Žijete v Torontu. Jak jste se do Kanady dostala?
Původně jsem šla do Kanady pracovat, naučit se trochu angličtinu a podle možností ji i procestovat. No a už to bude dvacet tři let, co jsem tady.
Proč jste si vybrala pro život právě tohle místo?
Kanada je krásná země, hlavně co se přírody týče, ale doma se pořád cítím v Čechách. Hlavně Praha a jižní Čechy, to je moje citová záležitost. Vracím se tam každý rok.
Stýská se vám po Čechách?
Díky neustálému cestování příliš času na stýskání nemám. Já si vlastně pokaždé odvážím kousek domova s sebou do Kanady na desítkách fotografií. Pražské lucerny, různá stará zákoutí nebo třeba Karlův most zdobí i zdi mého domu v Kanadě.
Fotografujete predátory v divoké přírodě. Jak se k tomuto povolání člověk dostane?
Začalo to potápěním. To byla láska na první pohled. Tréninky a potápěčské kurzy v době, kdy jsem studovala fotografii na Univerzitě v Torontu, se krásně propojily.
Jak probíhá focení a natáčení zvířat ve volné přírodě?
Stále víc jsem chápala, co je při fotografování na suchu i v oceánu nejdůležitější: respekt, pokora ke všemu živému, nerušit zvířata v jejich přirozeném prostředí. Taky velká trpělivost – dobrý záběr si někdy vyžádá řadu ponorů i hodiny čekání. Je pravda, že člověk musí občas překonat svůj vlastní strach.
„Na rozdíl od žraloků jsou krokodýli naprosto nevyzpytatelní,“ říká Markéta, fotografka predátorů.
Markéta Schusterová
|
Měla jste někdy strach?
Ten zážitek si pamatuji přesně: natáčela jsem krokodýly na ostrovech Jardines de la Reina kousek od Kuby. Na rozdíl od žraloků jsou naprosto nevyzpytatelní. Nejdřív se jeden vymrštil a pokoušel se kousnout do kamery a následně, jak jsem stála v mělké vodě soustředěná na záběr jednoho, druhý doplaval až ke mně a zalehl mi nohy. Všechno to trvalo asi minutu, kdy jsem cítila jeho tělo a snažila se zachovat klid a ani se nehnout. Voda byla ještě zakalená, takže nebylo moc vidět, kde přesně má hlavu. Pak se zvedl a odplul. Prožila jsem snad nejdelší minutu ve svém životě.
Navštívila jste spoustu míst, v některých případech asi i taková, kam se běžně člověk nedostane. Je takové, které vás uhranulo?
Jednoznačně Afrika, ten různorodý, barevný kontinent s úžasnou přírodou a zajímavými lidmi. Prožila jsem tam hned několik výprav a setkání s mnoha ohroženými druhy. Stát pár metrů od samce gorily horské je opravdu zážitek, nebo fotit pouštní lvy v Namibii, když víte, že jich je už jen několik desítek na světě.
Jaká místa vás ještě lákají a jaké aktivity byste ještě ráda vyzkoušela?
Mám seznam míst, kam bych se ráda podívala, plánů mám celou řadu. Stále mě baví adrenalinové sporty a aktivity. Už deset let lezu ferraty po celém světě, ráda skáču bungee jumping, zvládla jsem několik skoků z letadla, sjíždím divokou vodu na raftu a moc mě baví heliskiing. Pořád hledám adrenalinové aktivity po celém světě a podle nich si většinou vybírám, kam dál pojedu.
Jste aktivní členkou Sea Shepherd, dobrovolné mezinárodní organizace, která se zabývá ochranou moří a oceánů. Co všechno děláte?
Organizace pořádá osvětové kampaně s nejrůznějším zaměřením s cílem chránit oceán. Sama jsem se několika takových kampaní zúčastnila. Výsledkem jedné z nich například byla dokumentace a sdílení materiálů na sociálních sítích apelující na zastavení lovu velryb na Islandu. Často mám pocit, že si lidé neuvědomují, jak velkou roli moře a oceány v jejich existenci hrají. Jsou základem veškerého života na Zemi, lidstvo bez nich nemůže existovat.
Kromě toho všeho ještě zvládáte závody Ironman, které se skládají z maratonského běhu (42,2 km), plavání na 3,86 km a 180 km na kole.
Mám ráda výzvy, posouvání osobních limitů. Sportování je u mě téměř závislost. Prvního Ironmana jsem absolvovala před sedmi lety a od té doby jsem startovala už na osmi dalších. Na první závod trvala příprava rok a začínala jsem opravdu od nuly. Předtím jsem běhala a jezdila na kole, ale musela jsem začít opravdu trénovat, a to zejména techniku plavání. Je to neuvěřitelný zážitek po roce intenzivních příprav proběhnout po dvanácti hodinách cílem. Krásné, ale hodně náročné. Letos bych si přála zúčastnit se závodu v Arizoně a pokusila bych se překonat svůj osobní rekord.
Dokázala byste žít stále na jednom místě a chodit každý den do práce, nebo si život bez cestování, objevování a sportu už neumíte představit?
Ráda zkouším vše nové, věřím, že člověk nejvíc lituje věcí, o které se nepokusil. Líbí se mi citát „Když nesedíš na hraně, zabíráš moc místa“, to je tak trochu i moje krédo.
