já byla poslední dobou zvyklá na role, které byly nějakým způsobem po srsti mého typu a toho, jak působím. Proto jsem vděčná Davidovi, že mi ty hranice umožnil posunout.

Dostala jste od života protiúkol, jak by řekla vaše sestřenice, také herečka, Klára Issová?
Nevím. David naopak říká, že jsem konečně měla možnost projevit své pravé já.

Teď nevím, zda jen zvednout obočí či se rozesmát?
Udělejte, na co máte chuť. Mě to rozesmálo. Ale třeba jsem vedle. Možná si myslím, jaký má můj milý skvělý smysl pro humor, a přitom jsem ve skutečnosti strašná megera! Je však pravda, že jsem při natáčení prožívala slastné chvíle, kdy člověk přesně ví, jak by se ta postava, kterou hraje, chovala. Že jsem si do Marie skutečně na chvíli vlezla a ona si začala žít svým vlastním životem.

V tom případě, jelikož jde ve filmu o nesmírně bolestnou, lidskou tragédii, nastal i pro vás během natáčení přetěžký moment?
Ne, zní to asi divně, ale pro mě to bylo celé radostné. Ačkoli má postava prožívá těžké věci, já odděluji své pocity od jejích. S tím jsem nikdy neměla problém. Samozřejmě to neznamená, že se nesoustředím ve chvíli, kdy se točí těžké scény. Naopak. V tu chvíli se snažím nějak toho pocitu skutečně dotknout. Ale pak se řekne “stop” a já jsem zase Martha, která má radost ze zajímavé práce s lidmi, kterých si váží. A tou byla Dukla 61 vrchovatě.

Nikdy se vám nepodlomila kolena?
V jedné ze závěrečných scén, kdy stojí ženské u brány, řekl David všem těm komparzovým paním a slečnám, aby se nebály pustit emoce, aby do toho šly naplno, přece chtějí vědět, co se děje s jejich chlapy a syny, kteří jsou v šachtě v nebezpečí. A já jsem z natáčení spíš zvyklá, že se lidé v takových chvílích stydí. Ale tady se Ostrava a její “roby” projevily naplno. Ženské za mnou se okamžitě začaly tlačit dopředu na závoru, křičely, nadávaly, plakaly. A mě zasáhla obrovská tlaková vlna. Ohromná a autentická síla. Tehdy mi vyhrkly slzy do očí.

Martha Issová v pořadu Za scénou

Herečka Martha Issová v kulturním magazínu Za scénou

Herečka Martha Issová v kulturním magazínu Za scénou

Víte, proč?
Bylo to krásné a smutné zároveň. V tom momentu se sešlo všechno dohromady. Ale ne v tom smyslu, že by mě to skutečně rozdíralo, spíš jsem si uvědomila, jaká síla to je. A zároveň, jakou sílu má umění. Že je to skutečně šamanský rituál. A když jsem pak Duklu viděla, měla jsem radost, protože mám pocit, že to, co tehdy zasáhlo mě, v tom filmu je. A taky se mi po dlouhé době stalo, že jsem se na sebe nedívala jako na sebe, nepozorovala jsem se, jak vypadám, co se mi nepovedlo, ale koukala jsem na celek, na biják, který mě úplně pohltil.

Vím, že vztah k „černé Ostravě“ máte od dětství, protože v ostravském divadle hrávala vaše maminka, Lenka Termerová. Jen nevím, jakou chuť ten vztah vlastně měl?
Já miluji své rodiče a moji rodiče milovali Ostravu, takže byl automaticky pozitivní. O všem, co je ve filmu, mi už jako dítěti vyprávěla máma. Ona do Divadla Petra Bezruče přišla sice trochu později, než se Dukla odehrává, ale v roce 1969 byl důlní průmysl stále nedílnou součástí tehdejšího ostravského, každodenního života. To z mámina vyprávění si pamatuji chlapy s podmalovanýma očima, kteří už dopoledne seděli na pivu a nad panákem. Celé město bylo drsné, ale zároveň mělo v sobě cosi krásného a magického, co tepalo pod povrchem. A tak jsem Ostravu a její lidi vnímala i já během natáčení.

Co když vám někdo namítne, že film může vnímat jako oprašování či dokonce glorifikaci komunistického symbolu?
Havíři tady byli za Rakouska-Uherska, za první republiky, za nacistů a nemůžou za to, že si je komunisté vybrali jako symbol své propagandy. Všechny filmy o nich byly tehdy tendenční, ale to nic nemění na tom, že to byla a je šíleně těžká dřina a ohromně zajímavý svět. Já to naopak vnímám jako určitou rehabilitaci tohoto fenoménu v porevolučním filmu. A taky si myslím, že z úcty k těm 108 mrtvým, o kterých bolševik moc nemluvil, a těm, co tu po nich zbyli, je dobře, že Dukla vznikla. Třeba to přinese klid místu i duším.

