54 let v ČKD
Rudolf Pošík vypadá ve tváři trochu jako fotbalista Josef Masopust; nejsem prý první, kdo mu to říká. Vždyť měl k míči taky blízko - hrával druhou ligu v nohejbalu, tělo trápil běháním a lyžováním.
Není to tak dávno. Aby na zasněžených svazích stačil mlaďasům, najezdil doma na rotopedu každý den 40 tréninkových kilometrů. Ještě v 79 letech to pak ve Francii rozbalil na carvingových lyžích. Ptali se ho: „Monsieur, vy jste blázen, kolik vám je?“
Ke sportu měla odjakživa blízko i jeho paní Naděžda, taky bývala každou chvíli v tělocvičně. Spojuje je toho víc, třeba smysl pro humor, to je patrné po pár minutách. „Babi, dyť ty mě vůbec nepustíš ke slovu!“ rýpne si třeba pan Rudolf, byť mluví spíš on.
A Naděžda se jen pousměje, asi jako když se její muž při dva roky staré diamantové svatbě z legrace zeptal starosty: „Máte pro mě vyznamenání? Za to, že jsem to vydržel?“
Pokud to snad není úplně jasné: Pošíkovi se mají rádi, ne že ne. „Zatím si nenaříkám,“ usmívá se Naďa. „A můj mužskej si taky nemůže naříkat.“
„Spíš se bojí naříkat,“ žertuje Rudolf. „Ale jo, jsou lidi, kteří dopadli mnohem hůř.“
Seznámili se na rekreaci ROH, pan Pošík po letech tipuje, že holku z Podkrkonoší musel zaujmout nejspíš „ublafaností“. Měl tenkrát těsně před vojnou, Naděžda proto na svého milého musela čekat přes dva roky.
Jubilejní svatby40 let rubínová 50 let zlatá 60 let diamantová 70 let platinová 80 let multiplatinová |
„Tolik jsem byla zamilovaná, že jsem to vydržela. Ale nebylo to příjemné, za tu dobu jsme se viděli jen sedmkrát. Však mi taky tatínek vztah rozmlouval. Vidíte, dopadlo to dobře. V lednu 1957 se vrátil z vojny, v dubnu jsme se už brali, protože jsem hned přišla do jiného stavu.“
I je pak trápilo bydlení, pět a půl roku žili u Nadiných rodičů, Rudolf to s odstupem označuje za očistec. S velkými problémy se nakonec dostali k bytu v pražském Hloubětíně, kde žijí dodnes.
„Jak jsme se sem nastěhovali, kousek odsud se něco stavělo a za dřevěným zátarasem stavěli muklové,“ pamatuje si Rudolf. „A já, když je kolikrát při cestě na odpolední viděl, jak se v klidu opalují, tak jsem si říkal: To bych snad šel radši do toho kriminálu než do fabriky!“
A přece v ČKD dělal, co to šlo. Jako modelář v jedné dílně vydržel 54 let. Páni - přes půl století!
Možná trochu čekám nostalgii, na to však Rudolfa neužije. Snad proto, že ty roky nebyly vždycky idylické. Jako když si Naďa musela kvůli bytu brát práci navíc. Jako když v noci skákal z okna za zlodějem a ošklivě se zranil o keř. Jako když přijeli Rusové a on chtěl po tanku hodit kámen.
„Naštěstí jsem šel ze šichty se starším chlapem, který mi to vyrval z ruky: Ty vole, dyť nás zastřelej! Jenže já se s tím nikdy nemohl srovnat. To byl nejhorší zážitek.“