Potkala jste se s někým z pamětníků?
Ano, dokonce s dámou, která byla předobrazem mé postavy. Já do té chvíle vůbec netušila, že nějaký skutečný předobraz má, takže jsem si s chutí hrála drsnou megeru a najednou se zjevila v Havířově na natáčení krásná paní Marie Szottková a přinesla mi svoji knihu povídek z ostravského kraje. Byla úžasně vtipná, milá a vzdělaná a mě vyschlo v krku. Radši jsem jí to všechno hned vyklopila a ona mě chytila za ruku a řekla: „Nebojte se, já jsem takhle roztomilá začala být až po padesátce.“ Vedle ní seděl její životní partner Milan Šlachta, podle něhož se jmenuje filmová postava Marka Taclíka, a říkal jí Majko, stejně jako ve filmu říká Marek mně. To bylo dojemné.

Proč si myslím, že prožíváte ve svém osobním životě krásné období?
Asi proto, že ho prožívám. Zrovna včera jsem ležela doma na zemi, vedle mě dvouměsíční dcera Emilka a pětiletá Františka, která stavěla lego a něco Emilce vyprávěla. A já na ně koukala a úplně se mi chtělo brečet radostí a láskou. Nechci to zakřiknout a uvědomuji si, jak křehké to je. Snad by o tom člověk ani neměl mluvit. Taky každý večer, když uléhám do postele, děkuju za to, že můžu v životě prožívat takové štěstí.

Očima

Není z těch, kdož kývnou na rozhovor. Musí mít silný důvod. Takovým byl film Dukla 61, který na ní udělal, podle mého, obrovský dojem. Lhostejno, že ho znala z druhé strany. Povídaly jsme si docela dlouho a je pravda, že stejně intenzívně o roli a natáčení jako o soukromí. Prožívá všechny složky života tak nějak opravdově, s nějakou touhou, možná zvědavostí či dychtěním. Má v sobě něco, čemu bych asi nesjpíše řekla dobrá energie. Je vám s ní zkrátka fajn, žádný tlak, jak by někdo řekl. Usmívá se, hebce mluví, ráda rozvíjí své úvahy a příběhy, ale taky si stojí za svým. Ví, co chce říct a proč. Nemluví z ní ale žádný jiný záměr, jen srdce, si myslím. 

Vedla k němu klikatá cesta?
Ani ne. Těžkosti jsem po cestě samozřejmě zažila, ale já si, stejně jako Beatles, myslím, že All You Need is Love. A já byla, díky mým rodičům a rodině, láskou obklopena. Měli jsme s bráchou Filipem krásné a šťastné dětství a od toho se určitě spoustu věcí odvíjí. Taky i díky tomu máme spolu hodně blízký vztah, přestože Filip je o deset let starší. On byl zároveň dost infantilní, takže mu nedělalo problém snížit se na moji úroveň. A později to byl můj pečovatel, vychovatel a rytíř. Bral mě do kina a občas dokonce i na rande se svojí budoucí ženou, která se stala mojí velkou kamarádkou a já pak hlídala jejich tři děti. Ale ty už vyrostly a teď naopak hlídají moje děti. Mimochodem, neteř Julie je už také herečka, klan se rozšiřuje!

Zůstaňme ještě chvilku u vás coby dítěte. Byl vám bližší dospělý svět než dětský?
Myslím, že jsem nebyla předčasně dospělá, jestli máte na mysli toto. Zároveň je pravda, že mě do značné míry ovlivnila kultura, která mé vrstevníky už míjela. Proto taky máme s Davidem, který je podobný ročník jako můj brácha, rádi stejné věci. Ať už v muzice či ve filmech. Vidíte, to vlastně až skrze Davida jsem si uvědomila, že mě formovaly vlivy typické pro lidi o generaci starší.

Proč ne pak nějaký tvůrčí autorský směr? Proč zvítězilo herectví? I když i tady existuje vlastní cesta…
Já měla od čtyř let jasno. Určitě to bylo tím, že máma hrála v Ypsilonce a já tam chodila jako někam, kde je mi dobře a kde jsem vlastně doma. Sice jsem nerozuměla tomu, o čem se hraje, ale viděla jsem, že se lidé smějí a cítila jsem, že jsou šťastní. A já chtěla být takhle šťastná taky.

Jenomže pak vás vyhodili z konzervatoře…
Tomu jsem šla dost naproti. Ono to tam bylo hodně jiné, než v té Ypsilonce. A já mám od mala problém donutit se k něčemu, co mě nebaví. A těch věcí, které mě na konzervatoři bavily, bylo dost málo. Takže jsem tam moc nechodila.

Může mít v té nepoddajnosti prsty vaše zčásti divoká a po otci syrská krev?
To určitě ne. Můj táta je jedním z nejmírnějších lidí, které znám. U mě se spíš snoubily dvě zvláštní věci: sice mě některé věci nebavily a nechtěla jsem je dělat, ale zároveň už jsem nebyla ten tvrďák, který si svůj postoj obhájí a prdí na ně otevřeně. Mlátilo se to ve mně a já si nejvíc ze všeho přála, aby se na mě nikdo nezlobil. Takže jsem průšvihy do posledního momentu hrnula před sebou, dlouho jsem se tvářila, že je všechno v pohodě a pak jsem přišla s brekem za našima, když už opravdu nebylo zbytí. A taky jsem si dost vymýšlela. Chtěla jsem, aby všechno bylo v klidu a řešila jsem to tak, že jsem skutečnost přetvářela podle toho, jak mi přišla nejhezčí. Naštěstí to odešlo s pubertou.

Za to, že jste nedostudovala, jste výčitkami netrpěla?
Spíš sehrálo roli určité dospění. Ani ne plnoletá jsem se odstěhovala od našich a začala bydlet se svojí kamarádkou Ančou Polívkovou. Hrála jsem tehdy v Divadle Na Fidlovačce a občas točila. K rodičům jsem si chodila vyprat, někdy se najíst a obejmout, a oni mi na začátku řekli, že můžu bydlet sama, když se sama o sebe i postarám. A tak jsem se to učila. Když si na tu dobu vzpomenu, obdivuji sebe samu za neoblomné přesvědčení, že všechno bude v pořádku. To už dneska zdaleka nemám. Já tehdy neměla sebemenší pochybnost o tom, že budu hrát, a že všechno bude dobré.

Něco zásadního se v té době událo?
Tehdy ne. Jenom mi bylo líto, že trápím rodiče. Vzdělání bylo u nás totiž považované za součást dobrého vychování. Jenomže oni jsou neuvěřitelně velkorysí lidé a i to zvládli. Máma říká, že bylo odmalička jasné, že jsem člověk praxe.

Kdy se vám život usadil do rovných kolejí?
Ten můj první svobodný rok byl sice divoký a skončil vyhazovem z konzervatoře, ale pak jsem začala žít s mým prvním partnerem, muzikantem Martinem Zbrožkem, který je o dost let starší než já a má tři děti. Byl to pro mě velký skok z absolutní svobody a bohémského života do úplně jiného režimu. To byl takový rychlokurz dospělosti.

Nač jste během něj přišla?
Začala jsem vnímat, že je potřeba nějaký řád v životě, a že je potřeba nějaká práce pro to, aby se věci staly. A taky jsem začala hodně zkoušet v divadle, což mě bavilo a já věděla, že je to to, co chci dělat a co se chci učit. A s tím mi naskočila touha po disciplíně. Ale byla to i iniciační doba pro mě osobně. Začala jsem jako devatenáctiletá holka žít se sedmatřicetiletým chlapem. Byl to navíc můj první vztah a oba jsme dost tvrdohlaví. Do té doby jsem žila jen v romantických představách o lásce a až tady jsem se setkala s její každodenní podobou a s tím, co obnáší.

To Martin byl pro vás někým jako učitelem?
Já si myslím, že učitelem je každý partner. I Martin určitě byl. A pak, po sedmi letech, jsme se navzájem naučili, co bylo potřeba a naše cesty se rozešly.  V docela krátké době jsem si musela ujasnit, kdo jsem, co chci, jaká chci být a co jsou mé hodnoty. A tam se to nějak sešlo, tam jsem si najednou uvědomila, že nechci žít v propasti mezi tím, co bych chtěla, aby bylo a tím, co skutečně je. A že si přeji, aby to, co říkám, bylo i to, co skutečně co jsem.

Přece jen, dospělý a řekněme zodpovědný život jste okusila sotva jste vylétla z hnízda. Nedostihl vás pocit, že vám v životě něco jako „bezstarostná jízda“ uteklo?
Ne, to ne. V tomto směru jsem nikdy nebyla divous. Vztahy jsem měla vždycky vážné. Po Martinovi jsem začala chodit s Jakubem Prachařem, který byl naopak o dva roky mladší než já, a pak jsem potkala Davida. Jsou to tři různé typy mužů, skrze které jsem zažívala a zažívám přesně to, co bylo a je v té chvíli potřeba. A přeji si a pevně věřím, že David už mým učitelem navždy i zůstane.

Martha Issová

  • Narodila se 23. 3. 1981 v Praze, herečce Lence Termerové a režisérovi syrského původu Morisi Issovi. Má o 10 let staršího bratra Filipa, který vystudoval střih na FAMU.
  • Studovala obor herectví na Státní konzervatoři, ale v posledním ročníku se s ní škola rozloučila. Na herecké praxi jí to však neubralo. V tu dobu již hrála v Divadle Na Fidlovačce a stála i před filmovou kamerou. Právě praxe mimo školu byla jednou z hlavních příčin odchodu z ní.
  • Jako televizní, filmová a divadelní herečka se prosazuje již od svých středoškolských let. Na filmovém plátně debutovala v roce 1999 v Kachyňově snímku Hanele. Úspěch ji přinesl i televizní film stejného režiséra Otec neznámý. Televizním divákům se připomněla mj. v seriálech Hop nebo Trop či Dobrá čtvrť.
  • Působila v Dejvickém divadle, Divadle Bez zábradlí, v Divadle Kalich nebo Divadle v Řeznické.
  • Žije v Praze, a se svým partnerem, režisérem a producentem Davidem Ondříčkem, vychovají své dvě dcery, Františku a Emílii. 

Promiňte tu otázku, ale neranil vás tím spíš celý nafouknutý mediální humbuk kolem toho, že jste Davida „přebrala“ své sestřenici Kláře?
Ach jo. Tak, teď sama sobě slibuju, že na tuto otázku odpovídám opravdu naposledy. Já Davida Kláře nepřebrala. Chodili spolu, pak se rozešli, po nějaké době jsme se potkali my a zamilovali se. Ze začátku to pro nás všechny mohlo být složité, ale není to nic, co by lidé, kteří se mají rádi, nezvládli překonat. Navzdory bulváru.

Jsou věci, nad kterými zbývá mávnout rukou, a pak ty druhé, pro které stojí za to žít. Tam patří, myslím, i vaše mateřská role. I ona přišla v pravý čas?
Já doufám, že ano. I když, nevím, jestli existuje něco jako ideální čas, stát se matkou. Vždycky jsem věděla, že toužím po rodině. Tady asi hraje roli ta moje jiná krev. Jsem v tom jižan a miluji mít kolem sebe velkou rodinu, svoji smečku. Ale další věc je, jestli je vám to umožněno a v tomto ohledu je ke mně život opravdu štědrý.

Autor: pro iDNES.cz



Nejčtenější

Soutěž Léto v plavkách: hlasujte pro vítěze druhého kola!

Léto v plavkách - Kos

Plavky jsou pro nás nepostradatelnou součástí léta. Na pláži u moře, u rybníka i na koupališti, ale i při opalování na...

Potraviny, které byste rozhodně neměli omývat před vařením

Ilustrační snímek

Takřka každý ví, že si má před jídlem umýt ovoce či zeleninu. Možná vás však překvapí, že jsou potraviny, které byste...



Dress code nemusí být v létě peklo. Pět tipů, jak na něj vyzrát

Výrazné kousky a doplňky mají na pracovišti stopku. Zbytečně by odváděly...

Formální oblečení může být pro někoho v parném horku jako noční můra. Dlouhé rukávy a upnutá sukně můžou rapidně...

K životu nepotřebujete spoustu oblečení, říká Kamila Boudová

Kamila Boudová, módní designérka

Vždycky ji zajímala móda. Kamila Boudová vystudovala oděvní design, pak působila v zahraničních firmách, pro které šili...

KVÍZ: Co víte o ženském orgasmu?

Cesta za orgasmem může být i velmi nebezpečná.

K Mezinárodnímu dni ženského orgasmu, který připadá na středu 8. srpna, jsme pro vás společně se sexkoučkou Julií Gaiou...

Další z rubriky

Mámina péče už se nedala vydržet, říká Petr. Dětí jako on jsou tisíce

Ilustrační snímek

Některé děti prožijí víc, než mohou unést. Ozvat se není snadné. Je potřeba, aby dítě vědělo, kam se může obrátit a kde...

OBRAZEM: Kariéru začala Ewa Farna ve třinácti, teď slaví pětadvacetiny

Zpěvačka Ewa Farna v září 2007 a dubnu 2018

Ze své plnoštíhlé postavy si zpěvačka Ewa Farna dělá legraci, dokonce o svých bocích „jako skříň“ zpívá. Když však ve...

Finalistky kontroverzní Miss Bum Bum pózovaly v ulicích Sao Paula

Kontroverzní, nechvalně proslulá, sexistická. I takové přívlastky dostává...

Kontroverzní, nechvalně proslulá, sexistická. I takové přívlastky dostává brazilská soutěž Miss Bum Bum, ve které...



Najdete na iDNES.cz